38. O měsíčku na nebi

     Když Panna Maria a svatý Josef prchali z Egypta před králem Herodesem, který jim chtěl zabíti synáčka, ztratil jejich oslíček dlouhým a namáhavým pochodem všechny podkovy. Byl již pozdní večer, když se Svatá rodina na smrt zemdlena blížila k vesničce. Všichni prahli po odpočinku a zotavení, ale nesměli se zastaviti, aby unikli pronásledovatelům. Bylo však nezbytné dáti alespoň okovati oslíčka, který nesl Pannu Marii s Ježíškem. Na štěstí hned u vchodu do dědiny zpozorovali kovárnu. Svatý Josef vstoupil dovnitř a prosil kováře, aby jim šel okovat oslíčka. Ale kovář byl nevlídný muž a zdráhal se tak pozdě ještě pracovati. Když však vyšel před kovárnu a uzřel Bohorodičku, únavou a slabostí se třesoucí, a roztomilé děťátko, plačící hladem, a ubohé zvíře sotva se vlekoucí, dal si říci a podkovy mu přibil.

     "Peněz nemám," omlouval se svatý Josef, "nemohu ti tedy zaplatit hotovými. Ale odměním tě za tvou práci něčím jiným. Budeš snad spokojen." – Při tom sáhl pod klobouk, sňal svou zlatou svatozář z hlavy a podával ji kováři.

     "I vy žebroto! Tak mne chcete odbýti? Co s tím plechem?" rozkřikl se kovář, domnívaje se, že jde o kus žlutého plechu, a mrštil deskou do vzduchu přes jejich hlavy. Avšak hle! Zlatá destička se pomalu vznášela vzhůru, výš a výše, až konečně zůstala viseti ne černém nebi, kde pak svítila Svaté rodině na cestu a kde září dodnes jako – měsíček.      

     napsal V.Diepold

     text též na http://www.firesnake.eu