O Smrti
Na kraji lesa žil v myslivně hajný se ženou. Jen občas je navštívili lidé z vesnice. Komu by se chtělo šlapat takovou dálku? I stalo se, že se jim narodilo děťátko.
V peřince vypadalo jako malé drobné peříčko. Sotva ho bylo vidět. Rodiče z něj měli náramnou radost.
Jak se radovali ze svého štěstí, ani neslyšeli, že někdo zaklepal na jejich dveře. Teprve když se klepání ozvalo silněji, řekl muž: "To už přicházejí asi sousedé na křtiny."
Šel proto otevřít. Jaké však bylo jeho překvapení. Na prahu stála vyzáblá kostnatá postava, s hlavou zahalenou do vlněného šátku. V ruce držela kosu.
"Jemináčku," vyděsil se hajný, "snad k nám nepřišla samotná Smrt?"
"Nemýlíš se," řekla tichým hlasem příchozí. A pak dodala: "To mě ani nepozveš dovnitř?"
"Pojď dál, vzácná paní," pravil roztřeseným hlasem.
Ustoupil a Zubatá vešla do místnosti. Rozhlédla se kolem a pak přistoupila ke kolébce. Sklonila se nad ní a pozorně se zadívala na dítě. Její počínání hajnou vylekalo. Rychle popadla děcko a pevně ho přitiskla k tělu.
Smrt se usmála: "Neměj strach, dneska si nevezmu tvého syna. Přišla jsem se na něj jenom podívat. Až uplyne deset jar, znovu vás navštívím a odvedu si ho do své záhrobní říše."
Hospodyně na ní vyděšeně hleděla a sledovala každý její pohyb. První se z úleku vzpamatoval hajný. Pravil: "Posaď se u nás na chvilku. Jistě jsi po namáhavé cestě unavená."
Nabídl Smrti židli. Ta pomalu usedla. V místnosti zavládlo hrobové ticho. Hajný náhle řekl: "Chtěl bych tě o něco poprosit. Přišla jsi k nám jako první, buď tedy mému synáčkovi kmotrou."
Smrtka přikývla na znamení souhlasu. To už jí myslivec podával pohár s vínem. Příchozí odložila kosu a uchopila sklenku. Pak řekla: "Aby měl na mě památku, dávám mu jméno Smrtislav".
Muž se ženou na sebe zpytavě pohlédli. "Dobrá, ať je po tvém," řekl hajný.
Smrt dopila a řekla: "Budu už muset jít. Čeká mě dnes ještě hodně práce."
"Kampak bys chodila, kmotřičko, zůstaň tu ještě s námi."
Hajný zvedl džbán a chtěl jí dolít vína. Ona zvedla kostnatou ruku a položila ji na číši. Pak se zvedla k odchodu. Ve dveřích se ještě obrátila a pravila: "Nezapomeňte na má slova. Brzy se zase uvidíme."
Pomalým krokem kráčela po cestě. Zakrátko jim zmizela z očí.
Oba z toho všeho byli jako omráčení. Mysleli si, že to byl jen nějaký přelud. Ze zamyšlení je vytrhlo další zaklepání. To už se trousili první vesničané. O tom, co je potkalo, se nikomu z nich nezmínili.
"A co že jste tak oba dva smutní? Jakoby vás navštívila Smrt?" zavtipkoval starosta. "O křtinách má být přece veselo. Muzikanti, zahrajte nějakou veselou písničku."
Rozezpíval se klarinet, přidaly se housle, zabručela basa. Hned byla v místnosti jiná nálada. Když kapela utichla, zeptal se kdosi: "A jaképak jméno jste dali vašemu synkovi?"
"Smrtislav," tiše řekl hajný.
"Smrtislav," opakoval si starosta, "takové jméno jsem jaktěživ neslyšel. Ale cožpak na jménu záleží. Hlavně ať z hocha vyroste poctivý a pracovitý člověk."
"To je svatá pravda," přitakali sousedé.
Hostina se protáhla. Teprve až v pozdních večerních hodinách se hosté začali rozcházet. Muž se ženou osaměli. S láskou se dívali na spokojeně spící děcko.
Následující dny měli tolik práce, že na pochmurné myšlenky nebyl čas. Pravda, občas si příhodu se Smrtí vybavili, avšak po roce na ní úplně zapomněli. Chlapec jim rostl před očima jako z vody.
Jednoho dne seděli všichni tři za stolem a jako obvykle se chystali na pouť. Náhle uslyšeli zřetelné zaklepání. Než se nadáli, otevřely se dveře a v nich stála Smrt. Krve by se v nich nedořezal.
"Tak přece je to pravda," uvědomil si hajný.
Příchozí řekla: "Přišla jsem jak jsem slíbila, přesně za deset let. Své slovo vždy dodržím! Nuže pojď, chlapče, vydáme se na cestu."
Natáhla k němu svou kostnatou ruku.
Myslivec najednou řekl: "Dříve než si odvedeš našeho syna, splň nám, prosím, tři přání."
"Abyste neřekli, že jsem nevděčná, vyplním vám oč mě žádáte."
"Co když ta přání budou nad tvé síly?" opáčil muž. Ona se jen usmála: "Taková věc na světě není možná. Pokud bych jedno z nich nemohla splnit, nevezmu si tvé dítě."
Aby si Smrt náhodou vše nerozmyslela, řekl hajný: "Vidíš, kmotřičko, v dálce ten strom. Kdo k němu dorazí jako první zvítězí. Smrt přikývla na znamení souhlasu.
Hajný vyběhl tím směrem. Když se celý udýchaný blížil ke vzrostlému dubu, vítala ho ji Smrt slovy:
"Zítra si vymysli těžší úkol." Pak zmizela. Muž se vracel zklamaně domů. Hajná hned poznala jak se věci mají.
"Máme celý den na to, abychom na něco přišli," utěšovala ho.
Celou noc si lámali hlavu, ale nic je nenapadlo. Únavou ji ztěžkla víčka. Záhy oba usnuli. Probudilo je až sluníčko, které stálo již vysoko nad obzorem. Vyhlédli z okna. Právě se k nim blížila známá shrbená postava. Než se nadáli stála před nimi. Bez okolků se optala: "Jak zní druhé přání?"
Hajného napadlá spásná myšlenka: "Kdysi dávno mé ženě straka sebrala zlatý prsten. Ráda by ho získala zpět."
Než muž stačil dopovědět větu, Smrt podala ženě zlatý kroužek.
"Je to on?" zeptala se.
Žena si pozorně prsten prohlédla a pak zděšeně vykřikla:
"Opravdu je to on!" Smrt bez rozloučení opět zmizela.
Celý den si lámali hlavu s tím, jaký úkol by zadali Smrti, který by nemohla splnit.
Dumali, dumali, ale nic kloudného je nenapadlo. Už se pomalu smířili s neblahým osudem.
Po východu slunce se Smrt objevila před jejich domem. Bez okolků řekla: "Jaké je vaše poslední přání?"
"Kmotřičko, dej nám svoji kosu. Tatínkovi se nedávno jedna pokazila, teď by se mu ta tvoje náramně hodila," ozval se Smrtislav.
"To, chlapče, nemohu," řekla Smrtka, "jak bych potom mohla brát lidem životy? Vždyť by se potom stali nesmrtelnými!"
"Tak jsme tedy vyhráli sázku," řekl radostně hajný.
Smrt pokývala hlavou.. Muž se ženou se nesmírně radovali. Smrtislav zůstal
s nimi. Rodiče štěstím slzeli a radovali se jak chytrého mají synka.
Když Smrt odcházela, řekla jim na rozloučenou: "Jen se neradujte! Jednou si pro každého z vás přijdu! Jsem trpělivá. Já mám času dost."
A měla naprostou pravdu...