V malé chaloupce hospodařili staří rodičové se třemi syny. Měli jenom malé políčko a ještě kamenité, takže synové musili choditi na výdělek, aby měli doma všichni co jísti. Byli by raději šli někam do světa a našli si tam nějakou řádnou službu, ale nechtěli rodičům dělati starost. Nemohli dopustiti, aby tatíček s matičkou musili těžce pracovati, když už se dost nadělali za svého mládí. Ale když jim rodiče umřeli, mohli bratři dělati, ci chtěli. Jejich touha po světě rostla každým dnem a tak se kteréhosi večera sešli k poradě a rozhodli, že nejstarší z nich, Alois, půjde do světa první. Když se po roce vrátí, půjde druhý a konečně naposledy nejmladší.
Alois sbalil si raneček, rozloučil se s kravičkou ve chlévě a s jabloní na zahradě, všem sousedům dal s Bohem a obešel políčko, na kterém tolik let pracoval. Oba mladší bratří ho vyprovodili až na rozcestí, kde rostla veliká, košatá lípa. Tam se naposledy objali a políbili. Alois vytáhl nůž, vrazil jej do kmene a řekl: "Jak nůž bude rezavěti, to vězte, že nežiji." Oba bratří šli smutní a zamlklí domů. Alois vykračoval si odvážně a pískal si veselou písničku na cestu do neznámého světa.
Šel celý den. Když naň padla únava a rozbolely ho nohy, sedl si na okraj cesty, vzal bochánek chleba z ranečku a posilnil se. Navečer vedla ho cesta hlubokým lesem. Byla již docela tma a silná vichřice počala klátiti stromy, jež sténaly a úpěly. Tma byla stále hustší. Každou chvíli vrazil do kmenů, neboť na cestu již neviděl. Když si pomyslil, že musí v lese zůstati přes noc, pojala ho úzkost, neboť se bál dravé zvěře a loupežníků. Dodával si odvahy a říkal: "Musím se dostati ven!" Ale nakonec sešel z cesty, zabloudil a šel již jen tak nazdařbůh. Náhle spatřil mezi stromy světélko. Zaradoval se a šel tím směrem, až přišel k chaloupce, jejíž osvětlené okénko ho přivábilo. Zaklepal nesměle na dveře a shrbený stařeček s dlouhým, bílým vousem mu otevřel a ptal se ho, čeho si přeje. Alois zaprosil: "Dobrý stařečku, zabloudil jsem v lese, prosím vás, nechte mě zde přenocovati!" Dědeček ho vlídně pozval do útulné světničky a dal mu jísti. Potom se ho vyptával, odkud je a kam jde. Alois mu vypověděl všechno, i to, že hledá dobrou službu. "Zůstaň u mne ve službě, budeš se míti dobře," povídal mu hostitel. Alois měl radost, že bude s milým stařečkem bydliti a slíbil, že zůstane.
Druhého dne pomáhal hospodáři v zahrádce, a když se blížilo poledne, řekl mu stařec: "Jdi do lesa, zastřel zajíce a upeč ho; pamatuj též kouskem masa na mne!" Alois vzal flintu a šel. Měl štěstí a zastřelil pěkného ušáka. Stáhl z něho kůži, nabodl ho na rožeň, rozdělal oheň, sedl si a čekal, až se zajíc upeče. Díval se se zalíbením do plamene a v ústech se mu sbíhaly sliny pomyšlením na dobrou pečínku. Náhle se ozval nad ním skřehotavý hlas: "Dej mi kousek!" Alois se podíval vzhůru a uviděl na stromě čarodějnici.
"Nic ti nedám," odbyl ji rázně. Čarodějnice se rozzlobila, slezla rychle ze stromu, a než se nadál, uťala mu hlavu a přivalila tělo kamenem.
Vít a Jan svorně hospodařili a vzpomínali vzdáleného bratra. Těšili se, že se vrátí, než rok uplyne. Vzpomněli si, že se mohou dozvěděti, žije-li. Šli k lípě a vytáhli z kmene nůž celý zrezavělý. Zaplakali a smutně se vraceli domů, neboť nůž jim ukázal, že Alois už nežije.
Příštího dne se vydal Vít na cestu do světa. Rozloučil se se vším, co mu bylo milé a vyprovázen Janem došel až na křižovatku. Vrazil do lípy nůž, aby Jan doma zvěděl, kdyby snad ve světě zahynul. Jan se smutně vrátil domů. Protože zůstal sám, stýskalo se mu.
Vít si zpíval písničku do kroku a bylo mu veselo, že jde do světa a těšil se, že najde někde štěstí. Šel až do večera a šel lesem už za soumraku. Tmělo se zvolna a les byl pln tajemných stínů. Ale Vít se nelekal. Když se však už docela setmělo, že nebylo viděti na cestu, a zkrvavil si čelo, narážeje hlavou na kmeny, tu ho pojal strach a hrůza. Velice se zaradoval, když uviděl náhle blikající světélko, jež zářilo z dálky jako hvězdička. Šel k němu, octl se u chaloupky a zaklepal na okno. Stařeček s dlouhým vousem vyšel ven, vlídně ho pozval dovnitř, pohostil, a když se Vít svěřil, že hledá dobrý výdělek, vzal ho do služby.
Ráno se Vít s radostí chápal práce, aby dobrému stařečkovi ukázal, jakou má sílu a jak je dovedný. K poledni byl poslán do lesa, ulovit zajíce k obědu. Vzal flintu, zastřelil jednoho ušáka a pekl na hranici. Pak se pustil s chutí do jídla. Ze stromu kdosi volal: "Dej mi též kousek!" Vít zvedl hlavu a viděl na smrku sedící ohyzdnou starou čarodějnici. Protože se mu docela nelíbila, odsekl: "Nic ti nedám." Čarodějnice byla v mžiku dole, uťala mu hlavu, přivalila kamenem a zajíce snědla.
Jan doma každodenně vzpomínal svých bratří a když po čase šel k lípě a vytáhl nůž, viděl, že je celý zrezavělý. Hořce zaplakal nad osudem svých milých bratří. Bylo mu smutno, že je docela sám a nikoho na světě nemá.
Hospodářství ho přestalo těšiti; zanedbával políčko i kravičku. Umínil si, že tu nezůstane a půjde do světa, aby se dověděl, co se stalo s bratry. Chaloupku dal sousedovi do opatrování a šel. Náhodou přišel do téhož lesa, kudy šli jeho bratři před ním. Myslil, že hrůzou zahyne, když se setmělo a představil si, že ho může dravá zvěř roztrhati, nebo že může padnouti mezi loupežníky. Vichr porážel stromy, kmeny praskaly a větve se lámaly. Blýskalo se a hrom burácel. To byla zlá cesta, a když už byl tak znaven, že nemohl dále, spatřil pojednou v dálce světélko. Zaměřil k němu. Zaklepal nesměle a bělovousý stařeček ho přijal a poskytl mu večeře i noclehu. Jan vypravoval o svých bratřích. Stařeček poznal, že jsou to ti, kteří u něho sloužili a nevrátili se z lesa. Vzal Jana do služby a když ho druhého dne poslal do lesa pro zajíce, radil mu: "Kdyby čarodějnice chtěla na tobě kousek, tak jí dej, ale hoď na ni lýkový provaz a nepusť, dokud ti nepoví, co udělala s tvými bratry."
Jan šel s flintou do lesa a vzal sebou lýkový provaz. Střelil zajíce, stáhl a jal se ho opékati na rožni. Čarodějnice na něho zavolala: "Dej mi též kousek!" Jan jí dal kus masa a hodil jí provaz na ruce. "Kam jsi dala mé bratry?" tázal se jí. Vzpírala se mu a nechtěla říci – že nepoví. Přivázal ji tedy ke stromu, aby se nemohla hnouti a ptal se znovu, co s bratry učinila.
"Pod kamenem mají hlavy," odpověděla, neboť dostala strach, že ji Jan nepustí. Ten šel, odvalil kameny a viděl tam oba bratry bezhlavé. Teď chtěl na čarodějnici, aby jim vrátila život.
Zdráhala se, ale dala mu přece mast, kterou pomazal hlavy i krk na místě, kde byly uťaty a těla srostla. Bratři tu stáli náhle živí a zdraví. Radovali se ze shledání a objímali Jana, že jim pomohl. Oběma zůstaly na šíjích zlaté proužky. Čarodějnice, přivázaná ke stromu, vztekem se malomocně zmítala a kroutila. Pravila Janovi: "Setni mi též hlavu; chtěla bych míti takový zlatý pásek na krku jako tvoji bratři."
Jan zatím přemýšlel, jak zlé čarodějnici odplatiti. Vzal sekeru, uťal jí hlavu a přivalil kamenem, jak to ona učinila prve jeho bratrům.
Šťastní a veselí se vraceli k stařečkovi. Ale místo chaloupky stál krásný hrad se zlatými branami a stříbrnými věžemi. Z hradu vyšel jim vstříc král a děkoval jim, že ho vysvobodili ze zakletí zlé čarodějnice. Bratří se tomu tuze divili, že je ze stařečka král a z chalupy hrad. Nešli už domů, zůstali v hradě, kde žili s králem šťastně až do smrti.