Firesnake | Mandragora lékařská

     K nejproslulejším a k nejtajemnějším zástupcům z čeledi lilkovitých (Solanaceae) bezesporu náleží mandragora lékařská, mandragora lekárska (Mandragora officinarum). Preslem nazývaná též pokřín lékařský.

     Rostlina vytváří tlustý řepovitý kořen, jenž je většinou rozdělen na dvě větve. Z růžice přízemních velkých listů vyrůstají stopkovité květy s bílofialovými zvoncovitými korunami. Ty postupně dozrávají ve žluté šťavnaté bobule velikosti malého jablíčka.

     Mandragoru znali již ve starověkém Egyptě. Představitel kójské školy, antický lékař Hippokrates, léčil mandragorou hlavně nemoci žlučníku. Význačný řecký učenec a filozof Pythagoras ze Samu (6. stol. př.n.l.) uvádí kořen mandragory pod názvem antropomorphon, což v překladu značí člověku podobný. Collumella nazval rostlinu planta semihominus, tedy "rostlina napůl lidská". Římský vojenský lékař Pedanius Dioscorides z Anazarby (1. stol. n.l.) dokonce rozlišoval dva druhy kořenů, a to s podobou mužského ženského těla. Plinius o rostlině napsal: "Šťáva z ní ve velkém množství přináší smrt. Kdo jí užije v poměru ke svým silám, pocítí její uspávající účinek. Pije se jako lék proti uštknutí hadem".

     Největší rozkvět zaznamenala mandragora ve středověku. Podle pověr její kořen (Radix mandragorae) chránil majitele před nemocemi a zlými duchy. Věřilo se, že za určitých okolností činí člověka neviditelným a nesmrtelným, přináší mu sílu, ukazuje skryté poklady, umožňuje věštit budoucnost. Položí-li se přes noc vedle kořene kousek zlata , do rána se množství zlata zdvojnásobí. Mandragorový kořen, označovaný přívlastkem "ďáblův", byl považován za prokletý. Po jistou dobu sice přinášel svému majiteli štěstí, avšak nakonec mu prý stejně způsobil zkázu. Zhyne strašnou smrtí a jeho duše propadne peklu.

     Ani tyto odstrašující následky neodradily mnohé zájemce v touze po takovém drahocenném zboží.

     Získání kořene nebylo nikterak snadnou záležitostí, jak to vyplývá z textu dobového herbáře: "Pod šibenicí, na které byl oběšen zločinec, ráda vyroste brzy i mandragora. V pátek, před slunce východem, vydá se ten odvážlivec, který chce získat dobrý kouzelný kořen, za svým cílem. Uši si však musí předtím zalepit voskem nebo ucpat bavlnou, aby neslyšel křik a nářek vydávaný mandragorou. Poté, co rostlinu na šibeničním vrchu objeví, vykope příkop kolem kořene mandragory, ale tak, aby se jí nedotkl a kořen ten zůstal stále ještě napůl v zemi. Kdyby se kořene dotkl, znamenalo by to jeho smrt. Sběrač bere proto s sebou hladového černého psa, kterému uváže na ocas nebo kolem krku provaz a jeho konec opatrně připevní na kořen mandragory. Lákáno kouskem masa zvíře svou silou vytrhne ze země rostlinu za hrozného nářku a kvílení mandragory a samo pak zahyne. To je náhrada za lidskou oběť, kterou kořen-mužík žádá. Pak se mandragora opatrně zabalí do čistého plátna a po návratu domů se koupe v červeném víně a obléká do červenobílého oděvu. O kořen se musí neustále pečovat. Každý pátek se koupe a za každého novoluní se kořen obléká do nové košilky. Kdyby se o kořen přestalo pečovat, začne zase naříkat. Víno používané ke koupání nesmí být falšované..."

     Není divu, že poptávka značně převyšovala nabídku, a tak překupníci velmi často "zemské mužíky", "alrauny" nahrazovali jinými kořeny.

     Proti padělatelům brojil i renesanční lékař a botanik Petr Ondřej Mathioli: "Dryáčníci a šejdíři, kteří jezdí po světě s hrubými krámy, prodávají jeden kořen zformovaný na podobu muže nebo ženy a namlouvají lidem, kterak ho těžce dostávají. Že jej musí s velkým strachem a nebezpečím života vykopávati pod šibenicí...Avšak dobrotivý čtenář má zvěděti, že takový kořen mandragory – mužíček – je pouhá báseň a kleveta nastrojená k oškubání prostých lidí o peníze, neboť i ti šejdíři sami jej zformují ku podobě muže nebo ženy a vykrajují jej z kořene posedu nebo kosatce, a to tehdy, dokud jsou tyto kořeny mladistvé a čerstvé."

     Kořen mandragory tvořil hlavní složku tzv. nápojů lásky (pocula amatoria, pocula libidinis), které měly vzbudit sexuální žádostivost u druhého pohlaví. Nezřídka takové "kouzelné léky" způsobily těžkou otravu, mnohdy i smrt.

     Prášek z kořene se společně s bolehlavem, miříkem (celer), locikou, mákem, blínem, hadí krví a tukem nekřtěňátek používal zevně na přípravu čarodějných mastí. Jejich prostřednictvím docházelo při sabatu k obcování s ďáblem.

     V minulosti patřila mandragora k vyhlášeným léčivým bylinám. Její léčivé vlastnosti vychvaluje ve svém díle například arabský lékař Abu Ali Alhossein Ben Abdallah Ben Sina, známý spíše pod zlatinizovaným jménem Avicenna.

     Tenkrát se podávala při bolestech hlavy jako utišující prostředek přinášející spánek. Činila neplodné ženy plodnými, odstraňovala padoucnici a trápení, působila proti "slzavým očím a jejich bolení". Zahuštěná šťáva z kořenů léčila spáleniny, otoky, jizvy, pohmožděniny, modřiny.

   Z dobových lékařských knih se dozvídáme, že "přikládání kořene utlučeného v octě hasí pekelný oheň (pozn. zřejmě sněť). Pomazání směsí tohoto kořene s medem a olejem slouží proti uštknutí a zranění hadímu. Přikládání kořene smíchaného s ječnou moukou zmírňuje bolesti rukou, nohou a jiných svalů."

     Dávné herbáře zase tvrdily: "komu se má odříznout určitá část těla, nebude cítit bolest a bude spát, když vypije odvar z kořenů mandragory."

     Teprve v poměrně nedávné době se zjistilo, že droga obsahuje tropanové alkaloidy, především hyoscyamin, atropin a skopolamin.

     Tyto sloučeniny způsobují mydriázu (rozšíření zornic), snížení střevní peristaltiky a sekrece slinných, potních a žaludečních žláz. Vyvolávají chrapot a zrychlení tepové frekvence. V malých dávkách povzbuzují centrální nervovou soustavu, vyšší dávky vedou k omámení, halucinacím a velmi často i k úmrtí.

     Sláva mandragory bohužel již skončila a tím zároveň vymizelo i její praktické uplatnění v léčitelství. Přesto zůstala nadále významnou rostlinou, nerozlučně spojenou s dějinami evropského lékařství a lékárenství. 

     (publikováno v časopise Naše léčivé rostliny 4/92, str.106)      

     text též na firesnake.eu/...