Firesnake | Kouzelná věcička

     Kouzelná věcička

     Třiadvacetiletý Mladěj už potřetí využil služeb protialkoholní léčebny. Závislost na lihu ho opětovně přemohla. Není divu! Síle etanolu dokáže vzdorovat jen silný jedinec!

     Ve specializovaném zařízení opět strávil několik trudných měsíců. Léčebnu opouštěl v květnu. Zrovna kvetly jabloně.

     "Tak tedy sbohem, Mlaději! Raději neříkám na shledanou!" pravil na rozloučenou starý primář.

     Po dlouhé době Mladěj prošel přes železnou zamřížovanou bránu, oddělující ústav od okolního světa. Když míjel fortnu, naposled se ohlédl. V oknech spatřil své bývalé spolubydlící. Bílými ústavními kapesníky mu mávali na rozloučenou.

     "Opatrujte se, moji milí alkoholici! Budete mi chybět," pravil rozechvělým hlasem. 

     Uronil dokonce slzičku. Tak ho dojalo jejich počínání.   

     Dvakrát opětoval pozdravy a potom se vydal na cestu k domovu. 

     Neuplynula ani hodina a dorazil k osamělé vzrostlé lípě.

     "Hey, you!" zvolal kdosi.

     Mladěj pohlédl vzhůru.

     V koruně stromu seděl na silné větvi jakýsi vlasatý chlap s černými brýlemi na očích. Na hrudi se mu houpal velký kovový kříž.  

     Mládenec svraštil obočí. Pozorně si prohlížel toho neznámého muže. Nevěřil svým očím: "Je to vůbec možné?!" pomyslel si.

     Chlápek mu pokynul rukou.

     "Kde se tady bereš? Jsi to ty?" pravil Mladěj.

     "A kdo by to měl jako být? Snad ne tvoje kojná!"    

     "Tak jsem to nemyslel..."                             

     Maník držel v ruce baculatou láhev. Na dně se zračila zlatavá tekutina.

     "Nedáš si loka?"

     "Nemůžu! Právě jdu z odvykacího zařízení."

     "Já vím. Jenom tě zkouším!"    

     Mladěj byl rád, že v prvním kole obstál.

     "Máš pevnou vůli.... Zatím!" 

     "Nechtěl bych počtvrté skončit mezi opilci. Není o co stát."

     "Už delší dobu na tebe čekám."

     "Doopravdy?"

     "A ty nikde. Máš zpoždění."

     "Víš, léčení se trochu protáhlo."

     "Hlavně, že jsi zase free. Chtěl jsem říci – volný."

     Mladěj se usmál.

     "Něco pro tebe mám," pravil vlasatec.

     "Prášky nepotřebuju, ty jsem dostal od doktora."

     "Kdo tady mluví o tabletách. Daruju ti mnohem užitečnější věcičku. Chytej!"    

     Než se Mladěj nadál, dopadl mu k nohám jakýsi zvláštní předmět. Když ho zvedl, zjistil, že se jedná o malou měděnou spirálku.

     "Co to je?" podivil se jinoch.

     "Tvoje záchrana! Pomůže ti překonat těžké životní situace, do kterých se dostaneš. Zrádné lihoviny na tebe číhají všude! Na každém kroku! Na každém rohu! Však se sám přesvědčíš. A teď mě dobře poslouchej!"

     Mladěj nastražil uši jako netopýr.

     "Když ti bude někdo nabízet pití, třikrát tímto předmětem zakroužíš nad alkoholem a řekneš: Spiritus denaturatus! - Pochopil jsi, co jsem ti říkal?"

     Mladěj přikývl.

     "God bless you!" pravil ten chlapík.

      Mládenec chtěl za dar poděkovat. Podíval se nahoru, ale nikoho tam neviděl.

     "To je zvláštní! Kam zmizel?"

     Chvilku ještě hleděl do koruny. Pak namířil kroky směrem k rodné chalupě.     

     V pozdních odpoledních hodinách dorazil do známých míst. Za dobu jeho nepřítomnosti se pranic nezměnilo. Rozbitý plot nikdo neopravil, oprýskanou omítku na domku jakbysmet.

     Vešel do chaloupky.

     "Tak už jsi se nadobro vrátil!" přivítal ho starý otec.

     "Snad," nejistým hlasem pravil Mladěj.

     "Ani nevíš, kolikrát jsem na tebe vzpomínal. Jak se máš a co asi děláš," pravil tatík. 

     Otci musel podrobně vyprávět o pobytu v léčebně. O nových léčebných metodách, každodenních zvycích, ústavním režimu, jednotlivých chovancích a ošetřujícím personálu.

     Stařec mu se zájmem naslouchal. 

     Mladěj si vzpomněl na příhodu, kterou zažil u starobylé lípy.

     "Víš, koho jsem cestou z léčebny potkal, tatíčku? Nebudeš mi to věřit!"

     "Určitě toho obejdu a zhýralce Mrkvenku, kterému nikdo neřekne jinak než Lihopípa. Doufám, že ti nenabízel kořalu?"

     "Kdepak! Samá voda! Setkal jsem se s jednou velice známou osobností."

     "Tak už mě nenapínej! Koho jsi spatřil?"

     "Ozzyho! Samotného Ozzyho Osborna!"

     "To není možné!"

     "Je a je a je!" trval na svém Mladěj.

     "Ten přece žije v Americe! Co by tady v těchto místech dělal? A i kdyby. Jak by se s tebou domluvil? Neumí přece česky!"

     "Přísahám na duši nebožky matky, že to byl on!"

     "Možná jsi potkal někoho, kdo mu byl nápadně podobný."

     "To je vyloučené! Ozzy je na světě pouze jeden! Vážně to byl On! John Ozzy Osborne! Osobně!"

     "A s ním tam byla Róza Kulhavá alias Ohnivá flaška, že?" zlobil se starý táta.

     "Proč mi nevěříš?! Jak to mám dokázat?!"        

     Otec posmutněl: "Hochu, hochu, že se nestydíš! Neuplynul ani den a už zase chlastáš! Opět v tom lítáš! Zase jsi propadl své bezuzdné vášni!"

     Tu si Mladěj vzpomněl na dárek.

     "Ozzy mi věnoval jednu kouzelnou věcičku! Hned ti ji ukážu!"

     Zašátral v kapse a pak položil na stůl kus svinutého kovu.

     Otec se na věc podíval a řekl:

     "Vždyť je to obyčejný stočený drát! Nemá žádnou cenu. Natož, aby byl kouzelný. Kam chodíš na takové báchorky? Raději půjdu spát. Doba už pokročila."

     Stařík se odebral do své komůrky.     

     Mladěje ta slova ranila. Mrzelo ho, že mu otec pranic nevěří. Musel z domu. Vše ho tam tížilo a svíralo. Jako by měl obrovský kámen na hrudi. Na čerstvém vzduchu se mu dýchalo volněji.

     Rozhodl se, že se projde po okolí.

     Kroky ho zavedly k hostinci "U Démona". Rozmýšlel se, má-li vstoupit do těch obávaných míst. Nakonec uchopil za kliku a vešel dovnitř.

     "To jsou k nám vzácní hosti!" zašveholil na uvítanou hostinský, "prý tě dneska propustili."

     "Je to tak," přitakal moloděc.

     "Sedni si u nás a udělej si pohodlí jako doma. Hned se ti budu věnovat," pravil šenkýř, "jenom obsloužím štamgasty."

     Mladěj zamířil ke stolu u okna. Sotva usedl, číšník byl zpátky.   

     "Tak, co si dáš, Mlaději? Zelenou nebo žlutou vlnu? Nebo snad tvůj oblíbený...?"

     "...jednu chlazenou minerálku," špitl Mladěj.

     Muž se zakabonil.

     "Co blázníš? Nechci tě mít na svědomí. Z té tekutiny dostaneš otok mozku! Vodu přece pijou žáby! Kojenecké pitivo tady stejně nevedu! Přinesu ti něco fajnovějšího."

    Hostinský odkráčel k nálevnímu pultu. Vzápětí se vrátil a postavil před Mladěje bachratou sklenku s okrovou kapalinou.      

    "Kopni to do sebe! Máš to dnes gratis! "

    "Hospodo! Platím!"ozvalo se z rohu lokálu.

     Hostinský odběhl k zákazníkovi. 

     Té chvíle Mladěj využil. Vytáhl z kapsy spirálku, zakroužil s ní nad skleničkou a potichu řekl: "Spiritus denaturatus."

     Sotva to dořekl, hospodský stál opět před ním.

     "Tak co? Jak ti chutná koňáček?"   

     "Je nějakej divnej!"

     "Divnej? Co se ti na něm nelíbí! Je to pravý, nefalšovaný, pětihvězdičkový, francouzský!"

     "Jako kdybych v něm cítil benzín!"

     "Co to plkáš! Vedeš řeči jak na schůzi dozorčí rady hovnocuců!" 

     "Doopravdy má podivný šmak!"

     "Hloupost! Dej ho sem!"

     Hostinský přitiskl sklenku ke rtům a trochu upil. Chvilku nápoj povaloval v ústech a pak ho vyplivl.

     "Pfff! Fuj!!!" 

     "Tak vidíš, že jsem měl pravdu! Ten koňak chutná jako denaturovaný líh."

     "To není možné! Buď jsi do něj něco nalil, anebo jsi ho očaroval!"

     "Já?" podivil se Mladěj.       

     "Okamžitě se pakuj a zmiz mi z očí! Takové manýry tady nestrpím! Další Kristus na obzoru!"

     Mladěj se zvedl a vyrazil k dveřím.

     "Už se tady víckrát neukazuj!" křičel za ním hostinský.

     "To si piš!" oplatil stejnou mincí Mladěj.

     Příhoda s destilátem se rozletěla po okolí rychlostí blesku. Mladěje nechtěli pustit do žádné hospody. Fáma měla dalekosáhlé důsledky. Všichni restauratéři uvěřili tomu, že dokáže proměnit kvalitní lihoviny v nepoživatelnou břečku. O takového nevítané hosta neměl nikdo zájem.

     Od té doby Mladěj přestal pít a navštěvovat hostince. Stal se z něho zapřisáhlý abstinent. Už nepotřeboval kouzelnou spirálku, kterou mu kdysi při osudovém setkání daroval ten známý-neznámý.

Tatíka také potěšilo, že skoncoval s tím odporným zlozvykem. Místo vysedávání v zakouřených špeluňkách mu pomáhal s pletením košíků a ošatek. Od té doby si žili šťastně a spokojeně v malé, skrovné chaloupce...