Vendelínovi táhlo na třicítku. Žil sám v jednom městském činžovním domě. Společnost mu dělal pes Mário. Statný hafan černý jako uhel.
Vendelín každý den, od pondělí do pátku a někdy i v sobotu, vstával v pět hodin. Posnídal a v půl šesté vycházel z domu. V šest hodin nastupoval na směnu. Pracoval v továrně na syrečky u pásu. Osm a půl hodiny ukládal tvarůžky do bedýnek. Po půl třetí odpoledne opouštěl bránu výrobního závodu.
Tak tomu bylo celých deset let. A tenkrát mu došla trpělivost a řekl si: "Dost! Přece zde nepromarním mládí! Život je příliš krátký!"
Poslední den v měsíci si vyzvedl výplatu a od té doby se na pracovišti neukázal. Druhý den se vydal společně s Máriem do světa. Toužil poznat cizí kraje a zvyky. Šel nazdařbůh, kam ho nohy nesly.
Jednou k večeru dorazili k zájezdní hospodě. Na štítu bylo napsáno "U filantropa."
"Sympatický název," pomyslel si mládenec.
Vešli dovnitř. Hned na prahu je čekalo nemilé přivítání.
"Psi do hospody nesmí!" vyjel na ně hostinský.
"Můj pes je velice čistotný a cvičený. Nikomu neublíží. Drží se stále při mně."
"Jak jsem řekl. Toto je slušný podnik a ne nějaký útulek pro psy," trval na svém ten muž.
Nedalo se nic dělat. Mário musel zůstat venku. Lehl si pod korunu rozložitého dubu a přepadl ho smutek. Stýskalo se mu po pánovi.
Také Vendelín myslel na věrného druha.
"Jednu noc vzájemného odloučení nějak přežijeme. Zítra budeme zase spolu!"
Mládeneček usedl za stůl. Uplynulo několik minut. Šenkýř roznášel pivo stálým štamgastům. Neznámý poutník jakoby neexistoval.
"To je mi pěkná putyka. Vůbec si neváží zákazníka!" durdil se Vendelín.
Konečně hostinský dorazil k jeho stolu.
"Mohu dostat jídelní lístek?" poprosil mladík.
"Takovou zbytečnost tu nevedeme! Máme stabilní menu. Dršťkovou polévku a jako druhý chod vepřový guláš s knedlíkem. Čepujeme pouze černé pivo!"
Vendelín zrovna na takovou kombinaci chuť neměl. Hlad je ale dobrý kuchař, a tak nakonec s výběrem souhlasil.
Hostinský se ztratil v kuchyni.
Od vedlejšího stolu si k němu přisedl podivný otrapa. Strniště na tváři, mastné dlouhé šedivé vlasy, hnilobný zápach u úst.
"Dej si velký pozor na psa! Víš, jak se říká mezi lidmi zdejší knajpě?"
"To opravdu netuším?"
"Nikdo jí jinak neřekne než "U rasa". Takovou má pověst!"
"Proč "U rasa?" podivil se Vendelín.
"Vincek, majitel pohostinství, má slabost pro některá čtyřnohá zvířata. Poté, co je zbaví života, upeče je v troubě. Společně se ženou si potom dávají do nosu. Vyškvařené sádlo z pečínky draze prodává ve městě na trhu jako zázračný lék."
"On pojídají psy?"
"Kdyby jenom psy! Také kočky, kuny, veverky a jezevce."
Když se objevil hostinský s jídlem, neznámý chlap se chvatně vrátil ke svému stolu. Hospodský na něho vrhl vražedný pohled.
Vendelín se pustil do jídla. Nebyl to žádný zázrak. Polévka přesolená, guláš ostrý jak turecká šavle. A pivo vyčpělé.
Jakmile pojedl, zeptal se hostinský:
"Chutnalo ti?"
"Výborné," pravil s přemáháním junák.
"To rád slyším. Za stravu a nocleh mi dáš jednu Emu Destinovou a jsme vyrovnaní!"
"Tolik?"
"Zdá se ti to moc?! Uvědom si, že tady nejsme žádný zaplivaný pajzl! Provoz není zadarmo. Taky něco stojí."
Vendelínovi nezbývalo nic jiného než zaplatit, ačkoliv cena byla notně přemrštěná.
Po večeři přepadla Vendelína únava.
"Jsem celý zmožený po tom celodenním vandrování. Půjdu spát. Je už pozdě."
"Ba, ba. Není nad příjemný spánek," přitakal šenkýř.
"Dobrou noc."
"Dobrou, dobrou..." pravil líbezně majitel.
Jakmile Vendelín ulehl do postele, ihned usnul. Rázem nevěděl o okolním světě.
Poté, co nastala hluboká noc a všichni už spali, vyšel hostinský zadním vchodem ven. Okolní krajinu osvětloval svit měsíce. V ruce držel velkou ostrou sekeru. Jeho zrak padl na Mária. Opatrně se k němu blížil. Neslyšně našlapoval ve svých plyšových papučích. Ty mu však byly málo platné. Psí sluch je tak citlivý, že dokáže zachytit i zvuk padající jehly.
Mário okamžitě zbystřil pozornost. Poznal hostinského i jeho úmysl.
Ležel klidně, spokojeně oddychoval a dělal, že spí.
Hostinský už byl jenom dva kroky od zvířete! Zvedl nad hlavu širočinu a chystal se rozpřáhnout.
V tu chvíli Mário vyskočil a vrhl se na muže. Prokousl mu hrdlo. Útočník vydal strašlivý srdcervoucí ryk. V zápětí se skácel k zemi. Byl na místě mrtvý.
Okamžitě se seběhli lidé. Mezi nimi byl i Vendelín. Spatřili hostinského jak leží v tratolišti krve. Vedle něho byla pohozená sekyra. Všichni se dovtípili, jak k oné nešťastné události došlo.
Na místo dorazila i hostinská. Když uviděla to krvavé divadlo, křičela na celé kolo: "Proklatý vlkodlak, zabil mi manžela! Hned utraťte tu krvelačnou bestii! Určitě nebyla očkovaná proti vzteklině!"
Vendelín se ohradil: "Tady mám očkovací průkaz. Můžete se podívat!"
"Stejně je falešný!" odbyla ho.
Žena se vrhla k bezvládnému tělu.
"Vincíčku, Vincíčku! Co si teď bez tebe počnu! Takové neštěstí! Taková tragédie!" bědovala ta ženská.
"Kdyby váš nejedl psy, nemuselo k té události dojít!" ozval se čísi hlas.
"To jsou sprosté pomluvy!" ohradila se žena.
"Žádné pomluvy! Je to veřejné tajemství!"
"Ten bezohledný ras usmrtil mého nejmilejšího přítele. Tenkrát jsem mu to ale nemohl dokázat," pravil jakýsi muž.
A najednou všichni uzřeli něco nevídaného.
Pes přistoupil k mrtvému a sklonil se nad ním. Z očí mu vytryskly slzy velké jako hrách a zkrápěly nebožtíkovu hruď.
"Vidíte to!" vykřikl kdosi, "to zvíře pláče! Lituje svého činu!"
"V životě jsem ještě nikdy neviděl psa plakat!"
"Já také ne!"
Ještě větší překvapení následovalo záhy.
Hostinský pomalu zvedl trup a posadil se. Mžoural očima na to nevšední shromáždění.
"Kde se tady vzalo najednou tolik lidí?" řekl nahlas.
"Žije! On žije!" zavřeštěla hostinská.
Mužův pohled padl na sekeru. V ten okamžik si vzpomněl na neblahou příhodu. Hluboce se zastyděl.
"Já nešťastník nešťastný! Chtěl jsem spáchat další hanebný čin!"
Bylo vidět, že zpytuje své svědomí. Pak se obrátil k Vendelínovi.
"Jestli můžeš, odpusť mi! I vy, kterým jsem někdy ublížil."
Vendelín se usmál.
"Na všechno zapomeňte, pantáto! Důležité je, že to tak dobře dopadlo."
Hostinský se dušoval: "Přísahám, při všem, co je mi svaté. Už nikdy neublížím žádnému živému tvoru!"
Slib skutečně dodržel.
Pomalu začínalo svítat.
"Bohužel, čas se naplnil a my musíme jít dál," řekl Vendelín.
Mário potvrdil jeho slova zavrtěním ocasu.
"Tak tedy! Pax vobiscum!" pravil hostinský na rozloučenou.
"Až někdy budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Rádi vás uvidíme."
Všichni byli dojatí. Hostinská plakala štěstím jako malé děcko. Takový zvrat opravdu nečekala.
Podali si ruce, objali se, psa poplácali po plecích.
Vendelín dostal na cestu uzenou vepřovou kýtu, pecen chleba a Mário věnec buřtů.
Dvojice zakrátko zmizela za kopcem.
Ještě týž den hostinský vyměnil vývěsní štít. Napsal na něj "Hostinec u mírotvůrce." A jestli ho někdo neukradl, tak tam visí dodnes.