Když se lord Fauntleroy druhého dne probudil, slyšel tichý šepot. Obrátil se a otevřel oči. V pokoji byly dvě ženy. Vše bylo jasné a přívětivé. Nábytek byl potažen kvítkovou látkou, v krbu hořel oheň a slunce svítilo břečťanem obrostlými okny. Ženy se přiblížily k jeho lůžku a on v jedné poznal paní Mellonovou. Druhá byla důstojná paní středních let, jejíž tvář byla velmi příjemná.
"Dobré jitro," odpověděl, "ani jsem nepozoroval, že jsem zde."
"Zanesli jsme vás nahoru, když jste usnul," řekla správcová. "Je to vaše ložnice a toto je Dawsonová, která bude o vás pečovat."
Fauntleroy posadil se na posteli a podal Dawsonové ruku, právě tak, jako ji podal hraběti.
"Jak se máte, paní?" ptal se. "Děkuji vám, že se chcete o mne starat."
"Říkejte jí Dawsonová, mylorde," řekla správcová s úsměvem. "Říkáme jí Dawsonová."
"Slečna Dawsonová, nebo paní?" ptal se malý lord.
"Jen Dawsonová, mylorde," pravila Dawsonová, záříc radostí. "Ani slečna, ani paní – Bůh žehnej vašemu srdéčku! Vstanete a dáte se Dawsonovou obléci, abyste se mohl nasnídat v dětském pokoji?"
"Již dlouho se oblékám sám," odpověděl Fauntleroy. "Drahoušek mne tomu naučil. Drahoušek je moje maminka. Měli jsme jen Mary; vykonávala všechnu práci – prala a vše – proto jsme ji nemohli již více obtěžovati."
Dawsonová se správcovou na sebe pohlédly.
"Dawsonová vyhoví všem vašim přáním," řekla paní Mellonová.
"Děkuji vám," řekl lord Fauntleroy, "víte, někdy mám potíž s tolika knoflíky a pak někoho poprosím, aby mně pomohl."
Cedrikova se paní Dawsonová velmi zamlouvala a než byl obléknut, byli již dobrými přáteli. Dozvěděl se, že její muž byl voják a padl ve skutečné bitvě, že její syn je námořník a právě je na veliké cestě na moři a také, že viděl již mořské loupežníky, lidožrouty, Číňany a Turky. Přinesl také různé lastury a kusy korálů, které mu Dawsonová ráda ukáže. To vše bylo velmi zajímavé. Cedrik také zvěděl, že Dawsonová se po celý život starala o děti a že právě přišla ze vznešeného domu na jiném konci Anglie, kde obsluhovala hezkou malou holčičku, lady Gwyneth Baughnovou.
"Je příbuzná s vaším lordstvem a snad ji také jednou poznáte," řekla Dawsonová.
"Myslíte?" ptal se Fauntleroy. "Byl bych rád. Nepoznal jsem dosud malého děvčátka, ačkoli mám holčičky rád."
Když Cedrik vstoupil do přilehlého pokojem aby posnídal a viděl jak je pokoj veliký a když spatřil, za ním je ještě jeden právě takový, o němž Dawsonová tvrdila, že mu také náleží, opět cítil, že je hrozně maličký a svěřil se s tím při snídani Dawsonové. "Jsem velmi malý hoch," řekl vážně, "příliš malý do tohoto velikého zámku s tolika pokoji – nepřipadá vám to také?"
"Ach," odpověděla Dawsonová, "je vám s počátku vše cizí, to je vše; ale časem zvyknete a bude se vám tu líbit. Je zde překrásně."
"Ano," řekl Fauntleroy a vzdychl; "ale snad by se mně tu líbilo ještě více, kdybych nepostrádal drahouška. Denně jsme spolu snídali, dával jsem jí cukr a smetanu do čaje a podával chlebíčky. Bylo to vždy tak hezké."
"Věřím," odpověděla Dawsonová konejšivě, "ale vždyť víte, že uvidíte maminku denně a budete si mít tolik co říci. Jen až poznáte celý zámek, psinec a stáje, kde je tolik koní. Jeden z nich, vím to určitě, připraví vám zvláštní potěšení."
"Tady mají koně?" zvolal Fauntleroy. "Mám koně velmi rád. Měl jsem také rád Jima, to byl kůň, kterého pan Hobbs zapřahal do svého vozíku. Bylo to krásné zvíře, jen někdy trochu vzdorovité."
"Ano," řekla Dawsonová, "podivíte se, co vše je ve stájích. Ale neviděl jste dosud vedlejšího pokoje."
"Co je v něm?" zeptal se Fauntleroy.
"Podíváme se tam až po snídani," řekla Dawsonová. Malý byl zvědavý a velmi si se snídaní pospíšil.
"Tak jsem hotov," pravil po chvíli a sklouzl se židle. "Smím teď dovnitř?"
Dawsonová přikývla a šla napřed. Cedrik byl stále zvědavější. Na prahu pokoje se zastavil a překvapeně se rozhlížel. Nemluvil; dal pouze ruce do kapes a stál, s tváří červenou údivem a rozčilením.
Byly zde stojany s množstvím knih a stoly s nesčetnými hračkami – skvostné, umělecké věci, jaké vždy obdivoval ve výkladních skříních v New-Yorku.
"podobá se to pokoji malého chlapce," řekl konečně, hluboce dýchaje. "Čí je to?"
"Běžte a prohlédněte si vše z blízka. Je to vaše," odpověděla Dawsonová.
"Mé!" zvolal. "Mé! Proč je to mé? Kdo mně vše dal?" a výkřikem radosti vpadl do pokoje. Bylo toho tolik, že tomu ani nevěřil. "Je to od dědečka!" řekl a oči mu zářily jako hvězdy. "Vím to určitě, je to od dědečka!"
"Ovšem," potvrzovala Dawsonová, "a když budete milým, mladým pánem a budete po celý den veselý a nebudete mrzutý, tak dostanete od něho vše, nač si jen vzpomenete." –
Bylo to rozčilující dopoledne. Bylo tolik věcí, které musel prohlédnout.
"Znáte někoho, kdo má tak hodného dědečka?" ptal se Dawsonové.
Tváří Dawsonové přelétl neurčitý výraz. Její mínění o jeho lordstvu hraběti nebylo právě to nejlepší. Byla v zámku krátký čas, ale přes to dosti dlouho, aby poznala vlastnosti starého šlechtice a vyslechla poznámky služebnictva.
Veliký sloužící jednou řekl: "Je nejzlostnější a nejhorší ze všech těch zlých, vzteklých, starých chlapíků, v jejichž livreji jsem k svému neštěstí trčel."
A tentýž sluha, jménem Tomáš, prozradil svým druhům několik poznámek hraběte, které pronesl k panu Hawishamovi, když hovořili o budoucnosti malého lorda.
"Naplňte jeho pokoje hračkami a ať si hraje jak chce," řekl lord. "Dejte mu vše, co ho těší a on velmi rychle zapomene na matku. Bavte ho, zaměstnávejte jeho myšlenky různými věcmi a nebude činit potíží. Je to způsob všech chlapců." Ale způsoby tohoto chlapce byly zcela odlišné.
Hrabě měl špatnou noc a dopoledne byl ve svém pokoji; ale po poledni poslal pro svého vnuka.
Fauntleroy ihned uposlechl. Skákal dolů po schodech; hrabě slyšel, jak běží hallou, pak se otevřely dveře. Cedrik vstoupil, tváře červené a blýskající oči.
"Čekal jsem, že pro mne vzkážete," řekl. "Jsem již dlouho připraven. A děkuji vám tisíckrát za ty krásné věci! Hrál jsem si s nimi celé dopoledne!"
"Tak, líbí se ti?" ptal se hrabě.
"Líbí se mně velmi, ani to nemohu říci, jak se mně líbí!" podotkl Fauntleroy. "Je tam také hra, podobá se kopané, ale hraje se na velikém prkně, černými a bílými kostkami. Chtěl jsem ji naučit Dawsonovou, ale nemohla ji pochopit – nehrála ještě nikdy kopanou, protože je dáma. Ale vy znáte tu hru, viďte?"
"Asi neznám," odpověděl hrabě. "podobá se kricketu?
"Kricket jsem nikdy neviděl," řekl Fauntleroy, "ale byl jsem s panem Hobbsem mnohokráte na kopané. To je nádherná hra. Strašně rozčilující. Mám tu hru přinést a ukázat vám ji? Snad vás zabaví a zapomenete trochu na bolesti v noze. Bolí vás dnes?"
"Velmi nepříjemně," zněla odpověď.
"Pak snad přece nezapomenete bolesti," řekl Cedrik starostlivě. "Snad vás nudí, když povídám o své hře. Myslíte, že vás bude zajímat, nebo nudit?"
"Jdi a přines ji," řekl hrabě. Jeho ústa se usmívala, když se Cedrik vracel, tvář zářící horlivostí, nesa v rukou krabici s hrou. "Smím přistavit k vaší židli stoleček?" ptal se.
"Zazvoň na Tomáše," řekl hrabě. "Přinese jej."
"To mohu učinit sám, není příliš těžký," odpověděl Fauntleroy.
"Nuže dobře," pravil děd.
Stolek byl připraven, hra rozložena a Cedrik poučoval. Pak počla hra. Cedrik byl úplně zaujat, hrál svým šťastným srdcem; jeho radost z vlastního i protihráčova štěstí byla by dodala půvabu každé hře.
Kdyby byl někdo před týdnem hraběti z Dorincourtu řekl, že tohoto dne zapomene na pakostnici a špatnou náladu, byl by mu odpověděl velmi nemilostivě. Ale nyní zapomněl skoro sám na sebe. Tu se otevřely dveře a Tomáš hlásil návštěvu.
Na prahu stojící host, starší, černě oděný pán, duchovní zdejší farnosti, skoro podivem uskočil, když spatřil, co se v pokoji dělo.
"Dvě výhry!" volal jasný, dětský hlas. "Po druhé jsem vyhrál!"
U krbu bylo křeslo hraběte, před ním židlička, na niž položil nohu. Podle křesla stolek a na něm rozložená hra. Ale těsně u starého pána, opřen o jeho rámě a zdravé koleno, stál mladý chlapec a hořící tváří a radostí jiskřícím zrakem. "Dvakrát jsem vyhrál!" volal malý cizinec. "Neměl jste dnes štěstí, viďte?" Pak oba zpozorovali, že v pokoji je kdosi třetí.
"Ach!" řekl hrabě svým tvrdým hlasem, a podal příchozímu povýšeně ruku. "dobrý den, Mordaunte. Jak vidíte, nalezl jsem si nové zaměstnání."
Druhou ruku položil Cedrikova na rameno; snad se probudila ve starém pánovi opravdová pýcha, že mohl představiti tak pěkného dědice. V jeho očích byla radost, když chlapce něžně postrčil kupředu.
"Je to nový lord Fauntleroy," pravil. "Fauntleroyi, pan Mordaunt, náš farář."
"Těší mě velmi, že se mohu s vámi seznámiti," řekl Cedrik, vzpomínaje slov, která slyšel dvakrát vyslovit pana Hobbse, když vítal nové zákazníky. Chlapec měl za vhodné, chovati se k duchovnímu ještě zdvořileji, než k ostatním lidem.
Pan Mordaunt podržel okamžik malou ruku ve své, díval se na dítě a usmíval se. Již měl chlapce rád, tak jako všichni ostatní ho milovali. Nepůsobila na něho tak příznivě hochova krása, ale přirozený a nenucený dětský půvab, kterým vlídně a srdečně promlouval. Dívaje se na chlapce, zapomněl úplně na hraběte.
"Jsem šťasten, že vás poznávám Fauntleroyi," řekl. "Máte za sebou dlouhou cestu. Mnozí budou potěšeni, až zví, že jste šťastně dojel."
"Ano, byla to velmi dlouhá cesta," řekl hrabě. Pan Mordaunt usedl. "Nuže, Mordaunte, co vás ke mně přivádí? Kdo je zase v bídě?"
"Je to Higgins, Higgins z Edgeho farmy," odpověděl duchovní. "Potkalo ho mnoho neštěstí. Minulý podzim měly nejen všechny jeho děti spálu, ale on byl také vážně nemocen a tím ovšem nemohl platit. Nyní má se splněním nájmu starosti. Newick mu řekl, že nezaplatí-li musí se vystěhovat a to by bylo pro něho velmi zlé. Nyní je nemocná jeho žena a proto mě včera prosil, abych vás požádal o poshovění. Doufá, že se zase vzmůže, dopřejete-li mu k tomu času."
"To říkají všichni," podotkl hrabě dosti zamračeně. Fauntleroy naslouchal s napjatou pozorností. Hned se v něm probudil zájem o Higginse. Přemýšlel, kolik mají asi dětí a jestli neměly při spále mnoho bolestí. Jeho veliké oči lpěly s největší pozorností na panu Mordauntovi, když tento pokračoval:
"Higgins je hodný člověk," snažil se farář podepřít svou žádost.
"Je špatný nájemce," podotklo jeho lordstvo, a Newick tvrdí, že je vždy pozadu v placení nájemného."
"Má velké starost," pokračoval farář. "Lpí na své rodině, a bude-li propuštěn, zajdou všichni hlady, protože lékař předepsal nemocným dětem víno a sílící léky, kterých Higgins nemůže koupit." Fauntleroy postoupil opět o krok kupředu.
"Právě tak to bylo s Michalem," řekl.
Hrabě se ulekl. "Zapomněl jsem na tebe!" řekl. "Zapomněl jsem, že máme v pokoji lidumila. Kdo byl Michal?" A záblesk radosti vrátil se do hluboko ležících očí starého pána.
"Muchal je muž Brigity, který měl horečku," odpověděl Fauntleroy, "on také nemohl zaplatit nájem a koupit si víno a sílící stravu. Tenkrát jste mně dal peníze, abych mu pomohl."
Hrabě pohlédl na pana Mordaunta.
"Nevím, jaký bude z něho majitel panství," řekl starý pán. "Nařídil jsem Hawishamovi, aby dal chlapci vše, co si přeje – a zdá se mně, že vše použil pro žebráky."
"Och, to nebyli žebráci," zvolal Fauntleroy vzrušeně. "Michal byl řádný zedník! Všichni pracovali!"
"Och!" řekl hrabě týmž tónem jako dříve chlapec, "tedy nebyli žebráci. Byli řádní zedníci, čističi bot a ovocnářky."
Po několik minut díval se hrabě upřeně a mlčky na chlapce. Konečně pravil: "Pojď sem, co bys učinil v tomto případě?"
Fauntleroy položil důvěrně a kamarádsky ruku na dědečkovo koleno.
"Kdybych byl bohatý," odpověděl, "a ne jen malý hošík, tak bych nechal Higginse klidně bydlet v jeho domě. Dal bych mu vše, co jeho děti potřebují, aby se uzdravily; ale jsem jen malým hochem."
Po chvíli se jeho obličejíček vyjasnil a on pokračoval: "Ale můžete přece něco učinit, viďte?"
"Hm, domníváš se?" odpověděl mylord, hledě na hocha.
A tento náhled připadal starému pánovi přijatelný.
"Věřím, že byste každému mohl dát to, co potřebuje," řekl Fauntleroy. "Kdo je Newick?"
"Je to můj zástupce," odpověděl hrabě, "někteří z mých nájemců jsou mu přiděleni."
"Nenapsal byste mu dopis?" ptal se Fauntleroy. "Mám vám přinést pero a inkoust? Mohu hru na stolu uklidit?"
Hrabě chvíli mlčel a pak se zeptal: "Umíš psát?"
"Ano," odpověděl Cedrik, "ale ne zcela dobře."
"Tak ukliď stůl," poručil lord, "a přines s mého psacího stolu pero, inkoust a list papíru."
Zájem pana Mordaunta vzrůstal. V několika okamžicích byly psací potřeby připraveny.
"Zde to je, nyní můžete psát," zvolal Cedrik spokojeně.
"Ty napíšeš," řekl hrabě.
"Já?" zvolal Fauntleroy a žhavá červeň polila jeho obličejíček. "Postačí, když já napíši? Nedovedu ještě správně psát, nemám-li slovníku, anebo mně někdo neporadí."
"Na tom nezáleží," odpověděl hrabě. "Higgins si nebude jistě stěžovati do tvého pravopisu. Ty jsi ten lidumil, ne já. Nuže, namoč pero!"
Fauntleroy namočil pero do kalamáře, a pak si sedl zpříma ke stolu.
"Nuže, co mám psáti?" ptal se.
"Napiš: S Higginsem nepodnikejte ničeho. Pak podepíšeš své jméno Fauntleroy," řekl hrabě.
Fauntleroy namočil ještě jednou pero a počal psát. Byl to velmi vážný čin a byl při něm celou duší. Po chvíli byl dopis konečně hotov a Cedrik ho podal s poněkud bázlivým úsměvem dědovi.
"Nemyslíte, že dopis je dost dobrý?" ptal se.
Hrabě prohlédl dopis a směje se podal ho panu Mordauntovi. Zněl:
"Milý pane Newicku! Buďte tak hodný a nepodnikejte ničeho proti panu Higginsovi.
V hluboké úctě
Fauntleroy."
"Pan Hobbs podepisoval dopisy vždy tímto způsobem," řekl Fauntleroy, "a mysle jsem, že bude lépe napsati: "Buďte tak hodný."
Když pan Mordaunt odcházel, vzal dopis s sebou, ale odnášel si ještě něco jiného, totiž pocit radosti a naděje, kterého neměl doposud nikdy, jda z návštěvy na zámku Dorincourtu.
Když odešel, vrátil se Fauntleroy, který duchovního vyprovázel až ke dveřím, k dědovi.
"Smím nyní jít k drahouškovi?" ptal se. "Myslím, že na mne čeká."
Hrabě chvíli mlčel.
"Ve stáji je něco, co musíš ještě spatřit," řekl. "Zazvoň."
"Byl bych velmi povděčen," podotkl Fauntleroy, červenaje se, "kdybych si to mohl prohlédnouti až zítra. Jistě čekala na mne po celý den."
"Nuže, dobře," odpověděl hrabě, "pak dáme zapřáhnout." Pak dodal suše: "Je to pony."
Fauntleroy lapal po dechu.
"Pony!" zvolal. "Čí je ten pony?"
"Tvůj," odpověděl hrabě.
"Můj?" vykřikl chlapec, "jako všechny ty věci nahoře v pokoji?"
"Ano," řekl děd. "Chtěl bys ho vidět? Mám ho dát předvést?"
Tváře Fauntleroyovi ještě více zrudly.
"Nemyslil jsem si nikdy, že budu mít poníka," řekl, "to jsem si opravdu nemyslil. Drahoušek bude mít radost!"
"Nechtěl bys ho vidět?" zeptal se opět hrabě.
Fauntleroy zhluboka vydechl. "Rád bych ho viděl," řekl, "ale nemám již času."
"Nemůžeš návštěvu matky odložit?" ptal se hrabě.
"Proč?" odpověděl Fauntleroy. "Vzpomínala na mne celý den, a já na ni také."
"Ö, tedy jsi vzpomínal. Nuže, zazvoň!" řekl hrabě.
Při jízdě alejí hrabě mlčel, ne tak Fauntleroy. Mluvil o poníkovi. "Jaké je barvy Jak je veliký? Co nejraději žere? Jak je starý? Jak smím ráno časně vstát, abych se na něho podíval?"
"Drahoušek bude mít velikou radost!" skončil. "Bude vám velmi vděčná, protože jste tak dobrý ke mně. Ví, že jsem měl vždycky poníky rád, ale nemysleli jsme, že někdy ho budu mít."
Opřel se o podušku ve voze a dlouho pozoroval nadšeně hraběte.
"Myslím, že jste nejlepší člověk na světě," vypravil konečně. "Činíte stále jen dobré a myslíte stále na ostatní lidi, viďte? Drahoušek říká, že to je pravé dobro, nemyslet na sebe, ale na druhé. A právě tak jednáte vy. Činíte tolik lidí šťastných. Nejprve Michala a Brigitu s jejich desíti dětmi, pak ovocnářku, Dicka a pana Hobbse; a nyní ještě pana Higginse a paní Higginsovou s dětmi a také pana Mordaunta – měl také velikou radost – a pak Drahouška a mne s tím poníkem a všemi těmi ostatními věcmi. Spočítal jsem si to na prstech, je to dvacet sedm lidí, k nimž jste byl dobrý. To je velmi mnoho... Víte také," dodal váhavě, "že lidé mají velmi často zcela špatný názor na hrabata, když žádného blíže neznají? Právě tak to bylo s panem Hobbsem. Ale napíši mu a vše mu vysvětlím."
"Jaký byl názor pana Hobbse na šlechtice?" ptalo se jeho lordstvo.
"Ano, hleďte," vyprávěl malý lord, "to záleželo na tom, že žádného hraběte neznal, ale četl o nich jen v knihách. Domníval se – nehněvejte se na mne – že jsou to krvelační tyrani, a říkal, že by nechtěl, aby seděli v jeho obchodě. Ale jsem přesvědčen, že kdyby je poznal, měl by jiný názor. Ale vše mu budu vyprávět."
"Co mu budeš vyprávět?"
"Nuže, napíši mu," odpověděl Fauntleroy hoře nadšením, "že jste nejlepší člověk, o jakém jsem kdy slyšel. Myslíte stále na jiné a činíte vše, abyste chudé lidi a mne učinil šťastnými a – doufám, že až budu veliký, budu právě tak hodný, jako vy, to znamená, budu-li to umět. Snad nejsem tak dobrý, ale chci se o to pokusit."
Zatím projížděl vůz nádherným parkem, pod vysokými, rozložitými stromy, a mýtinami, porostlými mechem a trávníky. Pak jeli ještě chvíli zelenými polmi a konečně dorazili ke Court Lodgi.
Fauntleroy vyskočil z vozu, dříve, nežli sluha otevřel dveře.
"Dovolte, abych vám podal hůl," hovořil Cedrik k hraběti, "opřete se opět o mne při vystupování."
"Nevystoupím," odpovědělo jeho lordstvo drsně.
"Nevystoupíte – abyste uzřel Drahouška?" zvolal Fauntleroy s údivem v tváři.
"Drahoušek mne omluví," řekl hrabě suše. "Jdi k ní, a řekni jí, že ani pony tě neudržel."
"Bude velmi zklamána," žaloval Fauntleroy. "Jistě by vás ráda spatřila."
"Nemyslím," zněla odpověď. "Zastavím se s vozem pro tebe, až se budu vraceti. Tomáši, řekněte Jeffriesovi, aby jel dále."
Tomáš zavřel vůz, a když se ještě na dědečka smutně podíval, běžel Fauntleroy cestou k domu. A tu spatřil hrabě – právě tak, jako kdysi Hawisham – běžeti obdivuhodnou rychlostí dvojici štíhlých, silných nožek. Průsekem mezi stromy viděl dveře domu; byly široce otevřené. Postavička spěchala po schodech vzhůru; jiná postava – rovněž tak štíhlá, něžná a mladá a prostě oděná – spěchala jí vstříc. Zdálo se, že k sobě letí. Fauntleroy skočil matce do náruče, vzal ji kolem krku a pokryl její obličej polibky.