Již před mnoha tisíci lety se lidé seznámili s pozoruhodnými útvary jantaru. Zprvu tuto zvláštní hmotu považovali za produkt, který vylučují neznámá mořská zvířata. Jiní měli za to, že se jedná o ztvrdlý med divokých včel nebo ztuhlý skalní olej. Staří Řekové považovali jantar za přeměněné slzy dcery boha Slunce Hélia, jež je prolévala za svého bratra Faethóna.
Od nepaměti náležela tato přírodnina nejen jako zdroj pro výrobu vzácných a cenných šperků, ale též patřila mezi vyhledávané léčivo. Svědčí o tom zápis z jedné proslulé lékařské knihy, kde se uvádí:
"Jantar zastavuje hleny a stahuje dohromady; proto brání růžence z něho dělané a nošené na hrdle sestupování hlenů z hlavy do páteře, trubic a prsou. Vpouštění páry anebo kouře a dýmu z jantaru nálevkou do úst pomáhá při otoku hrdla. Kdo má neduživé a mokvavé oči, utluč jantar na drobný prášek, smíchej s vaječným bílkem a přilož na čelo."
Dále byl považován za osvědčený prostředek, který usnadňoval porod, stavěl výtok z rodidel, odstraňoval kašel, koliku, padoucnici, zastavoval chrlení krve a hnisu, zabraňoval poluci. Tak to alespoň tvrdily odborné spisy z období renesance.
Někteří humanističtí lékaři jako například D. Andreas Aurifaber a D. Severinus Gobelius dokonce o jantaru napsali učená pojednání a rozsáhlé traktáty.
Teprve až v roce 1757 objasnil ruský badatel Lomonosov původ jantaru. Uvedl, že tato sloučenina vznikla z pryskyřic, které vyloučily pravěké jehličnaté stromy.
Pro své pestré zbarvení je dnes jantar hojně vyhledáván ve šperkařství. Mezi nejkvalitnější a nejhodnotnější náleží exempláře nelezené na území Dominikánské republiky.