O Krbáňovi
Poslední den v prosinci se vydal starý Krbáň do vsi. Netušil, že se mu studené ráno stane osudným. Kdyby to věděl, nevytáhl by paty z chalupy. Jeho stavení leželo odloučeno od okolních obydlí. Zcela na samotě. Není divu, že se to opuštěné místo podepsalo i na samém Krbáňovi. Byl to člověk zamlklý, nehovorný. Slovo, aby člověk z něj páčil. Za ta dlouhá léta si zvykl na svůj samotářský život. Společnost mu dělal vypelichaný pes a několik ušmudlaných slepic.
V ten den si oblékl silný huňatý ovčí kožich, který pamatoval samotného Metuzaléma, nasadil si černou beranici hluboko do čela, obul těžké válenky. Zrovna napadl čerstvý hutný sníh. Příjemně mu křupal pod nohama. Mráz ho štípal do nosu jako sto jehel. Krbáň se mračil jako Belzebub.
"Čert mi byl tu cestu dlužen," mumlal si nasupeně pod bělavé vousy.
"Jak by mi bylo blaze v příjemně vytopené sednici."
Zvedl se mrazivý vítr.
"Zatracený starosta," zaklel znovu, "včera poslal podomka se vzkazem, abych k němu na druhý den neprodleně přišel.
Proč asi? To mi však neráčil sdělit! Tvrdil jen, že to nesnese odkladu."
Cesta ubíhala jen velice pomalu. Zhruba za dvě hodiny stál před starostovou chalupou. Zabušil silně na dveře. Za nimi se ozval povědomý hlas: "No, no, snad nehoří!"
Dveře se otevřely a v nich stal statný muž. "To je dost, že jdeš, Krbáni, už na tebe čekám. Pojď dál. Už jsem myslel, že budu muset pro tebe poslat obecního četníka."
Krbáň na to neřekl ani bzd. Vešel dovnitř. Přivítalo ho příjemné teploučko.
"Odlož si a přisedni ke stolu" vybídl ho starosta.
Krbáň tak neochotně učinil.
"Přejdu rovnou k věci," řekl vážně starosta. "Určitě se divíš, proč jsem si tě dal zavolat?"
Chalupník na něj bez zájmu hleděl.
"Stala se taková zapeklitá věc. Tak tedy. Na obec mi přišlo psaní. Považ, až ze samotného hlavního města. Páni z úřadů mi napsali, že při namátkové kontrole zjistili jakousi nesrovnalost."
Muž se na chvíli odmlčel, aby nabral dech.
"Abych byl přesný, přečtu ti to do písmene přesně." Nasadil si brýle a zahleděl se do úřední listiny.
"Tady na tom lejstru stojí.... Ehm.... Tady to je... Na základě našeho šetření jsme zjistili, že váš občan Krbáň Jakub, narozený ve vsi Čtyřpsí nemá ukončený poslední rok povinné školní docházky. Tímto vám tedy nařizujeme, abyste zjednal okamžitě
Krbáň na něj hleděl jako na zjevení. Nic nechápal.
Starosta odložil arch papíru a řekl:
"A jo to venku jako pšouk! Tys nám dal, chlape zatracená! Kvůli tobě jsme se dostali do pěkné šlamastiky. Jediný mizerný rok! Proč jsi tu zatracenou docházku nedokončil? Mohli jsme si ušetřit spoustu nepříjemností. Teď na naši ves padá stín. Můžeme čekat vyšetřovací komisi."
"V té době jsem měl zrovna neštovice," řekl nazlobeně Krbáň, "nemůžu za to!"
"Neštovice?" podivil se starosta.
"Jo, neštovice. A k tomu ještě plané. Doktor mi zakázal navštěvovat školu. Bál se epidemie."
Starosta se podrbal za uchem.
"Neštovice sem, neštovice tam. S tím už nic nenaděláme. Budeme se muset rozhodnutí podvolit. Jak vidíš, stojí tady vše černé na bílém. Doděláš si neúplné vzdělání a basta. Rozkaz je rozkaz. Nic naplat. Páni nahoře tak rozhodli. Proti tomu se nedá nic dělat.
Stařec vytřeštil oči. Pak se zmohl na větu: "Já a do školy?"
Jako by nevěřil tomu, co slyšel.
Starosta ho přátelsky poplácal na rameno.
"Nic si z toho nedělej, kamaráde, nějak to zvládnem", chlácholil ho, "ten jeden
Starosta sáhl do stolu a pak mu předal uvedené věci. "Málem bych zapomněl na to nejdůležitější. Tady máš školní brašnu. Do ní si všechno ulož."
Podal mu tašku z pravé hnědé vepřovice.
"Tak to by bylo všechno, co jsem měl na jazyku. Svoji občanskou povinnost jsem splnil. Tady mi to podepiš, že jsi byl se vším srozuměn."
Krbáň s nevolí uchopil pero.
"A je to! Jsme z obliga," pravil rozjařeně starosta.
Krbáň starostovu radost nesdílel. Z jeho chalupy vyšel jako ve snách. Ani nevěděl jak.
"Zatraceně! Který ďas to spískal! Na stará kolena studovat," klel jak špaček.
Smutně se loudal domů. To zatrolené rozhodnutí ho vůbec nepotěšilo.
"Nějak to zvládnem," zlostně vrčel Krbáň. "Ten to určitě za mně zvládne! Ten teda jo."
Když dorazil do chalupy přivítal ho radostně kocour. Hned se mu otřel o nohavici.
Krbáň na něj útrpně pohlédl.
"Že jsem se nenarodil jako to nebohé zvíře. Co by mi scházelo. Měl bych svatý klid."
Devět měsíců uplynulo jako těhotenství. V pondělí prvního září měl nastoupit do školy. Celou noc se převaloval v posteli ze strany na stranu. Nemohl dospat. Už před čtvrtou vstal z postele. Byl jako na trní. Před sedmou vyrazil do školy.
Před školou stál školník a velmi se divil:
"Pane Krbáň, co vy tady?"
Stařec dělal, že neslyší a rychle vstoupil do školní budovy. S tlukoucím srdcem vstoupil do třídy. Spatřil tam tlupu rozdováděných prepubertální výrostků. Ti jak ho spatřili, ustali ve svých divokých hrátkách. Omladina se tuze divila, co starý samotář z pasek dělá mezi nimi. Někteří ho dokonce viděli poprvé v životě.
Krbáň usedl do první lavice. Ta byla prázdná.
Přesně o osmé hodině středoevropského času vstoupila do třídy přísně vyhlížející učitelka. A hned strojeně spustila: "Vítám vás znovu na půdě této školy. Doufám, že budeme tento rok spolu dobře vycházet. Přejdeme rovnou k prézentaci."
Krbáň v životě takové cizí slovo neslyšel.
"Aladinová," četla učitelka.
"Zde," zavřískla v obličeji poďobaná dívenka.
"Brechta." Nic.
"Brechta!" zvýšila hlas učitelka.
"...sím on jel strýčkovi na funus," ozval se kdosi.
"Dobrá. Doufám, že donese omluvenku... Císař."
"Tady," vypískl nepřirozenou fistulí jakýsi jinoch ze zadní lavice.
Učitelka četla postupně jména až se dostala ke Krbáňovi.
"Pan Krbáň," pravila mírně, skoro mateřsky.
"Ano, ... tady jsem," řekl stařec a vysoukal se z lavice.
Žena se na něj zadívala se shovívavým úsměvem. A pak řekla: "Milý žáci! Tento rok s námi bude sdílet tuto třídu pan Krbáň. Věřím, že se k němu budete chovat slušně, jinak z toho vyvodím příslušné kázeňské tresty."
Pak četla dál. Když skončila pravila: "Nyní vás ve zkratce seznámím s učivem pro příští školní rok. Seznámíme se s novými velice zajímavými předměty."
Muž pozorně poslouchal. Na závěr učitelka řekla:"Tak a to je pro dnešek vše. Zítra se tu opět společně sejdeme. Dnes končím," pravila a kvapně opustila třídu.
Druhým dnem pro něj začala skutečná školní docházka. Pomalu celý den strávil ve škole.
Když vyšel odpoledne Krbáň ze školních vrat, točila se mu z těch poznatků hlava jak po deseti pivech. Říkal si sám pro sebe: "... Kilimanžáro... jakási věta Pytágorova... množiny,....Homér,.... Platón..."
Den po dni se učil moudrým býti. Nad jeho snažením bděl Jan Ámos Komenský, který na něj hleděl z oprýskaného obrazu.
Školní rok rychle uplynul a bylo tu vysvědčení. To Krbáňovo, pravda, žádný zázrak. Od shora až dolů samé čtyřky. Jen z chování měl velkou jedničku.
Vysvědčení si dal zarámovat a každý den se na něj díval téměř s posvátnou úctou. Od té doby už zase klidně spal.
Asi za měsíc dorazil ke Krbáňovi posel od starosty. Prý že se má dostavit v naléhavé věci. Krbáň zbledl jako stěna.
"Co zase chce?" otázal se příchozího. Ten však pokrčil rameny.
Znovu stál před starostou.
"Dovol, abych ti oficiálně blahopřál k úspěšnému zakončení školní docházky," vítal ho ve dveřích.
"To nemuselo být."
"Jen pojď dál, starý brachu."
Starostova úvodní slova nevěštila nic dobrého.
"Opět přišlo psaní z ministerstva," suše konstatoval.
Na chvíli se významně odmlčel. Pak pateticky pravil:
"V něm potvrzují, že jsi řádně ukončil povinnou školní docházku. Zároveň posílají přihlášku na gymnasium. Když ji vyplníš, můžeš dál pokračovat ve studiu. U nás na vsi přece potřebujeme vzdělané lidi! Ať si tam nahoře nemyslí, že tady máme jen samé blbce a hejhuly."
Krbáň zbledl jako stěna. Starosta si toho hned všiml.
"Snad tě to nevyděsilo? Ty stará vojno! Po žních zasedneš do škamen a zvýšíš si kvalifikaci."
Krbáň z toho málem omdlel. Udělalo se mu nevolno. Musel na čerstvý vzduch.
Když jako v deliriu vycházel ze dveří, slyšel jak za ním starosta říká:
"Nic se neboj! To zvládnem..."