Byl jeden bednář – vdovec. Měl chaloupku jako klícku. Za dědinou mu patřil lesík, pod ním kousek louky a lán políčka na návrší. Řemeslo mívalo za starých časů zlaté dno – bednáři bylo hej! Vesele bušil do sudů a pobíjel je obručemi a dával při tom takové rány, až se to vší rozléhalo. Tři krásné a spanilé dcery mu obstarávaly domácnost a skromné hospodářství. Zpěvem a veselím mu zpříjemňovaly blížící se stáří.
Jednoho dne pravil otec nejstarší: "Jdi do lesa, narubej mi dříví na obruče a nažni pro dobytek trávy!"
Dívka šla do lesíka se sekerou a trávnicí. Narubala ohebného a pružného dříví na obruče a když měla, kolik třeba – klekla na trávník a chtěla žíti trávu. Ale sotva paží pohnula, kde se vzal, tu se vzal, had, svinutý v klubíčko, zvedal hlavičku, zasyčel na ulekanou dívku a promluvil lidským hlasem: "Nedám ti trávy, dokud si mne nevezmeš za muže."
Dívka leknutím oněměla a srp jí vypadl z ruky. Zapomněla na obruče i na trávu a utíkala, sotva jí dech stačil – domů.
Tatík se ptá: "Přineslas mi dřevo na obruče a pro dobytek trávy?" "Och, tatíčku, jak jsem chtěla trávu žíti, postavil se proti mně had a řekl mi, že mi nedá trávy, až si ho vezmu za muže. Tak jsem se polekala, že jsem v lesíku zapomněla obručí i trávnici a utíkala domů," odpovídala dívka.
Tatík pravil: "Špatně jsi to vyřídila."
Nařídil té prostřední dceři: "Jdi ty do lesa, narubej dříví na obručí a nažni trávy pro krávy!"
Prostřední dcera šla se strachem do lesa. Ale otec je přísný a otcův rozkaz je neodvolatelný – musí jít. Když přišla do lesíka, ohlížela se na všechny strany – kde nic, tu nic, snad ani hada neuvidí. Jak měla dříví – kleká na zemi, chtějíc trávu žíti – ale, jen srpem pohnula, staví se proti ní had a praví lidským hlasem: "Nedám ti trávy, pokud si mne nevezmeš za muže."
Dívka se ulekla, odhodila srp a co mohla, běžela k domovu. Tatík povídá: "Přinesla jsi trávu pro dobytek a dříví na obruče?" – "Tatíčku, ničeho jsem nepřinesla, had mi nedal trávy, až si ho vezmu za muže."
"Špatně jsi můj rozkaz vyplnila," praví otec a poručil té nejmladší, aby šla do lesa.
Děvče šlo a čím více se blížilo k lesíku, tím více otálelo. Ale musí jíti, protože otec potřebuje dříví a krávy bučí hladem. Dodávala si odvahy, sekala dříví na obruče, a poněvadž se nic nepřihodilo – doufala, že i trávu přinese domů. Leč sotva srpem pohnula – svíjel se had před ní, zasyčel, vztyčil hlavičku do výše a promlouval lidským hlasem: "Nedám ti trávy; musíš si mne vzíti za muže."
Dívka nechala všechno ležet a utíkala domů.
Bednář neměl ani trávy pro dobytek, ani dříví na obruče. Sebral se a šel do lesa sám. Myslil, že si to sám s hadem nejlépe vypořádá.
Šel do lesa se sekerou. Rubal ohebné větve a tyto ráz na ráz odpadávaly od kmene na zem. Jak je chtěl sbírat a do nůše rovnat, objevil se tiše před ním had, zasykl, vztyčil hlavičku a promluvil lidským hlasem: "Bednáři, musíte mi dáti jednu dceru za ženu; když mi ji nedáte, nedám vám dříví na obruče."
Bednář praštil sekerou o zem, až to zadunělo, a pravil: "Copak mám svoje dcery pro hada? Pro zdatné muže je mám, pro svoje potěšení je mám, pro lidi je mám – ale kdo to jakživ slyšel, aby otec zadal svoje dítě hadovi?"
Nechal v lese sekeru, dřevo i trám a utíkal domů, seč mu staré jeho nohy sloužily. A had za ním. Svíjel se v klubko a pak se vymrštil a v divoké honbě štval bednáře napříč poli. Tomu ani dech nestačil, ani se neohlédl strachem, cítě hada v patách – jen uháněl ke své chaloupce. A zrovna na dvorku ho had dohonil. Bednář vklouzl do síně a zavřel dveře na závoru, doufaje, že je zachráněn. Ale okno do světnice bylo otevřeno. Had to zpozoroval a plazil se k oknu. Bednář honem okno zavíral, ale již tam byl had a bednář přiskřípl hada v půli těla.
Tak byl had půl ve světnici, půl venku.
Dělali všechno, aby hada zahnali, ale had vedl pořád svou: "Nepůjdu odtud, dokud nedostanu jednu z dívek za ženu." Sestry se daly do prošení: "Hádečku, prosíme tě, opusť nás a neškoď nám; zaneseme tě do březového lesa a uděláme ti, čeho si budeš přát, jen nás zde nepronásleduj a neškoď nám!"
Ale had prohlásil, že nepůjde odtud a že tu bude tak dlouho, dokud nedostane jednu z nich za ženu. Darmo prosily všecky tři sestry, darmo rukama lomily, had byl neoblomný.
Lidé ve vesnici se také báli, že jim bude had jen na škodu, chodili k bednáři a prosili ho a přemlouvali, aby dceru dal hadovi, že už to snad má předpověděno, a že proti tomu není pomoci ani odvolání. Ale bednář měl svoje dcery příliš rád a rozhodně se proti těmto radám opřel a řekl: "Mám své dcery pro lidi a ne pro hada a nechť se děje, co se děje, žádnou hadovi nedám."
Tu opravdu se ve vsi začaly podivné věci jevit. Selkám dojily krávy místo mléka krev, ukazovala se všelijaká strašidla a mámení, zlé nemoci vypukly, několik baráčků shořelo – přihodila se všelijaká neštěstí.
Postižení lidé běželi k bednáři, přinesli mu dary i peníze a úpěnlivě prosili, aby jednu dceru hadovi dal, aby vesnice byla zbavena těch zlých kouzel. Kdo ví, co zlého by ještě mohlo přijíti a jakých škod a neštěstí by se dočkali, kdyby se hadovo přání nevyplnilo.
Co měl ubohý otec dělat? Viděl to všecko, ale nemohl se odhodlati k činu. Zavolal dcery a pravil jim: "Která z vás si vezme hada za manžela?" Nejstarší pravila: "Raději bych se utopila, než bych to udělala." "A já skočím raději do nejhlubší studny, než bych si vzala hada za muže," pravila prostřední.
Tak zůstalo rozhodnutí na té nejmladší. Pravila: "Tatíčku, já se obětuji; vezmu si hada za muže, aby nepronásledoval celou vesnici neštěstím a nehodami."
Sestry politovaly tu nejmladší, zaplakaly na jejím mládím, které bylo nutno obětovat hadovi, a chystaly svatbu.
Lidé ve vesnici byli rádia z vděčnosti přinesli ke svatbě mnoho darů, jídla, mouky, másla, takže snadno svatbu vystrojili. Ale jaké to bylo veselí, když nikdo ani nezazpíval a pláčem ani promluviti nemohl?
V kostele položil had svou hlavu na nevěstinu ruku a kněz je svázal. Když přijeli z kostela, byla hostina; ale jaká to byla svatební hostina, když nikdo nevěstě štěstí nepřál, ale všichni ji litovali. Ona sama bledá a smutná jen vzdychala a potajmu oči utírala. Takovou svatbu si nikdy nepředstavovala.
Večer vzala kuchařka nový hrnec a udělala do dna dírky, postavila od něj svíčku a zanesla do komůrky, v níž měli novomanželé spáti. Sama se skryla za almaru a dávala pozor, aby had nevěstě v noci neublížil.
Po večeři šla nevěsta s hadem spát. Had se svinul v klubíčko a položil na podušku vedle její hlavy.
Usnuli a všude bylo ticho. Kuchařky se již zmocňovala dřímota, když tu o půlnoci najednou se ozval velký hlomoz. Zablesklo se a taková rána zazněla nočním tichem, jako by z děla vystřelilo.
Kuchařka spěšně vylezla z úkrytu, vzala svíčku a utíkala k lůžku se podívat, zdali had nevěstu neuštkl nebo neusmrtil.
A co tam viděla? Ležel tam místo hada překrásný mládenec se zlatými kadeřemi kolem čela.
Kuchařka probudila radostí celý domek a volala bednáře i sestry, aby se šli podívat na krásného ženicha.
Inu, to bylo divení a vyptávání, kterak se to všecko událo!
Ženich povídal, že byl královským princem a že ho čaroděj začaroval v hada a kouzlo mohlo být jen láskou mladé dívky zlomeno. Obrátil se ke své ženě a pravil: "Za to, že sis mne vzala, odměním se ti a budeme slaviti svatbu ještě jednou a veselejší."
Starý bednář nevěděl radostí, co má dělat. Chvílemi se smál a chvílemi slzel, že jeho nejmladší dceru takové štěstí potkalo. Sestry málem záviděly.
Mezitím kuchařka stáhla z lůžka prostěradlo, na němž byla hadí kůže a hodila ji do ohně, aby žádná zlá moc neměla k novomanželům přístupu.
Na druhý den se koupil kočár s párem vraníků a mladí manželé jeli spolu do daleké země do královského hradu k rodičům princovým.
Tam se slavila svatba ještě jednou. Nyní teprve bylo hudby a zpěvů, radosti i tance, vzácných hostí a dobrých jídel, inu, pravý opak té první svatby. Víte, bylo to tak ohromné, že vám to ani pověděti neumím a musíte si to sami představit, jak nejlépe umíte.