Firesnake | 2. O muzikantovi

     Byl jeden muzikant, světem chodil a na housličky hrál. A hráti uměl veselé písničky do skoku a zase smutné, až srdce usedalo. Co však platno, když jen chudákům hrál a málo vydělal. Kapsy měl stále prázdné a žaludek mu často hudl nepříjemnou písničku.

     Přišel jednou do chudé horské vesnice; celé dopoledne hrál a přece nic nevydělal. Lidé mu pravili: "Co bychom vám dali za potěšení? Sami nic nemáme. Za les na zámek jděte, zahrajte, snad se princezně srdce pohne, nebude nás k zemi tlačiti a daněmi soužiti."   

     Ve vsi zvonili poledne, když se pustil k lesu. Myslil si: "Snad alespoň nějakou houbu najdu, syrovinku. A nebude-li té, jistě nějakou borůvku nebo trnku." Přišel do lesa, ale marně zrak k zemi skláněl, houbičky nenašel, marně po keřích hleděl, nikde nenašel lesního ovoce. Již byl uprostřed lesa. Tu ho omámila taková vůně, že mu až srdce poskočilo. Šel za ní, až přišel na malou paseku, kde uprostřed stály dva stromy, jabloň a hrušeň, celé obalené překrásným ovocem. Červená jablíčka jen se smála a zlaté hrušky se kývaly jako zvonky. "Hoj, jako na zavolanou!" radoval se muzikant. S chutí trhal jablko za jablkem, jedl a tak mu bylo u srdce volno, až jásal. Ale jak se ulekl, když se uslyšel! To nebyl lidský hlas, spíše hukot, jako když se velká voda žene nebo balvany ze skály se valí. Ohlíží se, znovu volá a k svému ustrnutí vidí, že není v lese. Postavou daleko les převyšoval a stromy byly tenké jako loučky. Co se s ním stalo? Sehnul se pro housle do trávy, ale jako by hračku v ruce držel. Chce zahráti, leč jediným prstem celý hmatník zabral a v pravici místo smyčce držel stéblo trávy.

     Zarmoucen usedl, ale byla ho plná paseka. Nevěděl, co se s ním stalo, zda les se zmenšil, nebo on tak vyrostl jako obr pod nebesa. Jen tolik věděl, že okouzlení způsobila jablka.

     "Jak tak mohu mezi lidi?" myslil si muzikant. "Vždyť bych ani vsí neprošel, domky bych pobořil. V lese musím žíti jako divoch a čím se uživím?"

     Aby se zbavil zlých myšlenek, ulehl na pasece a usnul. Když se probudil, měl velký hlad.

     "Ani za nic již jablek neokusím, kdybych měl hlady umříti! Bůhví, kam bych ještě rostl! Však jsou tu ještě hrušky."

     Ani nevstal, jen ruku vztáhl, utrhl hrušku a jedl. Hrušky jsou syté. Mnoho jich nesnědl a bylo po hladu. Ale ještě větší div! Již ho není plná paseka, les je zase veliký jako předtím a muzikant – jako obyčejný člověk.

     Pomyslil si: "Panečku, tady by se dalo vydělat!" Vzpomněl, že v zámku za lesem žije zlá princezna, chudákům jen příkoří činí, psy je dává ze zámku štváti, velikými daněmi sužuje. "Jablíčky jí hlavu napravím."

     Natrhal jablek a zamířil k zámku, housle pod paží. Jak došel, vyložil své zboží a před branou zahrál. Dívá se princezna z okna, poslouchá veselou hudbu podivného muzikanta, jablka prodávajícího a kupce vábícího. Sytá vůně jablek zaletěla až k princezně. Poslala sloužící, aby nakoupila jablek.

     "Vám, panenko, neprodám. Nechť přijde sama princezna," směje se muzikant. "Jablíčka jsou tuze krásná, ještě byste jedno snědla. Ale takové ovoce není pro vaše zoubky!"

     Sloužící vyřídila vše doslova. Co měla princezna dělati? Pomyslila si: "Musí býti jablka vzácná, když je podivný muzikant nechce prodati, nežli mně, princezně."

     Šla, koupila všecka jablka a zaplatila kolik muzikant požadoval. Dobře je spočítala a kázala odnést do zámku. "Ať se mi jich nikdo nedotkne!" přísně nařídila.

     Muzikant tiše zmizel.

     Když princezna vešla opět do komnaty, přivítala ji taková vůně, že neodolala a pustila se do jablek. Zachutnala jí tak, že je všecka snědla. Ale představte si její podivení, když viděla, že hlavou sahá až k vysokému stropu a všecko kolem ní je tak malé, maličké: stůl, židle, pohovky, všecko jako hračka. Chtěla usednouti, ale židle se pod ní zlomila jako papírová. Rozplakala se zlostí a její nářek zazněl celým zámkem jako příšerné vytí. Rozmarná princezna volala na sloužící. Přibíhaly jakési drobné panenky, ale jak mezi dveřmi stanuly, obrátily se a prchaly zděšeně jako před příšerným zjevením. Princezna chtěla za nimi, ale ouvej! dveřmi neprošla. Hrozný hněv jí zalomcoval. Dupla na podlahu, až nábytek tancoval a stěny praskaly. Nedbala. Dupala, až se podlaha probořila a princezna padla stropem do přízemku. Leč co pro ni teď výška poschodí znamená? Pouhý schod.

     Než co platno. Milá princezna viděla, že tady hněv nepomůže, musila tedy zahráti mírnou písničku. Po nějakém čase se k ní sloužící panny přece odvážily, aby jí posloužily. Leč byla to práce! Když ji chtěly strojiti, musily si k ní žebříky stavěti, jídla teď přinášeli muži na ohromných mísách, na nichž se dříve celí srnci na hostinu předkládali, a k pití měla princezna štoudev, v níž dříve stávala voda v kuchyni.

     Leč službu si nyní chválili. Princezna byla celá jiná; ke všem byla laskava. Její dobrotu i poddaní poznali. Daně byly sníženy a ubohý již neodcházel od jejího prahu bez dárku.

     Pověst o ní rozletěla se širým okolím. Muzikant chodil krajem, vyptával se, zvídal co a jak. "Oh, jinak se nám nyní žije! Však vidíte, jak vesnice vzkvétají," pravili lidé. "Dříve jsme dřeli do úpadu, ve dne pro zámek a svoje jsme sklízeli za měsíčních nocí. Nyní jsme pěkně večer hotovi, klidně můžeme v noci spát. Přece však princeznu litujeme. Je chudák jako v zajetí, ze zámku vyjíti nemůže. Měl byste jít na zámek, houslemi její srdce potěšiti," radili.

     "Můj čas přišel," řekl muzikant. Koupil si oděv, jako lékaři mívají, a odešel do lesa. Z čarovného stromu natrhal hrušek a odebral se k zámku.

     "Princeznu uzdravím!" řekl stráži ve vratech.

     "Uzdrav, pane!" pravil strážce. "Ale nevím! Tolik se jich už o to pokoušelo, ale nepodařilo se jim."

     Zavedli lékaře-muzikanta k princezně.

     "Tak, tak! Proto jsem přišel, abych z vás člověka učinil," povídal.

     "Žádej cokoli, jen mně vrať předešlou velikost!" prosila princezna spínajíc ohromné ruce.

     "Nic více nežádám, než abyste zůstala člověkem. Duší jste se již člověkem stala, je třeba léčiti pouze tělo. To dokáže tento lék."

     Vyndal z kapsy hrušky, poručil, aby je snědla.

     Princezna poslušně sáhla po ovoci. Jí, a hle! Tělo je stále menší a menší, šat jako veliká kupa zelí nad ní. Zajásal princezna. Přiběhli sloužící a přinesli nové šaty.

     Pověst o vyléčení vyběhla rychle ze zámku. Ze vsí a městeček přibíhali lidé, zástupy se kupily na trávníku a jásaly, když uviděly princeznu.

     A hle – kdo to stojí vedle princezny? O kom to princezna povídá, že bude jejím milovaným manželem a jejich spravedlivým pánem? "Vždyť je to, i na moutě, nikdo jiný, nežli známý muzikant!"

     "Nu, ten jistě na chudé nezapomene, vždyť sám bídu poznal!" A radostný jásot vítá nového pána.

     I já jsem tam byl, hodoval jsem, pivo pil. Měli tam papírovou zem, propadl jsem se až sem.      

     napsal F. Homolka

     text též nafiresnake.eu/...