Firesnake | O Vláďovi

     O Vláďovi

     Třicetiletý Vláďa si odseděl šest let za loupežné přepadení v jedné z nejpřísněji střežených věznic v zemi. Za tu dobu se tam

mnohému naučil a i přiučil. Zdokonalil se v karbanu a v ostatních hazardních hrách.

     Době strávené v lochu pyšně říkal "moje poctivě odseděné university".

     Se slzičkami v očích opouštěl bránu káznice. Naposled pohlédl na omšelou budovu. Nad portál kdosi napsal červenou

křídou strohý nápis: "Táhni a už se sem nikdy nevracej!"

     Ze dne na den se Vláďa ocitl ve zcela jiném světě. Uvítalo ho vlahé letní ráno. Rozhodl se, že si období nesvobody řádně

vynahradí.

     Alkohol a cigaretky. To bylo první, co ho napadlo. Ženy zavrhl. Ty ho nikdy nezajímali. Na rozdíl od spoluvězňů mu ten

nucený celibát vůbec nevadil. Žen se dokonce bál. Považoval je za prazvláštní nevyzpytatelná a zrádná stvoření. Tvrdil: "Kde

jsou ženy, tam jsou problémy." A měl recht!

     Vláďa se vydal do nejbližší restaurace. Tou byla vyhlášená lidová hospoda "U bachaře". Na prosklených dveřích ho upoutaly

dvě visačky. Na první stálo: Za provoz odpovídá p. Alois Pitlik. Druhá sdělovala: Dnes na čepu osmnáctistupňový ležák

Tajemný mnich.

     Když vstoupil do lokálu, připadal si jako v ranním Londýně. Hustý závoj cigaretového kouře ho málem pohltil. Po chvilce

tápání se však rychle rozkoukal. Zrak přivykl tomu smogu.

     Alkovna čtvrté cenové skupiny nedělala svému jménu ostudu.

     Nikde nikdo. Prázdný šenk.

     Rozhlédl se kolem.

     Vpravo na stěně visela zažloutlá cedule s textem: "Je lepší sedět ve škaredé hospodě, než ležet v novém špitále."

     Nezbylo než souhlasit. 

     Kde se vzal, tu se vzal, stál tu před ním v umaštěné zástěře obtloustlý hospodský. Jako by z oka vypadl starému rakousko-

uherskému mocnářovi Franzi Josefovi.

     Za ta léta provozu okamžitě poznal, s kým má tu čest.  

     "Právě se vracím..."

     "Já vím odkud. Nemusíš se mi zpovídat. Kdysi jsem TAM pracoval ve státních službách."

      Vláďa se zeptal: "Proč je tady tolik kouře? Jako kdyby zde vybuchla dýmovnice."

     "Ten dým tu zbyl po kuřácích ještě od včerejška. Zásadně ale nevětrám. Kdybych otevřel okno, někdo by si mohl myslet, že

tady hoří. Určitě by zavolal hasiče."

     "Tak je to tedy!"

      "Pojď dál a sedni si. Ať nám nevyneseš spaní!" 

     Vláďa se nenechal pobízet. Usedl za rozviklaný umakartový stůl.

     Hostinský se zeptal: "Co si dáme? Je libo borovičku, slivovičku, jablkovičku, hruškovičku, meruňkovničku, rýžovičku nebo

chlebovičku?"

     "Vidím, že sortiment máte opravdu pestrý." 

     Hospodského ta slova evidentně potěšila.

     "To víš, sem nechodí nóbl páni, tady je to jen pro obyčejný proletariát." 

     "Zůstanu raději u staré osvědčené klasiky," zahlásil Vláďa.

     "A to?"

     "Dvanáct rumů, jako apoštolů na pražském orloji, ať se točí kolem stolu," zavelel host.

     "Dobrá, jak poroučí Blahorodí" pravil šenkýř a ztratil se za ošuntělým závěsem, který už něco pamatoval.

     Než Vláďa dvakrát zívl, byl muž zpátky.

      "Už se to nese... Pravý nefalšovaný cigánský koňáček, tak jak má být..."

     Postavil tu sestavu před Vláďu.

     Ten se jenom zazubil: "Som smädný ako ťava. Už dlouho jsem neviděl nastoupenou fotbalovou jedenáctku s jedním

náhradníkem!"

     A pak už šlo vše ráz na ráz. Jeden panák za druhým mizel v jeho bezedném hrdle.

     Po té ouvertuře se Vláďa zeptal: "A polívky vedete?"

     "To se ví."

     "Víte, já jsem totiž polívkovej! Nejraději mám drškovku."

     "Máš pravdu, dršková nesmí chybět v žádné pořádné putyce. Je to taková vizitka podniku. Hned ji donesu."          

     Šenkýř zmizel v kuchyni. Záhy se vrátil. Na stolek postavil objemnou porcelánovou nádobu. Z ní se linula úžasná vůně.

Naběračkou rozlil hustou polévku do hlubokého talíře.

     Vláďa se pustil s chutí do jídla. Po několika soustech si pomlaskl: "Je doopravdy dobrá. Jako od maměnky. Poctivá,

nešizená." 

     "Takovou upřímnou pochvalu člověk vždy rád slyší," zaševelil hostinský.

     Když Vláďa dojedl, pravil: "Vypadá to tady jak po morové ráně. Kde jsou všichni? Snad nejsou v práci!"

     "Všeho do času, chlapče. Brzy to tady nepoznáš. Štamgasti se objeví co nevidět. Zatím ještě vyspávají z kocoviny. Budeš

dočista překvapený, jací zvláštní exoti sem chodí. Až dorazí, něco ti o nich povím."

     Hospodský mrknul na hodinky. "Do hodiny tady nebude volná židle.

     A opravdu. Provozní nemluvil planě do větru. Uplynulo přesně šedesát minut a v nálevně bylo živo jak ve včelíně. Prostory

připomínaly poslaneckou sněmovnu. Každý chtěl sdělit svůj názor, každý chtěl poučovat a rozdávat rozumy.

     Muži na sebe hulákali. Někteří se mezi sebou hádali. Jiní, zmoženi silným pivem a ostrou kořalkou, drmolili něco

nesouvislého a nesrozumitelného. Byli tu i jedinci, kteří strnule seděli a tupě zírali před sebe. Všem, bez rozdílu věku,

náboženského vyznání a politické příslušnosti, svítily skelné zřítelnice a hořely tváře jak v prvomájovém průvodu. Věrné

konzumenty usvědčovaly jejich bambulaté, výrazně překrvené nosy.

     Hospodský se připlížil k Vláďovi. Pak se mírně naklonil nad stůl.

     "Nenápadně se podívej doleva."

     Vláďa tak učinil. 

     "Vidíš toho chlápka v rohu? Vypadá, jako kdyby mu ulétly grippeny. Taky seděl. Tvrdí, že za drobné krádeže! Houby! Za to

by přece nedostal naostro osm let. Všichni dobře vědí, proč byl v áreštu."

     "Za co bručel?"

     "Měl prazvláštní choutky. Obtěžoval v nedalekém parku nezletilé dívenky. Prý se je pokusil i zneužít. Prasák jeden!"

     "To bych do něj neřek."

     "Soudkyně se s ním vůbec nemazlila. Z fleku mu napařila pořádný flastr."

     "Pomohlo to?"

     "Aby ne. Teď je krotký jak beránek. Seká dobrotu. Na takové čuňárny už nemá ani pomyšlení. Basa ho navždy vyléčila."

     Číšník se odporoučel.

     Vláďa pozoroval se zaujetím okolí. Notoričtí alkoholici se bezmezně oddávali své neřesti. Zde byl domov pro životní trosky,

pochybné existence, morálně narušená individua. Denně v této ratejně dobrovolně metabolizovali chlast a cigaretové zplodiny.

     Jakýsi holohlavý človíček neustále vykřikoval: "Vy ignoranti! Vy nýmandi! Já mám dvě vysoké školy!"

     "I kdyby čtyři! Na krchově ti nebudou nic platné," ozval se hlas z pléna.

     Vedle u stolu kvílel podnapilý poďobaný muž: "Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím..."

     "Ty jsi taky zešílel! Trumbero! Nyní patříš do stejného hnízda," okřikl ho

 vlasatý chlapík v ajzboňácké uniformě.

     Jeden zarostlý cápek přidal vlastní životní epizodu:"A já zase viděl "V mastných krámech" dozlatova opečené prase!

Panečku, to vám byl pěkný pohled! Ještě větší zážitek ve mně zanechala ta vůně pečeného masa. V žaludku jsem měl jako

v pokojíčku. Do konce života na to nezapomenu!"

     U Vládi se pozvolna začaly projevovat účinky etanolu. Připadal si, jako kdyby strávil několik minut ve zkušební centrifuze pro

kosmonauty.

     Kývl na Pitlíka. Ten byl jako čamrda hned u něj. 

     "Budu už muset jít. Rodina čeká," zalhal mládenec.

     "Já vím," pravil výčepní.    

     Když Vláďa zaplatil, řekl: "Bylo mi tady s vámi dobře, soudruzi. Zase někdy příndu."

     Šenkýř se usmál: "Rád jsem tě poznal. Jsi správný chlap! Musím tě varovat. Až vyjdeš ven, dej si pozor na babu Slídilku

alias Němou Báru, ať tě neobere o zbylé peníze.".  

     "Děkuji za radu," odvětil Vláďa

     "Měj se, jak chceš! Hlavně se vyhýbej práci! Hloupým patří lopata, chytrým svět!" řekl na rozloučenou hostinský. 

     "Práci čest a rukám klid!" kontroval Vláďa.

     Posílený alkoholem vstoupil Vláďa ze zakouřené restaurace do všedního dne. Omráčil ho čerstvý vzduch přesycený

kyslíkem. Byl to vskutku prudký a nečekaný přechod. Málem se zhroutil na chodník.

     Jeho první pohled padl na nevzhlednou vousatou stařenu, která seděla na holé zemi. Mlčky hleděla na Vláďu. Její prosebné

oči mu připomněly vlastní nebohou babičku z matčiny strany.

     Vláďovi se žebračky zželelo. Bez rozmyšlení vytáhl z peněženky papírovou bankovku s portrétem operní pěvkyně a hodil ji

do hnědého filcového klobouku.

     "Pěkně si ten dar, stařenko, užij."

     Stařena vytřeštila oči. Takové dobrodiní opravdu nečekala. Myslela si, že jí mine bez zájmu. Jeho štědrost jí překvapila.

     Vyzáblá, vyžilá žena promluvila krákoravým hlasem: "Mnohokrát ti, Vláďo, děkuju. Máš vřelé srdce a sociální cítění. Bůh tě

navždy opatruj!"

     Šviháka její slova udivila: "Hospodský přece tvrdil, že ztratila řeč! V životě se dějí různé věci!"

     Starucha si lokla z pivní láhve a rukou mu pokynula na rozloučenou.

     Vláďa vyrazil do ulic.    

     Od této chvíle se musel starat sám o sebe. Už nemohl počítat s celodenní stravou ani s noclehem.

     Jak se ale živit poctivě?

     První noc strávil v opuštěném železničním vagónu.

     Nastala tvrdá realita

     Z nápravného zařízení měl našetřené nějaké úspory. Bez koruny nebyl. 

     Přemýšlel, do čeho by se pustil.

     Dal se na automaty. Štěstěna mu přála. Vyhrával a vyhrával. Peněz měl jak želez. Kde jsou peníze, tam jsou i přátelé. Jako

vosy se na něj nalepili falešní kamarádi z mokré čtvrti.

     Brzy si zvykl na bezstarostný povalečský život. Do práce nemusel. Zpráva o jeho úspěších se okamžitě roznesla. Šířila se

rychlostí světla.

     Ta pohoda však netrvala dlouho.

     Kdo přijde rychle k penězům, stejně tak rychle o ně přijde. 

     Zmizely bankovky, zmizeli i kamarádíčkové.

     Co teď? Do kartouzy se vrátit nechtěl. Není přece nad svobodný život.

     Dumal, kde vzít finanční prostředky a přitom nekrást. Zamítl sběr papíru a železa. Chov kalifornských žížal už také nebyl

v kurzu. Darování krve nepřipadalo do úvahy pro konstantně vysoký obsah alkoholu.

     Jak se tak poflakoval po periférii, uviděl ležet na zemi staré zmuchlané noviny. Nedalo mu to a zvedl je. Byl to jakýsi bulvární

plátek. Pečlivě ho uhladil. Na první stránce spatřil palcový titulek: "Včera nuzák – dneska boháč. Nešlapte si i vy po štěstí!"

     Z novin na něho hleděl usměvavý muž. Pod ním vlevo byla fotografie zanedbaného, zarostlého houmlesáka, napravo

obrázek vymydleného, noblesního elegána.

     Vláďa si pomyslel: "Určitě to ale bude podvod!  Nevypadá to přesvědčivě a věrohodně!  To je jasný, jako houska na krámě!"

     A tenkrát ho osvítila úžasná myšlenka. Položil si otázku: "Co je cílem těch novin?"

     Vzápětí si odpověděl:  "No přece zaujmout lidi. Upoutat jejich pozornost. Těžit z jejich zvědavosti. To je základ úspěchu!"

     Od nápadu k realizaci byl už jen nepatrný krůček.

     V autobazaru zakoupil za babku ojetý uzavřený autobus, kterým se kdysi zásobovaly potravinami odlehlé vesnice. Celý ho

nechal přebarvit na oranžovo. Nápadný vůz nemohl nikdo přehlédnout. Na bocích zářil velký černý nápis: "Zázraky, které

musíte vidět!"

     Vnitřek vozidla upravil na pojízdnou výstavní síň. Za skleněnými vitrínami se ukrývaly rozličné kuriozity a rarity.

Podivuhodnou sbírku tvořily různé relikvie jako například zkažený zub Johna Lennona, vysušené kuří oko známého pěvce

Carusa, vycpaní opeřenci z filmu Ptáci od Alfreda Hitchcocka, kámen z posvátné hory Tsambiky, šedivý vlas krále Šalamouna,

dvacetinohá luční kobylku odchycená v černobylské oblasti, první vyrobená antikoncepční pilulka, věstonická Venuše

zhotovená z pravého marcipánu, dělová koule z bitvy u Waterloo, kamenné malované vejce z Velikonočních ostrovů, fotografie

Eliho Wallacha s vlastnoručním podpisem a mnoho dalších pozoruhodností.

     Vláďa ani ve snu nepředpokládal, že jeho panoptikum bude mít takový obrovský úspěch. Kamkoliv přijel, všude lidé

projevovali o putovní výstavu nebývalý zájem. Návštěvnost stoupala geometrickou řadou. Ve velkých městech se místy tvořily

dlouhé fronty. Každý byl zvědavý na tu nevšední expozici.  

     S atrakcí projel celou naši vlast. Zastavil se s ní i v té nejzapadlejší vísce.

Po čase mu domovina připadala příliš těsná, a tak se vydal do širého světa. I tam sklidil patřičné ocenění a uznání.

     Naposledy byl spatřen křiklavý autobus na Kajmanských ostrovech. Kde se nachází nyní, nikdo neví...

     text též na firesnake.eu/...