Pižmo

     Od samého počátku obklopovaly člověka kromě nepříjemných pachů i rozličné libé vůně. Jejich vznik si však lidé nedokázali vysvětlit, a tak tento jev pokládali za činnost bohů. Aby si božstva proti sobě nepopudili, přinášeli jim na oltáře v chrámech oběti ve formě vonného kvítí. Postupně se naučili silice využívat i k lékařským a kosmetickým účelům.

     K těm nejstarším živočišným surovinám patří pižmo neboli mošus. Získává se z kabara pižmového (Moschus moschiferus), který žije ve vysokých oblastech středoasijských hor a je velmi podobný našemu srnci. Samci mají na spodku těla váček s obsahem silně aromatické látky. V době říje ji vylučují, a tím k sobě vábí samičku.

     Z ulovených zvířat se váčky odřezávají a pak suší. Průměrně váží 50 g a obsahují uvnitř červenohnědou zrnitou hmotu. Na trh přicházejí buď celé váčky (Moschus in vesicis) nebo jen samotná masa (Moschus ex vesicis).

     Z pravého mošusu se připravují lihové výtažky, které po delším stání dostávají plnou, mohutnou vůni, uplatňující se zejména ve vzácných parfémech. U levnějších voňavek však bývá pižmo nahrazováno syntetickými esencemi.

     Mošus náležel kdysi též k významným lékům. Například v jednom starém lékařském spise ze šestnáctého století se o něm můžeme dočíst toto: "Pižmo posiluje studené a třesavé srdce, odvrací omdlévání, čistí a občerstvuje krev a uzdravuje všechny obtíže srdeční. Přílišné požívání pižma působí bledost. Víno s pižmem posiluje všechny orgány."

     V dalším odstavci se píše: "Práškované pižmo vtahované do nosů působí kýchání, posiluje hlavu a mozek a je dobře čistí a chrání člověka před šlakem (mrtvicí). Pižmo smíchané s olejem rmenovým neb bobrovým a vkapané do uší, krotí bolest v nich a odnímá jekot."

     Z historického hlediska je zajímavé, že pižmo bylo považováno za osvědčené afrodisiakum, tj. prostředek zvyšující pohlavní pud. 

     text též na http://www.firesnake.eu