Obraz - vidina
Rozhlížel jsem se po ateliéru. Byla zde celá řada velkých pláten. Krajiny, portréty,
zátiší, figurální motivy.
"Tak, který obraz se vám nejvíce líbí?" zeptal se malíř.
Ta otázka mě zaskočila.
"Všechna ta díla jsou nádherná," řekl jsem neutrálně.
"Děkuji za uznání. Každá pochvala člověka potěší. Vnitřně však cítím, že to ještě není to pravé ořechové. Musím na sobě v budoucnu hodně a hodně pracovat."
"Jste k sobě příliš sebekritický," namítl jsem.
"Možná ano. Něco vám povím. V umění se netoleruje podprůměrnost nebo průměrnost. Umělecké dílo musí být naprosto dokonalé!"
"A který obraz vám je nejbližší?" zeptal jsem se, abych odvedl pozornost někam jinam.
Myslel jsem si, že tato banální otázka uvede malíře do rozpaků.
Začne se vymlouvat nebo odpoví vyhýbavě. Ale mýlil jsem se.
"Na to vám odpovím zcela jasně."
"Vážně?"
"Vidíte ten obraz napravo v rohu?"
Podíval jsem se tím směrem. Bylo na něm namalováno jakési náměstíčko s řadou barokních domů. Vcelku běžný obraz.
"Nic vás na té malbě nezaujalo?" zeptal se.
Postoupil jsem blíže, abych se podíval na obraz pozorněji.
"Možná ta červená vrata? Jaksi se k tomu žlutému domu nehodí."
"Máte dobrý vkus," řekl uznale.
Na chvilku se odmlčel.
"Ale já si ten obraz cením úplně z jiného důvodu. Vše vám vysvětlím Když se na něj podíváte, vypadá naprosto obyčejně. Tak může působit na každého diváka. Ten obraz však má pozoruhodnou historii. Byl totiž namalován za zvláštních událostí."
Zpozorněl jsem.
"Zhruba před rokem jsem měl sen a v tom snu jsem spatřil právě tento výjev. Sny se nám většinou na druhý den vykouří z hlavy. Ale tento motiv mi naprosto utkvěl v paměti. Okamžitě jsem se dal do malování. Jasně jsem si vybavoval všechny ty barevné detaily. Dokonce i ta červená vrata. Působí sice jako pěst na oko, ale já je v tom snu skutečně tak viděl. Původně jsem je chtěl namalovat střízlivější barvou. Nakonec jsem je ponechal tak, jak byla v tom snu."
"A vrátil se vám ještě jednou ten sen?"
"Od té doby už nikdy."
"A co představuje celý ten motiv? Jaké město je zde zachyceno?"
"To opravdu nevím. Byla to zřejmě jen taková nevšední inspirace."
"Třeba vám utkvěla v paměti vzpomínka na nějaké místo, které jste předtím navštívil?"
"Já jsem nikdy takové místo neviděl! Doopravdy. Můžu na to přísahat!"
"A nemohl to být třeba zážitek z dětství, který se vám z ničeho nic vybavil? Mnohdy prý stačí nepatrný podnět a ten vyvolá asociaci z minulosti."
"O tom silně pochybuji. Paměť jsem vždy měl dobrou. Určitě bych si na onen zážitek vzpomněl."
"Máte pravdu. Patrně se jednalo o pouhou fantazii. Ve snu se vám zjevil právě takový obraz ."
"To připouštím. Je to celkem možné."
"V každém případě je to zvláštní," podivil jsem se.
Chvilku jsme spolu ještě o obraze rozmlouvali a pak jsme se rozloučili.
Od této příhody uplynuly tři roky. Během té doby malíř zemřel. Jeho obrazy zdědila
rodina. Některé odkázal různým galeriím. A právě ten podivuhodný obraz věnoval
jedné státní galerii. Když mi trochu vyšel čas, chodil jsem se na něj dívat, abych si
připomněl osobnost milého přítele.
A právě v té době jsem byl vyslán na služební cestu do jakéhosi zapadlého města. Původně na ni měl jet můj spolupracovník. Bohužel onemocněl, a tak jsem byl vybrán já.
"Proč zrovna já?" kladl jsem si otázku, "vždyť mohlo jet dalších dvacet lidí."
Byl jsem z toho všeho celý rozladěný. Bral jsem to jako nutné zlo.
Do onoho města jsme dorazili pozdě v noci a ještě k tomu silně pršelo.
Ráno jsem se probudil celý rozlámaný. Nenávidím ty unifikované hotelové pokoje. Rozvrzané postele, obyčejný nábytek, nějaká ta nepovedená reprodukce na zdi, lampa na noční stolku, která stejně většinou nesvítí.
Přistoupil jsem k oknu o odhrnul záclonu. V ten okamžik jsem strnul. To, co jsem
spatřil mi vyrazilo dech. Uviděl jsem malebné náměstíčko. Přesně takové jaké bylo namalováno na obraze mého zesnulého přítele.
Nechyběla ani červená vrata!