Po stopách léčivých rostlin
Archeologické nálezy dokazují, že mezi prvořadé činnosti pravěkého člověka patřil především lov a sběr různých plodin.
Rostlinnou potravu mu poskytovaly převážně jedlé bobule, plody ovocných stromů a keřů, hlízy, kořínky. Značnou výživnou hodnotu měla semena olejnatých bylin a zrna lučních trav.
Při vykopávkách na mezolitických sídlištích v Montbani 2, La Baume d´Ogeus ve Francii, Birkenkopf, Falkensteinhölle a Hohen Viecheln v Německu byly identifikovány skořápky lískových oříšků. Z toho lze usuzovat, že již tenkrát náležela jádra mezi oblíbené a vyhledávané poživatiny.
V kolových stavbách na území Švýcarska, Dánska a Finska vědci objevili přibližně 200 druhů rozličných semen, obzvláště máku, malin, ostružin, klikvy aj.
Zajímavé svědectví vydala jeskyně Šanidar, nacházející se v severním Iráku. Vzorky odebrané z vnitřního prostoru obsahovaly zbytky pylů léčivých rostlin, jejichž původ sahal až do vzdáleného pravěku. Analýza potvrdila, že jde o pylová zrnka proskurníku růžového (topolovka), starčeku, hyacintu. Byliny sem musely být přineseny ze vzdálených míst, neboť podle názoru odborníků se v širokém okolí nikdy nevyskytovaly. To vedlo k domněnce, že naši dávní předkové zmíněné rostliny záměrně sbírali a pak s největší pravděpodobností používali k léčení rozmanitých chorob.
0pt"> Teprve na základě dlouhodobých empirických zkušeností získávali lidé podrobnější znalosti o bylinách, zejména o jejich léčivých vlastnostech. Odpozorovali, že některé způsobují zvracení, průjmy, křeče, koliky, omámení, halucinace a dokonce i smrt. Jiné naopak tišily bolesti, mírnily horečnaté stavy, hojily rány a poranění.
Značné vědomosti dosáhli v tomto rodoví kouzelníci – šamani. Zvýšenou pozornost věnovali při léčení zvláště zaříkávání, neboť všechny nemoci považovali za dílo zlých duchů a démonů. Proto se snažili nadpřirozené bytosti z těla vypudit tajemnými slovními formulacemi. Když to nepomáhalo, usilovali o usmíření božstev prostřednictvím totemů a fetišů.
V životě pravěkých lidí nastal velký převrat v mladší době kamenné, tj. v čase nastupující tzv. neolitické revoluce. Člověk přistoupil k obdělávání polí a k chovu dobytka, stal se usedlejším, více vázaným na určitou oblast. Tehdy začala vyrůstat v úrodných krajích a v blízkosti vodních toků první rozsáhlá sídla.
Zmíněné radikální změny způsobily dělbu práce, rozvoj řemesel a obchodu. Díky těmto podnětům mohly vzniknout vyspělé civilizace a státní útvary.
Za kolébku lidské vzdělanosti se považuje Mezopotámie, území ohraničené řekami Eufratem a Tigridem. Tuto část kdysi obývali Sumerové, kteří později ovládli Semité. Ti záhy vytvořili říši asyrskou a babylónskou.
Na hliněných destičkách, nalezených při vykopávkách v Babylónu, je zmínka o mnohých léčivých rostlinách. Uvádí se zde například koriandr, kopr, kmín, fenykl, tymián, seznam aj. Babylóňané užívali hojivé obklady z heřmánku, cibule, šalvěje i parfémy vyrobené z éterických olejů, ambry, pižma a šafránu.
Asyrský král Merodach-Baladan zanechal po sobě knihu o užitkovém zahradnictví s popisy o pěstování bylin a různého koření jako kardamonu, česneku, zázvoru. Jeho zahrady poskytovaly na šedesát druhů rozmanitých rostlin.
Knihovna asyrského vládce Assurbanipala uchovala třicet hliněných destiček, kde jsou popsány léčivé byliny, jejich účinky a použití.
Moudří Babylóňané se nespokojili s pouhým pěstováním rostlin, nýbrž je dováželi ve velkém množství ze vzdálených zemí.
Proslulost si též vydobyly pověstné visuté zahrady – jeden ze sedmi divů světa, založené mýtickou babylónskou královnou Semiramis. Na umělých terasách, zavlažovaných vodovodem z Eufratu, byly vysázeny stromy a keře, o kterých toho bohužel mnoho nevíme. Podle historických pramenů nechal tento skvostný výtvor vybudovat prozíravý panovník Nabukadnezar II.
Podobné stavby nebyly v Orientě nijak výjimečné. Nádhernou zahradou se mohl pochlubit král Šalamoun. Vedle statných cedrů tu rostly cypřiše, báchory, myrhovníky, skořicovníky.
Překrásné zahradní útvary – ráje (paradeisos) nesměly chybět v blízkosti paláců perských a jiných východních velmožů.
Věhlasný park Dafné v Antiochii, napájený umělými prameny a hýřící pestrou vegetací, se řadil údajně mezi nejkrásnější zákoutí na světě.
První dochované písemné zprávy o léčivých rostlinách vydaly hrobky a chrámy starých Egypťanů. Jejich stěny pokrývají četné hieroglyfy, z nichž se dozvídáme o úrovni tehdejších poznatků.
Roušku tajemství poodhalily taktéž papyry. Zhotovovaly se ze stébel báchoru papírodárného (Cyperus papyrus, syn. Papyrus hydroschoenus), jenž vytvářel mohutné porosty v deltě Nilu.
Dnes známe celkem deset svitků. Za nejstarší se považuje soubor papyrů z Káhuny. Pocházejí z období kolem roku 1900 před naším letopočtem a své jméno dostaly podle místa nálezu. Přibližně o tři sta let později byl sepsán papyrus Edwina Smithe, pojmenovaný na počest amerického amatérského egyptologa.
Mezi nejobsáhlejší památky se řadí Ebersův papyrus. Objevil ho v roce 1873 německý profesor Georg Ebers. Papyrus je široký 32 cm a dlouhý 20 m. Obsahuje zhruba 700 různých léčiv, z nichž rostliny reprezentuje hlavně cedr, oliva, anýz, skočec, bob, vinná réva, meloun. Každý lékařský předpis doprovází čarovné formulky, neboť zaklínání nedobrých mocností bylo nedílnou součástí terapie. Často citovaný bývá výrok: "Má-li být kouzlo účinné, je k tomu zapotřebí i léku, má-li být účinný lék, nesmí být podán bez kouzla."
Egyptští léčitelé – kněží se soustřeďovali ve svatyních, kde zakládali vlastní léčitelské školy. Část chrámu, nazvaná "asi-t", byla vyhrazena pro přípravu léčiv a léčivých přípravků, především rostlinné povahy. Namátkou možno vzpomenout akát, len, lotos, mořskou cibuli, mátu. Všechny rostlinné suroviny se uchovávaly v kamenných a alabastrových skříňkách nebo ve skleněných nádobkách.
Je zajímavé, že Egypťané považovali česnek a cibuli za vulgární a pro člověka nevhodné potraviny. Zato je využívali v lékařství, obzvláště k obnově sil, léčbě kašle, střevních nemocí. Česnek se též podával dělníkům při stavbě pyramid jako prevence proti infekčním chorobám a jako stimulující prostředek při namáhavé fyzické práci.
Egyptské léčitelství výrazně ovlivnil Imhotep, který zaujímal post nejvyššího kněze boha Ptaha, písaře a velkovezíra. Měl na starosti i veřejné stavby. Připisuje se mu autorství šestistupňové pyramidy v Sakkáře. Později byl prohlášen za boha lékařství.
Druhým božským lékařem se stal Asklépios, který musel být podle legendy zabit bohy, aby neohrozil jejich moc. Dokázal údajně vzkřísit i mrtvé. Zanechal po sobě dvě dcery, a to Hygieu, bohyni zdraví, a Panaceu, bohyni léčení.
Hluboké kořeny zapustila ve staroegyptské medicíně arómoterapie neboli léčba vůněmi. Léčitelé vypozorovali, že kouř spálených rostlin a výpary éterických olejů příznivě působí na lidský organismus.
K zmírnění bolestí ve svalech a k vyvolání dobré nálady sloužil růžový olej. Šalvějový olej se zase používal k léčení impotence. Směs olejů z kosodřeviny, jalovce, eukalyptu pomáhala při vdechování proti revmatickým obtížím a nemocem nervů a proti katarům čelních dutin. Jalovcová a citroníková silice zase zabraňovala tvoření žlučových kaménků.
Kněží připravovali z vonných bylin různé masti a mazání pro potřeby balzamování mrtvých. Z rostlin se uplatnila především bazalka pravá (Ocimum basilicum), jež byla chována v patřičné úctě a vážnosti.
Důležitou roli hrála v životě Egypťanů, resp. Egypťanek, kosmetika. K rozvoji tohoto oboru přispěla královna Kleopatra, která napsala kosmetickou příručku o blahodárném účinku léčivých bylin. Oblíbený byl zejména rostlinný pigment henna (hennah). Mondénní egyptské krásky si tímto prostředkem barvily vlasy, řasy a obočí. Cennou krášlící látku produkoval keř Lawsonia inermis z čeledi kyprejovitých (Lythraceae).
Význam egyptského léčitelství spočívá v tom, že nashromáždilo nesmírné množství informací, o něž se opřela medicína ostatních národů.
text též na http://www.firesnake.eu