Firesnake | 16. O černém ženichu

     Daleko, předaleko odtud, žila na svém statku selka-vdova, která měla tři dcery: Janu, Kateřinu a Milenu. Jana a Kateřina byly dívky náramně krásné, pěkně urostlé a vlasy měly, že se zdálo, jako by byly ze zlata. Milena však byla taková chudinka, hrb jí narostl na zádech a trochu pokulhávala a vlasy měla celé popelavé. I posmívaly se krásné sestry ošklivé Mileně a také matka jí tak nemilovala jako obě starší své dcery. Janě a Kateřině nejkrásnější šaty kupovala, zlaté náramky a stříbrné spony, hedvábné šátky i kabátky, kožešinou lemované. Milena však, co živa byla, nových šatů neměla a kolem hrdla leda na podzim si mohla položit řetízek z rudých jeřabin.

     Ve statku byly pořád plné ruce práce. Ale Jana a Kateřina na nic nesáhly, to jen Milena všecku práci musila udělat, od božího rána byla v díle, hned na poli, hned ve stáji, a zase do kuchyně a do sýpky. I v neděli, když matka s Janou a Kateřinou šly za zábavou, Milena musila doma prádlo zašívat, peří drát a len příst.

     Plynula léta, matka stárla, sestry dorůstaly. A tu jednoho dne zavolala si matka své dcery do světnice a pravila jim:

     "Milé dcery, zestárla jsem a už dlouho s vámi nepobudu. Dříve však, než oči zavru, chtěla bych vidět, že jste zaopatřeny a že náš statek je v dobrých rukou. Tak jsem si usmyslila: která z vás asi nejlepšího ženicha přivede, té odevzdám statek, pole, lesy i louky. Poohlédněte se po ženichu a přiveďte mi ho, ať vidím, koho jste si vyvolily."

     I zasmála se Jana a pravila:

     "Snadná věc; zeman Bořík již dávno chce, abych se stala jeho ženou."

     "Zeman Bořík?" podivila se matka. "Toť ženich vskutku dobrý. S tím bych byla spokojena."

     "Ale můj ženich," pravila Kateřina, "ještě více se ti bude zamlouvat, matinko. Věz, že jsem si oblíbila rytíře Jaroslava a i on touží, abych se stala jeho ženou."

     "Rytíř Jaroslav?" podivila se matka ještě více. "Jak slavný to ženich, dobře jsi vyvolila, dceruško! Ale což ty, Mileno, žádného sis neoblíbila?"

     Milena smutně stála v koutě a zavzlykala:

     "Jak bych mohla, matinko. Nikam nepřijdu, nikoho neznám, nikomu se zalíbit nemohu."

     I pohnulo se matce přece srdce lítostí nad nejmladší dcerou a proto pravila:
     "Takto jsem se rozhodla, aby se spravedlivosti dostalo všem: vyčkáme, až si i Milena ženicha přivede, a pak řeknu, komu odevzdám statek!"

     Milena se zaradovala a políbila matce ruku. Ale obě starší sestry se daly do smíchu a takto se Mileně posmívaly:

     "Kde bys ty našla ženicha, kterému by ses zalíbila? Jen jdi a hledej, uvidíš, že nenajdeš, jen posměch utržíš!"

     Ale Milena nic nedbala zlých řečí a vydala se do světa vyhledat si ženicha. Své roztrhané šaty si vyspravila, své popelavé vlasy učesala a s uzlíčkem v ruce se vybelhala ze statku. Šla a šla, po ženichu se poptávala, ale všude ji jen s posměchem odbyli.

     Tři dni už šla, tři dni už marně hledala, až se konečně dostala do hlubokého lesa. Usedla na pařez a pojedla poslední kousek chleba. Pak se napila z blízké studánky, a když se tak nahnula nad studánku, viděla ve vodě svůj obraz. Podívala se a zaplakala:

     "Ach, běda, běda, " naříkala, "s takovými vlasy a v takových šatech nikdy ženicha nenajdu! Nikdy rodného statku nedostanu a co si pak počnu?"

     Usedla u studánky do mechu, zakryla si tváře rukama a tiše plakala. A jak tak plakala, kde se vzal, tu se vzal, usadil se jí u nohou černý krtek.

     "Proč pláčeš, děvečko, co tě trápí?" zeptal se jí přátelským hlasem.

     Milena se podívala, kdo to na ni mluví, ale div strachy neutekla: černý krtek na ni mluvil.

     Řekl:

     "Neboj se a neutíkej a svěř se mi se svým bolem!"

     Protože se upřímně na ni díval a pěkně hovořil, už se ho Milena pranic nebála, ba dodala si odvahy, pohladila ho a pravila:

     "Proč se ptáš, krtečku?"

     "Snad bych ti mohl pomoci?"

     "Jak bys ty mi mohl pomoci," zavzdychala Milena, "mně už není pomoci, už se raději ani domů nevrátím, půjdu světem jako žebračka, nechci už, aby se mi sestry posmívaly, že jsem ženicha nenašla."

     "Ty hledáš ženicha," zvolal krtek, "ale toť výborné! To ti mohu dobře poradit!"

     "Jak ty bys mi mohl poradit," odvětila Milena nedůvěřivě, "a když poradíš, kdopak ví, budu-li se ženichovi líbit. Ba jistě, že se mu líbit nebudu!"

     "Nezoufej a nenaříkej," těšil ji krtek, "zkusit to můžeme, jen pojď, ukážu ti ženicha. Má takové krásné oči a dobré srdce a je velmi velký pán."

     "Ach běda, běda, velký pán, říkáš, krtečku? To je zlé!"

     "Ano, velký pán, princem je a Radomír se jmenuje a veliké království mu patří. Marně hledá nevěstu, rád by se oženil. Pojď se mnou, ať ho uvidíš!"

     Milena krtka poslechla, třebaže nevěřila, že by princ Radomír, pán velké říše, si ji oblíbil, přece jen ho chtěla aspoň vidět.

     Krtek ji vedl cestou necestou, přes kořeny a vývraty, pořád hloub a hloub do lesa, až přišli na louku uprostřed lesa. Ale tam byla krtina na krtině, kopeček vedle kopečku, Milena ani nevěděla, kam šlápnout, aby některou krtinu nerozšlápla. Největší ze všech byla uprostřed. Vedla do ní branka.

     "Toť království prince Radomíra," pravil krtek Mileně.

     "Podivné království," řekla tato, ale potom zvědavostí šla dále.

     "A toť palác prince Radomíra," řekl krtek, když došli ke krtině uprostřed, "a hle, tu je brána do paláce, a slyš, už nás spatřili."

     Vskutku: na pavlánu nad branou se objevili dva krtkové-hlasatelé a na zlatých trubkách vytrubovali slavné fanfáry. A vtom už z brány vyšel zástup krtků-vojáků, toť stráž prince Radomíra. Měli stříbrné meče a zlaté přilbice a malé ocelové štíty. Postavili se do řady a vzdali Mileně a jejímu průvodci čest.

     Milena se podivila:

     "Cože nám takové pocty prokazují?"

     "Takto se u nás vítá každý cizinec," pravil krtek, "a pak věz, že já jsem nejvyšší ministr prince Radomíra a že i mně tato pocta přísluší, vstupuji-li do paláce. Princ Radomír tak poručil. Vejděme však dovnitř."

     Milena se musila ohnouti až k zemi, chtěla-li za černým ministrem vstoupiti do brány. Ale šťastně se tam dostala a octla se v dlouhé chodbě, z níž se zase na všecky strany rozbíhaly jiné chodby. Černý ministr šel a šel a všichni krtkové-sloužící, kteří tu stáli, uctivě ho pozdravovali. Pozdravovali i Milenu a ta jim vlídně děkovala.

     Konečně došli do korunního sálu. Stěny zlatem vyloženy, svícny z nejkrásnějšího křišťálu, podlaha z nejdražšího dřeva a na ní koberce tak krásně tkané, že se podobaly květnaté louce. Uprostřed stál zlatý trůn a kolem na sametových polštářích seděli krtkové-ministři a rádcové prince Radomíra. Jen prince Radomíra nikde nevidět.

     Když Milena vstoupila s ministrem do sálu, zazněla líbezná hudba. Když hudba dozněla, povstali všichni ministři a rádcové a třikrát se Mileně hluboce uklonili. Nejstarší z nich promluvil:

     "Buď nám vítána, jsi nám vzácný host. Málokdy zavítá někdo z vás lidí mezi nás. Obyčejně se nás bojí a utíkají před námi nebo nás pronásledují. Tys však přišla, nic se nebojíš a pěkně na pozdrav jsi nám poděkovala. Usedni zde na tento růžový polštář naproti trůnu, co nevidět přijde princ Radomír, aby i on tě uvítal."

     Milena byla jako ve vidění. Nikdy dosud nikdo s ní tak pěkně nemluvil, nikde jí neprokazovali tolik pocty a slávy jako v tomto podivném království. Jen kdyby nebyli tak tuze černí, pomyslila si Milena, ale když potom viděla, jak se na ni upřímně dívají a jak se přátelsky k ní mají, zželelo se jí jich a umínila si, že k nim bude stejně přívětivá, jako kdyby nebyli ani trochu černí. Vždyť její černí hostitelé také nedbali, že má špatné šaty, že je hrbatá, a že má vlasy popelavé. Usedla tedy způsobně a čekala, co se bude díti.

     V pozadí sálu se otevřely velké dveře a jimi vstoupil krtek-hlasatel. Měl krásně vyšívané roucho a zlatou hůl. Třikrát tou holí uhodil o podlahu a pak zvolal:

     "Jeho Jasnost princ Radomír přichází!"

     A vtom už vstoupil sám princ Radomír. Ale běda! I on byl černý, i on byl krtek. Měl však předobré oči a vlídně se na Milenu pousmál.

     "Již mne došla zvěst," pravil, když usedl na trůn a jeho věrní kolem něho, "žes ráčila navštíviti naše království. Děkuji ti za tvou návštěvu a vítám tě u nás. Můj nejvyšší ministr již mi vypravoval, co že tě vyhnalo sem do lesa. Šťastná náhoda tě sem přivedla, neboť věz, že i já hledám nevěstu. V tobě se mi zalíbilo, a kdybys chtěla, učiním tě svou ženou!"

     Už už chtěla Milena říci, že z toho nebude nic, že by se jí sestry smály a matka že by jí lála, jakého to podivného ženicha si přivedla, ale když viděla, jak Radomír toužebně na ni pohlíží, poznala, že by mu velkou bolest způsobila. I pravila tiše:

     "Ach, jak bych se mohla odvážiti pomysliti, že mne za ženu chceš pojmouti, ty princ a vládce a já chudší než žebračka?"

     "Výborně, výborně," zvolali všichni a tleskali, "slyšte, jak je skromná a jak krásně mluví!"

     "Nemám ani šatů ani ozdob," pokračovala Milena, "rovnat se ti nemohu v nádheře!"

     "To se změní," řekl princ Radomír a třikrát zatleskal. I vešly do sálu šedé myšky, přihopkaly a hluboce se poklonily:

     "Přeješ si, pane náš a vládče?" pravila první z nich.

     "Vy, mé dvorní dámy, zaveďte tuto dívku do oblékáren a pomozte jí při oblékání."

     I vzaly myšky-dvorní dámy Milenu mezi sebe a odvedly ji do krásné komnaty, vyložené modrým hedvábím. Tam už byly připraveny hedvábné šaty a zlaté šperky, řetízky, náušnice a spony i prsteny, střevíčky z brokátu a plášť z bílé kožešiny. Myšky-dvorní dámy, oblékly Milenu, jiné jí česaly vlas a jiné jí vsadily čelenku, posetou drahokamy na hlavu. Milena sama sebe nemohla poznati, když se na sebe podívala do zrcadla.

     I odvedly myšky-dvorní dámy Milenu zase do královské síně.

     "Jak je krásná!" zvolali všichni a krtek-princ sestoupil z trůnu a dvorně políbil Mileně ruku.

     "Nuže," pravil, "jak ses rozhodla?"

     "Jsi dobrý a laskavý," odpověděla Milena, "nerada bych ti ublížila. Ale pohleď, jsem hrbatá a kulhavá, nezalíbím se ti nikdy!"

     "Výborně, výborně," zatleskali všichni, "slyšte, slyšte, jak je skromná a jak krásně mluví!"

     "To se změní," pravil princ Radomír a opět třikrát zatleskal. I vešli do sálu tři jezevci s šedými vousy, brýle na očích.

     "Přeješ si, pane náš a vládče?" pravili a hluboce se uklonili.

     "Vy, páni doktoři, učení jste a v tajemstvích se vyznáte. Najděte lék pro tuto dívku!"

     "Jezevci-doktoři se hluboce uklonili a odvedli Milenu do komnaty, plné podivných lékařských nástrojů, kelímků a zkumavek. Vařili a vážili, slévali a přelévali, tloukli prášky a míchali, až namíchali kouzelný nápoj. Na stříbrné lžičce jej podali Mileně a Milena jej polkla. A už cítila, jak se jí tělo narovnává. A když druhé lžičky užila, noha se jí natáhla, a když po třetí spolkla, jakoby v zádech něco povolilo. Milena byla rovná jako svíce, a když se podívala do zrcadla, svým vlastním očím nevěřila, že by to byla ona.

     "Nuže, krásná dívko," oslovil ji princ Radomír, "jak ses rozhodla? Staneš se mou ženou a ukážeš mne své matce?"

     Ach, pomyslila si Milena, jaká strast! Už viděla, jak ji matka s černým ženichem ze statku vyhání, jak se jí sestry posmívají. Ale že nic nedovedla odepřít, nikomu ublížit a že krtečkovi-princovi tak tuze byla vděčná, řekla nahlas:

     "Ach, princi, ráda bych tě k své matce dovedla, jen budeš-li ty chtít se mnou jít!"

     A tu zahrála hudba a všichni v sále vesele zatleskali a princ si radostně poskočil na trůnu:

     "Výborně, výborně," volali černíváni krtci, "slyšte, jak je dobrotivá. Místo, aby se za černého ženicha styděla, ještě prosí, aby se on za ni nestyděl."

     Bylo ujednáno, že pojedou k Milenině matce. Vyšli z paláce na louku. Tam už stál předlouhý průvod. Napřed krtci-vojáci, potom sedmdesát kočárů pro černé pány-krtky a jedenasedmdesátý kočár pro prince Radomíra. A za ním opět sedmdesát kočárů pro myšky-dvorní dámy a jedenasedmdesátý pro Milenu. Ten byl ze všech nejkrásnější. Třpytil se jako slunce, sedadlo bylo modrým blankytem potaženo a deset párů lučních koníků ve zlaté postroji jej táhlo.

     Všichni usedli, hlasatelé zatroubili a průvod se hnul.

     Podívejme se zatím, co se dělo doma. Jana a Kateřina si přivedly své ženichy a matka nevěděla, kterému dáti přednost. Jeden byl nad druhého bohatší a krásnější, jeden nad druhého si předcházel její přízeň. Na ubohou Milenu si nikdo ani nevzpomněl.

     Ta však se už blížila se svým průvodem k vesnici. Srdce se jí třáslo, když si pomyslila, co to bude posměchu, až se zjeví se svým ženichem a jeho dvořany. Vtom se průvod zastavil a černý ministr přistoupil k Mileninu kočáru:

     "Rci, nevěsto našeho pána, souhlasíš-li stále ještě s tím, aby tvůj ženich předstoupil s tebou před tvou matku!"

     "Ještě jsem se jinak nerozmyslila, ještě s tím souhlasím!"

     "Výborně," pochvaloval si její řeč černý ministr a zmizel. A vtom Milena vidí, že se luční kobylky v pěkné, bílé oře mění, že kočáry, dříve tak malé, že sotva dvě myšky do jednoho vlezly, rostou, až byly docela veliké. Naklonila se z okna a vidí, že už se blíží k rodnému statku. Lidé z něho vybíhají; matka i sestry i její vznešení ženichové i všichni ostatní lidé a hluboce se uklánějí před kočárem, v němž sedí krtek-princ, její ženich. Však ho až zezadu viděla, jak k ní černou tvář obrací a jak toužebně k ní dává. Hlasatelé zatroubili, průvod se zastavil, černý ministr opět přišel k Mileně a takto se jí tázal:

     "Rci, nevěsto našeho pána, ještě stále souhlasíš, aby se tvůj ženich ukázal tvé matce?"

     "Ještě jsem se jinak nerozmyslila, ještě s tím souhlasím!"

     Jen to vyslovila, otevřela se dvířka všech kočárů a z kočárů vystupovali krásní pánové a ještě krásnější dámy. Tři jezevci se proměnili v doktory v okulárech a místo krtka ministra stál tu vznešený, moudrý muž a hluboce se ukláněl Mileně:

     "Buď zdráva, královno, a měj naše díky!"

     Ale vtom už sem přicházel princ Radomír, ztepilý, ušlechtilý mladý muž, dvorně se poklonil a políbil Mileně před všemi ruku. A už ji vedl do statku.

     Tu teprve poznala matka, Jana, Kateřina a všichni lidé ze vsi, že tou krásnou královnou je Milena. Uvěřit tomu nemohli a hlasitě se podivovali, jak je to všecko možné.

     Princ Radomír jim to sám vysvětlil.

     "Byl jsem šťasten a všichni moji poddaní se mnou. Tu však jednoho dne přišla zlá a ohyzdná čarodějka a žádala, abych se stal jejím chotěm. Když jsem k tomu nesvolil, všecky nás proklela. A Milena, tvá dcera a vaše sestra, protože se za mne nestyděla, mne a všecky nás zlého kouzla zbavila."

     I zajásali všichni a zvolali: "Ať žije královna Milena! Ať žije princ Radomír!"

     Princ Radomír pozval všecky na svatbu a vrátil se s Milenou domů. Ale v lese na louce už nebyly krtiny, ale velké město a uprostřed nádherný palác. Tam král Radomír a královna Milena ve štěstí a lásce žijí dosud, jestliže zatím nezemřeli.

     

     napsal F. Malík

     text též na firesnake.eu/...