12 Amerika vzpomíná
12. listopad 2011 | 19.10 |
12. Amerika vzpomíná
Když se pan Hobbs rozloučil se svým mladým přítelem, protože tento musel odjet na zámek Dorincourt a musel se stát lordem Fauntleroyem, a hokynář měl dosti času si ujasnit, že mezi ním a jeho malým kamarádem, s kterým prožil tolik příjemných hodin, je Atlantický oceán, připadal si velmi osamoceným. Nebyl tak čilým, aby se sám zabavil, a tak pro své rozptýlení četl pouze noviny, psal účty a sečítal. Poslední nebylo pro něj snadným úkolem, a někdy potřeboval dosti času, než byl s počítáním hotov.
Nejprve panu Hobbsovi připadalo, že Cedrik není ani tak daleko a že se opět vrátí. Sliboval si, že až jednoho dne vyhlédne od novin, spatří chlapce stát ve dveřích, v bílých šatečkách a červených punčoškách, s kloboučkem posunutým do týla, a maličký zavolá jasným hláskem:
"Haló, pane Hobbsi! Dnes je ale horko – viďte?"
Ale když ubíhal den za dnem, aniž by se tak stalo, byl pan Hobbs ve svém krámě stále smutnější a zamlklejší. Ani noviny ho již tak netěšily, jako dřív. Při čtení položil noviny na kolena a díval se, ponořen v truchlivém zamyšlení, na vysokou židli. Tato byla na několika místech odřená střevíčky malého lorda, a to ho naladilo zcela bolestně. Příští hrabě Dorincourtu totiž při řeči často kýval nožkama, a neseděl nikdy klidně, ale kopal podpatky do nohou židle.
Pak v takové chvíli vyňal pan Hobbs své zlaté hodinky a strnule pohlížel na nápis:
"Panu Hobbsovi od nejstaršího přítele – lorda Fauntleroye.
- Podíváš-li se na ně, vzpomeň si na mě."
Sklapl víčko hodinek, vzdychl a posadil se ke dveřím krámu a díval se do ulice.
Večer, když zavřel obchod, zapálil si dýmku a kráčel zvolna až k domku, v němž bydlel Cedrik a na němž nyní byl lístek s nápisem:
"Tento dům se pronajme."
Přistoupil blíže, potřásl hlavou, vyfoukl husté oblaky kouře ze své dýmky a po chvíli putoval smutně domů.
Tak to bylo po dva až tři týdny, pak přišel na nový nápad. Chtěl vyhledat Dicka. Než se k tomu odhodlal, vykouřil ještě mnoho dýmek. Věděl o Dickovi vše. Cedrik mu o něm vyprávěl a pan Hobbs doufal, že mu bude útěchou, bude-li se s Dickem o Cedrikova povídat.
A tak se stalo jednoho dne, právě když Dick čistil horlivě boty jednomu zákazníkovi, že se zastavil na ulici zavalitý muž s tlustou hlavou a drsnými rysy, a delší dobu pozoroval štít, na němž bylo napsáno:
"Profesor Dick Tipton
je nepřekonatelný."
Muž se díval tak dlouho na štít, že vzbudil Dickův živý zájem, a když tento posledním tahem dodal zákazníkovým botám zářícího lesku, pravil:
"Přejete si, sire, abych vám vyčistil boty?"
Zavalitý muž přistoupil blíže a postavil nohu na lavici.
"Ano," odpověděl.
Zatím co Dick čistil, díval se neznámý s Dicka na štít a se štítu na Dicka.
"Odkud to máte?" ptal se.
"Od jednoho přítele," odpověděl Dick, "malého chlapce. Dal mně celé zařízení. Byl to nejlepší chlapec, kterého jsem kdy znal. Nyní odjel do Anglie, bude lordem."
"Lord – lord?" ptal se pan Hobbs, pozdvihuje hlas, "lord Fauntleroy – příští hrabě z Dorincourtu?"
Dick bezmála upustil kartáč.
"K čertu!" zvolal. "Vy ho znáte?"
"Znal jsem ho," odpověděl pan Hobbs, tře si zapocené čelo, "od chvíle, kdy se narodil. Byli jsme dobří přátelé – ano, to jsme opravdu byli."
Strašně ho vzrušovalo, když mluvil o cedrikova. Obezřele a s důstojnou tváří vyňal nádherné hodinky z kapsy a ukázal Dickovi nápis:
"Podíváš-li se na ně, vzpomeň si na mě!" četl. "To byl jeho pozdrav na rozloučenou."
Pak potřásl hlavou a pokračoval:
"Ale byl bych i tak na něj vzpomínal, kdyby mně byl ničeho nedal a já již nikdy nespatřil ani jeho jediného vlásku. Byl to kamarád, kterého nikdo nikdy nezapomene."
"Byl to nejnádhernější chlapík, kterého jsem znal," řekl Dick. "Měl jsem ho strašně rád. Také my jsme byli přátelé – dobří přátelé od chvíle, kdy jsem ho poznal. Přinesl jsem mu míč, když se mu zakoulel pod vůz a nezapomenul toho nikdy. Skoro denně přicházel s matkou, nebo chůvou a volal na mě tak přívětivě, jako by byl šest stop vysoký: "Haló, Dicku!" a přec to byl malý cvrček. Byl veselý, malý chlapík a když se mně vedlo špatně, tak se mně ulevilo, když jsem si s ním povídal."
"Tak je to," pravil pan Hobbs. "Je hanba, že z něho udělají hraběte, byl by z něho skvělý hokynář."
A znovu potřásl s hlubokou lítostí hlavou.
Záhy poznali, že si mají mnoho co povídat a tak se dohodli, že Dick navštíví příštího dne pana Hobbse v krámě a bude mu společníkem. Tento návrh se Dickovi velmi líbil. Skoro celý život prožil na ulici, a přec nebyl nikdy špatným hochem, ale vždy se snažil žít počestně. Od té doby, co vedl svůj obchod sám, vydělal alespoň tolik, že mohl spát pod střechou a ne na ulici a doufal pevně, že časem dosáhne ještě vyšších cílů. A tu bylo pro něho velkou událostí, že byl pozván k počestnému a majetnému obchodníkovi, který měl dokonce vůz a koně.
Pan Hobbs přivítal Dicka velmi pohostinně. Postavil mu k sudu s jablky židli a vyzval ho důstojným pohybem ruky, v níž držel dýmku, aby usedl. Pak hovořili o anglické šlechtě; při tom vypouštěl pan Hobbs husté oblaky kouře ze své dýmky a několikráte zamyšleně potřásl hlavou. Ale nejčastěji to činil, když se jeho zrak zahleděl na vysokou židli a na pamětihodné stopy malých podpatků.
"To jsou stopy jeho nožek," řekl bolestně, "jeho vlastní stopy. Sedávám tu hodiny a pozoruji je. Tam sedával a jedl z oné krabice zákusky a pozoroval, co se děje na ulici a nyní je lordem, bydlícím v zámku. To jsou stopy lorda a jednoho dne to budou stopy hraběte."
Z těchto pozorování a Dickových návštěv čerpal pan Hobbs mnoho útěchy. Než odcházel Dick domů, pojedli v malé světničce za krámkem zákusky, sýry, sardinky a jiné věci z krámu. Pan Hobbs otevřel dokonce dvě lahve zázvorového piva a když naplnil dvě sklenice, pronesl přípitek.
"To zde vypijeme na jeho zdraví," pravil, pozvedaje sklenici. "A velmi bych si přál, aby hrabatům, markýzům a všem těm ostatním vysvětlil své stanovisko!"