Po světě chodila Smrt. Byla zahalena v dlouhý, řasnatý a temný šat, pod nímž skrývala kosu. Kráčela vážně vpodvečer od vesnice k vesnici a vyhlížela svou oběť. Leckde zahlédli dlouhou, vychrtlou ženu s vyzáblou tváří a ustrašeně zavírali dveře chaloupky na petlici, aby k nim nevešel nevítaný host. Vláčela se již znaveně a dívala se do osvětlených okének, zda neuvidí ve světnici člověka na smrt nemocného, jemuž by odňala život. Psi táhle zavyli, když postřehli její přítomnost a lidé v chaloupkách se otřásali hrůzou, jakmile se mihl v okně její stín.
I do malé chaloupky na kraji vesnice nahlédla Smrt okénkem. Viděla tam na loži nemocnou matičku a kolem ní čtyři nedospělé děti. Na stole hořela svíčka a žena ležela nepohnutě, neboť umírala. Smrt si řekla: "Vezmu si duši té ženy." Sáhla na kliku, tiše otevřela a vešla do světnice. Usedla beze slova u kamen a snímala si z ramen roušku. Teď ji teprve děti zpozorovaly a strachem zbledly. "Co tu chceš u nás?" tázal se odvážně nejstarší hoch. "Přišla jsem pro matičku," odvětila vážně Smrt. Děti se daly do srdcervoucího pláče a nářku. Vrhly se před ní na kolena a prosily úpěnlivě: "Neber nám matičky! Smiluj se nad námi a zachovej nám ji, nebo bychom musely hladem umříti." Prosba dětí Smrt dojala. Rozmýšlela se, co má dělati. Pohlédla na matku, která nedávala ani známky života o sobě a pak zase na děti, zubožené, vyhladovělé a strachem se třesoucí. Řekla: "Nevezmu vám matky." Zatřásla kosou a déšť dukátů se sesypal na podlahu. Děti o překot se vrhaly na zem a sbíraly peníze. Smrt mezitím se oděla zase pláštěm a vytratila se z chaloupky.
Matka se na loži narovnala, jako by se probrala z hlubokého spánku a tázala se po příčině jásotu. Děti vykládaly o podivné návštěvě a ukazovaly uzdravené matce kopu zlaťáků.
Smrt se ubírala dále a zastavila se pod oknem statku, který patřil bohatému zemanovi. A co viděla v jasně osvětlené jizbě? Za stoly plno lidí a ti jedli, hodovali, zpívali, bohaprázdné řeči vedli a nezřízeně se veselili. "Tam půjdu," řekla si Smrt, "a přetrhnu mu radovánky." Vešla tiše mezi hosty a usedla si na stolek proti zemanovi. Rázem ustalo veselí a zaraženým hodovníkům se stáhla hrůzou hrdla. Avšak zeman se nutil do žertu a řekl: "Hleďme, co tu chce ta zubatá, kdo ji zval?" Smrt neřekla ani slůvka, jen pohledem se dorozuměla se zemankou, která musila od svého lakomého a ukrutného manžela nesmírně snášeti. Zemanka tušila, že si Smrt nikoho nevybere z celé společnosti, jen jejího muže a proto kývla hlavou. Smrt zamávala kosou a zeman se skácel mrtev k zemi. Pak řekla zemance, která se nemohla hrůzou hnouti z místa: "Naprav, co tvůj muž zavinil, a pomáhej chudobným!" Poté zmizela.