Opar

      Kvečeru se panu Tischlerovi přihodila nemilá věc. Na špičce nosu mu vyskočil mokvavý opar. Byl rozlezlý jako nějaká odporná houba. Pan Tischler se smutně díval do zrcadla na ten úkaz. -  A to má jít zítra  k císaři na audienci!

      "Za celý život, ...za celý život se mi nic takového nestalo. Proč zrovna teď mě to postihlo?" naříkal.

     Neustále se pozoroval v zrcadle.

     "Přišlo to jak blesk z čistého nebe. V ten nejnevhodnější okamžik! Co si o mně monarcha pomyslí? Určitě vůči mé osobě pocítí odpor. V jeho očích budu vypadat jako usoplený souchotinář. Podívá se na ten můj frňák, a bude mu z něj nevolno. Nedej bože, abych ho nakazil!"

     Tak uvažoval.

      "Já to snad nepřežiju! Kdyby se ta návštěva dala alespoň odložit na pozdější dobu! O dva tři dny. Ale to nepřipadá v úvahu. -  Když nepřijdu, bude to považovat Jeho Veličenstvo za urážku Majestátu. Pakliže se tam objevím,  řekne si,  že je to výsměch a provokace. Takové nadělení! Taková pohroma! Co si jenom počnu?"

     Smutněl a smutněl.

     "Jak vyřešit onu prekérní záležitost?" přemýšlel.

      Pak dostal spásný nápad!

     "Jediná možnost je, zajít k doktorovi. Ale ke kterému?"

     Zamyslel se.

     "Kousek odtud má jeden takový ordinaci. Neslyšel jsem sice o něm dobré reference, ale třeba jsou to fámy. Doktor jako doktor. Lidi toho napovídaj."

           Neváhal ani vteřinu a vydal se za lékařem. Jeho ordinace nebyla naštěstí daleko. Slabá čtvrthodinka chůze. Nejprve kráčel rovně po chodníku. Když ušel přibližně sto metrů,  zabočil doleva a prošel průchodem.  Po bočních schodech vystoupal do prvního patra. Stanul před masivními dubovými dveřmi. Okamžitě ho upoutala cedulka, na které bylo napsáno zlatým písmem "Doktor Schnellzug".

      Rázně zatáhl za ozdobný provaz. Zařinčel zvonek. Chvilku se nic nedělo, pak  uslyšel šouravé kroky.

      Za dveřmi se ozvalo:

      "Koho to sem čerti nesou! Kdo je tam?"

      "To jsem já. Tischler Anton – Hradební šest, zlatník."

      Klíč zarachotil v zámku. Dveře se otevřely. V nich stál v bílé bavlněné noční košili asi padesátiletý muž. Rozcuchaný a s nevlídnou tváří. Přes brejličky zíral na nezvaného návštěvníka.

      "Člověče, ty snad nevíš, kolik je hodin?... Před chvílí zvony odbily půlnoc. Zbláznil ses snad?"

      "Velice se omlouvám, pane doktor, že jsem vás probudil z vašeho bohulibého spánku. Ale stala se hrozná věc! Jinak bych si vás nedovolil vůbec obtěžovat."

      Lékař mžoural očima.

      "Jde vám snad o život?" vyštěkl.

      "O něco mnohem horšího!"

      "Jestli máte francouzskou nemoc, mohu vás ujistit, že ještě dneska nezemřete."

     Příchozí řekl plačtivě:

    "Je to mnohem vážnější, než si dovedete představit."

     "Akutní? Neodkladné?"

     Muž přikývl.

     "Tak pojďte dál, člověče. Co s vámi! Stejně jste mě vzbudil!"

     Pan Tischel následoval doktora. Prošli úzkou chodbou a dostali se rovnou do ordinace.

     "Tady si sedněte a pěkně mi řekněte, co vás vlastně trápí," lékař už zvolil mírnější tón.

     Muž se nadechla spustil:

     "Náš milovaný císař a osvícený panovník mě osobně pozval na audienci."

      "No a co má být?" řekl lhostejně doktor.

      "Jenže já k němu nemohu přijít!"

      "A pročpak? Máte snad běhavku?"

      "Přihodila se mi hrozná věc. Jen se podívejte na ten můj nos. Mám na něm hnisavý bolák." řekl vyčítavě pan Tischler a prstem si ukázal na ono inkriminované místo.

      Doktor se podíval na nos. Bedlivě sledoval postižené místo. Teprve nyní si všiml toho nevšedního úkazu.

      "Na ja...To je exematosa jak vyšitá. Ta se dá léčit! Za týden zmizí. Stačí jen nasadit náležitou medikamentózní léčbu."

      "Až za týden!!!!" zaúpěl pan Tischler, "to už bude pozdě! Já to potřebuju odstranit okamžitě! Zítra ráno jdu na to slyšení."

      "To je nemožné! To je absolutně vyloučené! Nejsem kouzelník. Takové čarovné kousky dělat nedovedu. Obraťte se na šarlatány!"

      Muž posmutněl. V očích se mu objevily slzy. Vzlykl.

     Medicus se na něj zadíval. Náhle mu bylo toho muže líto.

      "Říkáte, že máte jít zítra na audienci?"

     "Ano,"  řekl muž plačtivě.

   "Hm...hmm. Možná... Snad by tu bylo určité řešení....třeba by pomohl.... jeden osvědčený prostředek," pravil doktor s nadějí v hlase.

     Panu Tischlerovi se rozzářily oči.

     "Skutečně? Opravdu?"

      "Avšak, nezaručuji stoprocentní úspěch. To říkám předem."

      "A jaký je to prostředek?" vyhrkl pan Tischler.

      Stařec neodpověděl. Zmizel ve vedlejším  pokoji. Po chvíli se vrátil s dřevěnou špejlí, na jejímž konci byl nabalený nažloutlý vatový  tampón.

      "Toto je v tuto chvíli jediná možná terapie," prohlásil suverénně.

     Zrak pana Tischlera spočinul na onom kousku buničiny.

     "Když i tohle selže, tak pak už nevím...Teď vám potřu nos tímto elixírem. Nemějte strach. Bude to jenom malinko pálit. Ten liquor obsahuje totiž špiritus."

      Než se pan Tischler  vzpamatoval, lékař tampónem přejel nemocné místo.

      "Aúúúúú, kurvááááá," pacient příšerně zařval .

      Z očí mu vyhrnuly slzy velké jako hrách. Nesmírná bolest zalila celé jeho tělo.

      "U všech ďáblů a rohatých! Vždyť mi to propálí kůži. Ááách, to bolí! To to bolí! To se nedá vydržet! Pálí to jak oheň, doktore! Co to je za žíravinu?"

      "No, no..... To nic není," chlácholil ho lékař, "už je to dobré. Už to určitě tolik nebolí, že?... Je vidět, že medikament působí..... Za chvíli bolest přejde a opadne."

      Pan Tischler nabýval dojmu, že bolest naopak roste geometrickou řadou.

      "Doktore, to jste snad musel polít lučavkou královskou nebo nějakým draslem."

      Lékař se spokojeně usmíval.

      "Tak a je to! Však jsem říkal, že je to zázrak!"

     Muž stále křivil obličej.

     "Bolí?"

      "To bych musel být mrtvý, abych nic necítil," řekl suše nemocný.

     "Pro jistotu vám dám něco od bolesti.... Diacetylmorfin.... Ať se netrápíte,"

     řekl doktor a nakapal na lžičku dvacet kapek .

     "Spolkněte to! Uleví se vám."

     Pan Tischler se nenechal dvakrát pobízet. A vskutku za chvíli už byla bolest snesitelnější a přijatelnější. Už se dala vydržet.

       Starý doktor ospale zívl.

      "Tak a teď můžu jít konečně zase spát!" řekl spokojeně. " Dostanu dvě zlatky! Za výkon a za medikamenty."

     Panu Tischlerovi se to zdálo poněkud moc, ale peníze mu nakonec dal.

     Doktor ho vyprovodil ke dveřím a když se s ním loučil, téměř otcovsky špitl:

     "A až zase něco budete potřebovat, tak se zastavte. Ale ne v tak pozdním čase."

     Poté se rozešli.

     Pan Tischler vyšel do tmy.

     Doma rychle vklouzl do postele a usnul spánkem spravedlivých.

     Hned brzy ráno vstal a podíval do zrcadla. Prohlížel se zleva zprava. Po oparu nebylo ani památky.

     "Ten doktor je skutečně zázračný! A to se o něm říká, že by mohl léčit leda tak koně!....A levný taky zrovna nebyl.... Hlavně, že pomohl."

    Svlékl noční úbor a začal se pomalu strojit...