K historicky zajímavým rostlinám patří bezesporu tolita lékařská (Cynanchum vincetoxicum, syn.Vincetoxicum hirundinaria, V. officinale, V. album, V. vulgare, Asclepias vincetoxicum, Antitoxicum officinale, Hirundinaria vincetoxicum, Alexitoxicon vincetoxicum) z čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae).
Tolita je známá pod rozličnými lidovými názvy jako bylina vlaštovčí, eskulapka tolitová, klejcha, klejicha, laštovičník, lesní dryák, luskáček, netója, netojka, toleta, tolija, tolita pospolitá, vlastovičník, vlaštovičník, vlaštovník, zimoviz.
Tato vytrvalá bylina běžně dorůstá výše 30 až 80 cm. Vyznačuje se protistojnými kopinatými listy, drobnými bílými květy, výraznými jehlicovitými plody. Kvete v květnu až srpnu.
Roste hojně na slunných travnatých stráních, skalnatých svazích, v okolí pasek a mýtin.
Rodové jméno pochází z řeckých slov "kyón" či "kynos" = pes a "anchó" = škrtím, dávím. Ve starověku panoval názor, že rostlina usmrcuje psy a některé šelmy.
Některé historické prameny uvádějí i termín Hirundinaria ("hirundo" = lat. vlaštovka). Tehdejší prostí lidé totiž spatřovali v rozpolcených zralých plodech vlaštovčí ocasy.
Synonymní název "vincetoxicum" znamená v latinském překladu vítězící nad jedem ("vincere" = vítězit; "toxicon" = jed).
Nelze se proto divit, že dříve tolita náležela k osvědčeným prostředkům proti moci a účinku mnohých jedů.
České odborné pojmenování má zase původ ve staroslovanském výrazu "toliti" = zmírňovat, utišovat. Ze slovesného tvaru vyplývá, že bylina kdysi sloužila k odstraňování bolestí.
V minulosti se sbíral zejména oddenek (Radix hirundinariae, Radix vincetoxici officinarum) jako močopudný a potopudný prostředek, lék zvyšující vylučování toxických produktů látkové výměny.
Tolita lékařská byla velmi ceněna jako nepostradatelné léčivo hlavně v novověku. Přesvědčuje nás o tom i záznam v Herbáři slavného učence Petra Ondřeje Mathioliho. Ten ji uvádí pod jménem vlaštovičník, ačkoliv toto pojmenování dnes odpovídá zcela odlišnému botanickému druhu, a to vlaštovičníku většímu (Chelidonium majus).
Mathioli píše: "Pití vlaštovičníku vařeného ve víně ukládá koliku v životě a brání jedu, aby se nedostal k srdci, když někdo jest pokousán nebo uštknut jedovatým živočichem."
O několik řádek níže se praví: "Předivným způsobem zahání vodnatelnost, která zvláště se vyráží vespod nohou, a jest věcí v pravdě vyzkoušenou následující lék. Půl libry kořene vlaštovičníkového se močí přes noc ve třech žejdlících bílého vína, pak se svaří na dvě třetiny a každého dne ráno v lůžku učiní se z něho teplý doušek, načež se nemocný vypotí."
Dále rostlina vypuzovala ledvinové kameny, vyvolávala menstruaci, zaháněla mor, léčila "třesení srdce", hojila vředy a hnisavé rány, zbavovala tělo otoků apod.
Kořeny a čerstvé listy se používaly v homeopatické léčbě u zánětlivých procesů a u virových infekcí, obzvláště u chřipky.
Dnes již její sláva pohasla. V současném léčitelství nemá praktické uplatnění. Důvodem je především značná jedovatost všech rostlinných částí.
Tolita lékařská vykazuje výrazné toxikologické účinky. Otrava se projevuje zvracením, průjmem, ochrnutím dechu, zánětem močových cest.
K hlavním účinným látkám patří zejména glykosidy (vincetoxin, jehož aglykon tvoří hirundigenin C21H30O5, což je 16-methyl-15-oxapregnanový derivát), alkaloidy a saponiny. Průvodní sloučeniny zastupují různé organické kyseliny (kyselina asklepiová a skořicová), silice, pryskyřice, hořčiny a slizy.