Škoda, že vás nemohu seznámiti s malým Radánkem, jistě by se vám všem líbil. Zejména těm maličkým. Je to hoch jako proutek. Štíhlý, mrštný, červenavých tváří, usměvavých, modrých očí a hlavně – velmi upřímný, kamarádský. Všecko, co má, by vám půjčil. Třeba i káču, kuličky, bič, stavebnici, abyste si s ním mohli pohrát. A jak je přitom obratný. Kuličku střelí z velké dálky do důlku, až tam vletí "na to švec", káču práská, že se točí jako na obrtlíku, skáče jako žába, běhá jako vítr. To byste koukali! Bydlí v Praze a to znamená, že je jako v kleci uzavřený kanárek. Na ulici si hráti nesmí a do parku je daleko. To tak jednou týdně se tam podívá. Ani na trávníček si tam nesmí lehnout, ani jediný kotrmelec udělat. Co umí, to se všecko naučil na letním bytě. Jak se naň těší, až zase bude poletovat po louce jako motýlek, ve vodě se šplouchat jako rybička a ze stráně se válet jako soudeček. Vidím vás v duchu, že se ptáte, co tedy celý den dělá? Inu, je doma okolo maminky, vaří s ní a pořád se vyptává, k čemu je to a proč je to. Nejraději odběhne k babičce, která bydlí vedle nich. Tam se mu to, panečku, líbí!
Babička má jednu skříň, celou skleněnou, a říká jí skleník. Tam je věcí, to byste koukali! Talíře a mísy leží na sobě jako placky, zlacené koflíčky třpytí se na květovaných miskách, vedle nich stojí malované konvice, jako by říkaly: "Nalej si, Radánku, kafíčko, nalej!" A tamhle jsou zase takové krásné sklenice, že se třpytí jako voda ve studánce. A v rohu stojí zelená žába, která má tak širokou hubu, že polyká i korunky. Radánek je tam hází, když nějakou dostane, a zařehtá, jak zvoní. A teď přijde to nejlepší! V celé jedné přihrádce je to jako na světě. Tolik je tam lidí a zvířat, ale porculánových. Všecko jest jak živé, jen promluvit. Tady stojí myslivec s puškou, proti němu kráčí selka se sedlákem, vedle nich si hrají děti s kozou a ta je moc chlupatá. Na velké míse sedí bílé holubice a babička to jmenuje kašna, tamhle jsou staré hodiny, které mají za kyvadlo košík s děťátkem. Babička mu říká Mojžíšek. A tyto krajkové princezny tančí s růžovými kavalíry, jedna radost.
Teď to hlavní, co se Radánkovi nejvíce líbí. U klavíru sedí dáma krásně nastrojená a hraje, vedle jedna zpívá a v rohu stojí muzikanti. Mají pulty, na nich noty, tři hrají na housle, jeden na basu, dva foukají na píšťaly a jeden troubí na trubku. Ten nejhezčí má v ruce hůlku. Babička jí říká taktovka. Drží ji nahoru zdviženou a to je kapelník, co všecko řídí. Všichni mají na hlavách moc vlasů, že se tomu Radánek směje, a vzadu jim visí copánky. Radánek je chce za ně zatahat. Babička říká, že to byla tenkrát taková móda, že už je to dlouho, to ona že nebyla ještě na světě. A dokládá: "Časy se mění, jednou panují dlouhé vlasy, po druhé mikádo, jednou dlouhé sukně, po druhé krátké, jak to móda poručí." "A kde bydlí ta móda?" ptá se Radánek. "To já nevím," povídá babička; "prý moc daleko, až v Paříži." "A proč to nevíš?" vyzvídá Radánek, "když jsi tak stará." Babička neodpoví, jen bílou hlavičkou pokyvuje, až se jí bradička třese. A Radánek má oči jak "na stopkách".
Minul týden a Radánek se u babičky ani neukázal. "Copak dělá ten můj malý pokušitel?" myslí si babička. A Radánek se učí, vytrvale učí něco nazpaměť. Přání babičce k svátku. Pořád si to říká a maminka ho cvičí, jak se má postavit, uklonit a jak má držet kytici. Radánek už má všecko v hlavě. Konečně se přiblížil dlouho očekávaný den sváteční. Hoch nemohl ani dospati a časně ráno byl už na nohou. Všecko si ještě jednou zopakoval, vzal kytici a šel. Babička právě snídala ze zlatého koflíčku na květinovém šálku; měla před sebou malovanou konvici a žlutou bábovku. Radánek se poklonil a spustil:
"Milovaná babičko!
Jak to tvoje klubíčko,
co ti v klíně věrně sedí,
tak Radánek na tě hledí,
když vyprávíš pohádky,
jak leze rak nazpátky,
jak princ s drakem bojuje
a Popelku miluje.
Dám ti za ně kytičku
a přidám ti hubičku.
Buď nám ještě dlouho zdráva,
Radánek ti volá: "Sláva!"
Babička se k němu sklonila, Radánek jí dal hubičku a oba plakali. Potom mu nalila kafíčko do druhého zlatého koflíčku na květinovém šálku a ukrojila bábovku. Radánek se jen olizoval. Babička vyndala z kapsy pět nových, lesklých korunek a podala je Radánkovi: "Tu máš za přání." Radánek poděkoval, políbil babičce ruku a šel si je uložiti do zelené žáby.
Jako obyčejně zastavil se u hudební kapely, chvilku ji okukuje a povídá: "Jejé, babičko, kapela má jiného kapelníka a ten drží v ruce hůl." "Ale, ale," povídá babička, "to ta holka při uklízení to všecko popletla. Ke kapele postavila pastýře a kampak dala asi kapelníka?" Hledali, hledali, ale marně. Nechali toho a babička Radánka vysadila, aby dosáhl na žábu a mohl ji korunkami nakrmit. Za chvíli už je polykala, jen řehtaly. Při poslední se Radánkovi zdálo, že ho chce chytit za ruku, až ucukl. Kutalolouc!... už utíkala korunka po prkénku a hop! Zmizela ve skulině mezi ním a sklem. Radánek se ulekl, až vykřikl.
Babička ho těšila a povídá: "Musíme všecky figurky vyndati a prkénko nadzdvihnouti. Přitom také pana kapelníka najdeme." A dali se do práce. A ejhle! kapelník ležel v rohu skříně za kašnou, že ho nebylo ani vidět. Babička ho postavila ke kapele a povídá: "Večer nám pěkně zahrajete k mému svátku." Radánek poskočil a vykřikl: "Babičko, to si na tu muziku počkám!" "Jen počkej, chlapečku, počkej!" vybízí babička. "A budeš mi vypravovat pěknou pohádku, třeba o panu kapelníkovi, viď?" "I budu, hošíčku, budu!" odpověděla babička.
Tak Radánek čekal a po večeři si přinesl k babičce stoličku, postavil si ji k její židli, sedl si na ni, položil si hlavu do babiččina klína a žadonil: "Povídej, babičko, povídej!" A babička začala:
"Jednou v noci jsem se probudila ze spaní a slyšela vzdálenou hudbu. Poslouchám a pozoruji, že vychází ze skleníku. Dívám se tam a co nevidím? Figurky se procházely, některé tančily, holubičky poletovaly a všude bylo veselo. Obrátím se na druhou stranu a spím dál. Druhý den se mi to v hlavě rozleželo, že jsem nemohla usnouti. Čekala jsem, co se bude dít. Bylo to zrovna ten den, když služka ve skříni uklízela a figurky přerovnávala. Čekám, čekám, ale hudba žádná. Zato slaboučký hovor, jako by ptáček ze spaní pípal. To mluvili hudebníci. "To je omyl, pane, vy nejste žádný kapelník!" povídali tomu pastýři. Ten odpovídal: "Jaká pomoc, když už tu jsem, tak tedy zůstanu a basta! Můžeme začít. Taktovku mám dlouhou a když některý pochybí, tak ho řádně přetáhnu." Hudebníci se chechtali a utíkali pryč. Křičeli: "Kde je pan kapelník, kde je pan kapelník? Hledejte ho!" A za kašnou se ozve hlásek: "Jsem tady, tady jsem a nemluven." A figurky se sbíhaly. Myslivec povídá: "Hezky se rozběhni a kašnu přeskoč!" Kapelník nato: "I toto! Copak jsem žába, abych skákal? Já se bojím." Všichni se smáli. Selka radila: "Vědí co, kalhoty dolů a přeplavou to!" A hlásek odpovídá: "Když já se stydím, když já se stydím." Figurky křičely: "Tak se chytnou té holubice, ona jich přenese." Všichni se smáli, až se za boky popadali.
Nebylo pomoci. Hudba nehrála. Všecko smutně sedí a šeptá, jak to bude dál. Vtom zelená žába zakuňká: "Žádná starost, já už to zařídím. Jen co přijde Radánek přát, uvidíte!" A skutečně. Když přišel Radánek ukládat korunky, chtěla ho kousnout, Radánek škubl rukou, korunka se zakutálela a tak se dostal pan kapelník na své místo. Na uvítanou hned zahráli starodávný menuet a všichni tancovali, tancovali až – do – rána ..."
Babička jako by na konec slovíčka ukrajovala a Radánek na jejím klíně – počal chrápati. Babička ho ukládala do postýlky a Radánek ze spaní zavzdychal: "A budou – hrát – babičko – taky – tango?" Babička ho políbila na čelo a šeptá: "Tango, miláčku, tenkrát nehráli, no, jen hezky hajej, dobrou noc!"