Firesnake | 2. Čertův švagr

     Petr byl chlapec na ženění, když mu umřela máma. Říkává se, že když si chce Pánbůh udělat hodného blázna, vezme starému muži ženu. To přísloví se dokázalo na Petrově otci; zbláznil se a vzal si místo růžence mladou ženu. Ta mu život sladila tak, že za rok samou dobrotou umřel. Co byla macecha v domě, neměl Petr utěšené chvíle; ale do služby nechtěl, protože si myslil, aby mu tatík přece něco odkázal, když mu bude až do smrti věrně sloužit.

     Ale ubohý chlapec se zmýlil! Macecha si tatíka uměla dobře obcházet, a když starý zavřel oči, shledalo se, že nedostal Petr kromě několika hadrů ani co by za nehet vlezlo. I podíl po nebožce matce mu macecha upřela. Když se to Petr dověděl, zmocnila se ho zlost a lítost a s chutí by byl macechu zabil. Ale po chvíli si to rozmyslil, vylezl na podnebí, sebral své šaty a složil je do truhly.

     Když s tím byl hotov, sepjal ruce přes kříž, postavil se před tátovu truhlu a pravil sám k sobě: "Mám si vzít ten svůj podíl anebo nemám? – Ne, nevezmu ho; když mne ta zlá žena o všecko ošidila, ať si i ty hadry schová. Ale jedno jí přece nenechám."

     Přitom otevřel truhlu a vyňal stříbrný prsten s granátem. "Ten mi dala máma a povídala při tom, abych jej dal svému děvčeti. Ó, má zlatá mamičko, kdybyste mohla vstát, vy byste koukala na ten pořádek!"

     Vstrčil prsten do kapsy a polil jej slzami, potom uchopil truhlu, snesl ji dolů, tam ji položil na široká ramena, jda zahradou do třetího statku. Selka byla sestra nebožky mámy a ráda ho přijala.

     Tu chvíli, když Petr ušel ze statku otcova, vyprovázela macecha dobrého známého. Když přišla a děvečky jí řekly, že byl Petr doma a že si truhlu odnesl, vylítla na podnebí jako drak a všecko všudy prohlížela. Našla všecko, i tátovy šaty nechal, jen z truhly byl pryč prsten, po kterém sama dychtila.

     Chvilku stála plna zlostí, ale potom se ušklíbla, vše uzavřela, ustrojila se a běžela na zámek k panu vrchnímu. Petr jí byl již dávno solí v očích, jenže se k němu nemohla ze žádné strany dostat; nyní šla žalovat, že ji okradl. Nedlouho před tím, než se vdala, sloužila u pana vrchního za děvečku, věděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříve šla k paní, několik slovíček s ní promluvila, paní zase promluvila s pánem, a když vešla k panu vrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: "No, Dorotko, co děláte, jak se máte?"

     "Jak náleží dobře, milostpane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit," odpověděla pětidenní vdova a začala panu vrchnímu přednášet své stížnosti.

     Pan vrchní ji jak se sluší a patří vyslechl, vzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpověděl: "Nemějte žádné starosti, Dorotko, však my mu hlavu napravíme, a nedá-li si ji napravit, máme ještě jiné prostředky, aby zkrotl."

     Dorotka poděkovala a s plnou důvěrou se vrátila do vsi. To bylo odpoledne a večer přišel pro Petra biřic. Ubohý zůstal, jako by do něho uhodilo, a tetka spráskla rukama nad hlavou, když biřic poroučel, aby s ním šel na chvíli na zámek, a tak dobrovolně, sice že mu položí pouta na nohy.

     "Nešťastný chlapče!" zvolala stará, "cos učinil? Jakou to hanbu na mne uvaluješ?"

     "Mlčte tetko! Jakou hanbu bych na vás uvaloval? Vždyť jsem před žádným ani vodu nezkalil."

     "Nadarmo by páni pro tě s pouty neposílali."

     "Kdož ví, co jim napadlo!"

     Přitom vtiskl svou tchořovku nad hlavu, oblekl šarkový kabát a podal ruku tetce, která tu se sepjatýma rukama stála a plakala.

     Petr šel vedle biřice s hlavou sklopenou a za živý svět by se nebyl okolo sebe podíval. Stud, zlost, lítost, všecko se to střídalo v jeho duši, a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho biřic přivedl na zámek, poručil pan vrchní, aby jej dali do šatlavy, protože dostal hostí a nemá kdy vyslýchat. To okamžení se rozkaz vyplnil. Sotva se dveře za biřicem zavřely, hodil sebou Petr na slámu a hořce plakal – hořčeji než o pohřbu vlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, v nichž nejstrašnější osobou byla zlá macecha.

     Časně ráno byl předvolán k panu vrchnímu a tam se přednesla žaloba.

     "V hrdlo lže, milostpane!" vzkřikl Petr, doslechnuv křivé obžalování macešino. "Prsten je můj, já jej po mámě zdědil, a o druhé věno, co jsem měl dostat, o to o všechno mne připravila. A nyní se opováží říci, že jsem ji okradl. I aby jí jazyk uschl!"

     "Takovou notou umí každý zpívat," odpověděl hněvivě pan vrchní. "Pověz, kde máš prsten, a nedělej dlouhých capartů, sice ti dám vysázet deset."

     "Milostpane, neradil bych žádnému, aby se mne křivě dotkl. Zdravých údů by jistě neodnesl."

     "Ty se opovažuješ mně vzdorovat? Chopte se ho!"

     Biřic a ještě jeden chtěli Petra odvést, ale on je tak nerázně od sebe hodil, že daleko odletěli a bezmála by byli i pana vrchního na zem porazili. Pan vrchní běhal po pokoji a biřicové stáli jako dva hafani. Petr měl pěsti zaťaté a brzy bledl, brzy červenal. Najednou dostával zmodralý nos pana vrchního svou přirozenou pivoňkovou barvu a nadulá huba se ušklíbla. Poručil, aby Petra odvedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno, když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, povídal pan vrchní, že dal Petrovi – bílý kabát.

     Zatím vezli Petra svázaného k městu. Ležel jako bez smyslu, a teprve když ho přivezli na místo a odevzdali, viděl, kde je a co se má z něho stát. Odjakživa měl zášť proti vojenskému stavu a nyní měl sám být vojákem; to si může každý pomyslit, s jakou chutí svlékal šarkový kabát a vojenský šat oblékal! – A což se mu teprve vnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cvičil! – Často Petr skřípal zuby, tiskl prsty do zbraně a panu desátníkovi by se bylo vedlo jako tupým roháčům, kdyby si nebyl vzpomněl na uličku, které se bál co smrti.

     Jednoho dne dostal na několik hodin dovolenou a šel ven do polí. Dávno se necítil tak blaženým jako tu chvíli, shodil ze sebe těsný šat, pověsil jej přes rameno a kráčel vesele, jako by šel na posvícení. Na jedné straně šlo po poli šest sekáčů volným krokem jako morová rána a plné klasy skláněly zlaté hlavičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla živější. Uprostřed pole stál žebřínový vůz s voly, a pacholek, na jehož klobouku se červenala hodná kytka, nakládal na něj mandele, chlapci a děvčata vázali, ta nosila, ona podávala. Z každé tváře se pot jen lil, každá měla ruce krvavé a opuchlé od strniště a vedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, všichni chvílemi vesele zpívali a po poli dováděli.

     "Pomáhej Pánbůh!" pozdravil Petr, když přišel blíže nich.

     "Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!" křičela děvčata.

     Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce a při tom si zpíval a děvčata pokoušel. Ty se zprvu divily, ale za malou chvíli s ním zacházely, jako by odjakživa býval mezi nimi. Když byl vůz plný, položily navrch pavuz, jedna vylezla nahoru a pověsila na přední konec věnec z klasů, chrpy, koukole a divokého máku, pacholek práskl do volů, děvčata a chlapci vzali na ramena hrábě, podávadla a jiné nářadí, Petr svůj kabát, a zpívajíce brali se všichni za povozem. Doma povídala čeládka hospodyni, jak jim pan voják pomáhal, a selka mu hned přinesla hrnek dobré smetany s chlebem. Petr to milerád přijal, potom dal spánembohem a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce již dávno zapadlo a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na vršek, odkud viděl vesnici, v které na celé cestě se ani nezastavil a pořád strachem trnul, jako by ho desátník držel za krk. Ve vesnici ještě všecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl přes dvůr až ke dveřím. Černý začal vrčet, ale Petr řekl: "Lež, černý, lež!" a pes se spokojeně položil; neboť poznal hlas bývalého pána, který s ním začasté na poli oběd sdílel.

     "Tetko, otevřete!" šeptal tiše Petr a klepal na okénko.

     "Každý dobrý duch chválí Hospodina," zajektala tetka a udělala kříž.

     "I nekřižujte se a pojďte mně raději otevřít; vždyť jsem to já, váš Petr!"

     "Jdeš na dovolenou?" ptala se stará, když závoru oddělala.

     Ale Petr jí neodpověděl a vklouzl do sednice. Tetka šla za ním, vzala z pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a posvítila do očí Petrovi, který po sednice přecházel, viděla, že je všecek uřícen, bez kabátu a bez čepice.

     "Chlapče, ty divně vypadáš, copak se s tebou dělo?"

     "Utekl jsem z vojny, protože mne tam trýznili. Věřte, kdybych tam byl zůstal déle, že by mne byli oběsili. Teď mně jen brzo dejte moje šaty, převléknu se a půjdu dále. Tu ten oděv ukliďte, aby jej žádný u vás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se však nestane, protože jsem hodil čepici do řeky, aby myslili, že jsem se utopil."

     "Svatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!" Tak se tetka křižovala a šla napřed do srubu, kde měl Petr stát truhlu, potom udělala na krbu ohníček a uvařila chlebovou polévku. V malé chvíli přišel Petr přestrojen v selském šatě a při jídle vypravoval stařeně své nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlavu, do kapsy vzal kus chleba, a rozžehnav se s plačící tetkou, která mu ještě na cestu přidala dva krony, zlehoučka, jak přišel, zase odcházel. Pohladil černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlédl se truchlivě na statek zemřelých rodičů, v kterém jedovatá macecha spala, a pak se ubíral do světa hledat službu.

     Dokud byl v bližších krajích , neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastaví v jedné vesnici a zamíří do velkého statku. Sedlák stál na záspi, čtvrť bochníku chleba v ruce, kus pomazanky, a svačil.

     "Pochválen buď Ježíš Kristus, hospodáři!" pozdravil Petr.

     "Až na věky; co bys rád?" ptal se plnou hubou sedlák.

     "Jestli byste nepotřeboval pacholka. Přišel jsem z vojny a hledám si službu."

     "Vysloužilý voják! Tak mladý? Tys byl asi dobré kvítí, když s tebou ani na vojně nemohli obstáti! Ráno aby ležel na studni chléb, ve stole karty a za stolem děvče, to mají ti páni nejradši. Já bych musel dělat pacholka a ty bys dělal hospodáře. Jdi s Pánembohem!"

     Petr začal sedlákovi špatné domnění vymlouvat, ale ten ho poslal "k čertu", obrátil se a šel dovnitř. Petrovi tváře jen hořely, jak se styděl, že ho sedlák tak zhaněl, ale co měl říci? V druhé vesnici si umínil, že půjde k správci žádat o službu a že o vojně ani necekne, aby se mu zase tak nevedlo. Přijde k vratům, vezme za kliku, těžce dveře se otevrou a pronikavý hlas zvonku nad nimi se ozve po celém domě. Z kuchyně vyběhne hospodyně, za ní tři kočky. I ptá se Petra, co chce.

     "Chtěl jsem se zeptat pana správce, zdali by nepotřeboval pacholka. Táta mi umřel, na mne se málo dostalo, musím jít sloužit."

     "Zeptám se," odpověděla hospodyně a šla do pokoje, kde pan správce s dvěma hostmi hrál v karty.

     "Venku je selský chasník a ptá se po službě; zdá se být pořádný hoch. Na druhý týden půjde náš pacholek pryč, myslila jsem, kdybyste s ním ráčil promluvit."

     "Teď mi dala pokoj, ať jde k čertu; alifer!" odpověděl pan správce, vyhodil kartu a hospodyně se hnala ze dveří. Petr zaslechl správcovu odpověď až venku; i dal sbohem a nevrle bouchl dveřmi. "Již vidím, že nedostanu ve vesnici služby, půjdu raději do města," pravil sám k sobě a šel k městu. Ale ve městě se mu nevedlo lépe, neboť ho poslal i ten nejbohatší kupec k čertu a ještě mu nadal selských hlupáků.

     "Kdybych jen věděl, kudy do pekla, šel bych tam rovnou cestou, a možná, že bych dostal u čerta lepší službu než u těch nemilosrdných lidí." Tak naříkal Petr v lese na trávníku, kam si byl celý utrmácen lehl. Krony byly ty tam, co nyní počít? I bylo mu toho již líto, že utekl z vojny. Tu jde mimo pěkně oblečený pán. "Pochválen buď Ježíš Kristus!" pozdravil Petr a pozdvihl klobouk, ale pán neodpověděl a šel dále, než zase se obrátil a ptal se Petra, co se mu stalo, že se zdá být smutný a mrzutý.

     "Kdož by se nezlobil," odpověděl Petr a zvolnička vstával, "vždyť je na světě čím dál, tím hůř! Na třech místech jsem prosil o službu a všude mě hnali k čertu. Věru bych k němu šel, kdybych věděl, kudy tam."

     "A nebál by ses ho?" ptal se pán.

     "Nebojím se ani celého pekla," odpověděl lhostejně Petr.

     "Tedy se na mne podívej, já jsem, koho hledáš," řekl pán a proměnil se v čerta. Ale Petr sebou ani nehnul a pokojně si čerta prohlížel. Nato mu černý povídal, aby šel k němu do služby, že nebude mít mnoho co dělat a že se mu dobře povede; bude-li při tom poslušný, že ho za sedm let pustí a štědře obdaruje. Petr podal čertovi ruku, ten ho vzal v půli, zvedl se s ním do povětří, a než se Petr vzpamatoval, byli v pekle. Tam mu dal čert kožené šaty a vedl ho do síně, kde stály tři kotle, pod nimiž hořelo.

     I řekl čert Petrovi: "Tvou prací po celých sedm let bude pod ty kotle přikládat. Pod první dáš za den čtyři polena, pod druhý kotel dáš osm, pod třetí dáš dvanáct. Jen se měj na pozoru, aby ti oheň nevyhasl, a nikdy se do kotlů nedívej, sice tě vyženu bez platu! Ale budeš-li poslušen mých slov, nebudeš pykat." 

     Kdyby to nebylo v pekle, mohl Petr říci, že se má jako v nebi. Jíst a pít měl do sytosti a práce málo; když chtěl, procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k černým kamarádům, a ti povídali takové kousky, že mohl až smíchem puknout. Pod kotle přikládat nezapomněl a víka odkrýti mu ani nepřipadlo. Jedenkrát mu bylo, jako by v kotli něco zabručelo, i běžel k čertům s vyřízenou, ale ti mu odpověděli, že to není jejich starostí, a Petr šel zase ke kotli, řka: "Nu, pro mne, ať se to tam spálí na škvarek, já se tam nepodívám."

     Již se to zdálo být Petrovi hodně dlouho, co ho čert přijal do služby, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit."

     "Zítra dojde sedm let, co jsi u mne," odpověděl čert.

     Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece stýskalo po světě. Druhý den potom vejde čert k němu, právě když přikládal, a pravil: "Dneska, Petře, máš vyslouženo; aby ses nemusel s tolika penězi vláčet, vezmi tu ten měšec; kdykoli jej rozevřeš a řekneš: "Syp, pytlíčku!" vysype se ti tolik dukátů, co budeš chtít. Měj se dobře, Petře; myslil jsem, že u nás ještě zůstaneš, neboť na světě beztoho mnoho neužiješ, lidé se tě budou bát, proto, že ses už sedm let nemyl, sedm let vlasů ani nehtů nestříhal."

     "Ba, na mou věru, na to jsem ani nevzpomněl. Ale Toť je pojednou, voda a nůžky všecko spraví. U vás přece nezůstanu."

     "Od té černoty si nepomůžeš, leč bych já ti dal dobrou radu. Prozatím zůstaň, jaký jsi, a jdi na svět. Až budeš chtít, pomohu ti. Kdyby se tě lidé ptali, kdo jsi, řekni, žes čertův švagr, a nebudeš lhát."

     "Ale poslechni, pane čerte, když jsem ti vše tak pořádně obstaral, mohl bys mně teď povědět, co v těch kotlích vězí."

     "Podívej se tedy," řekl čert a odkryl první víko. Petr viděl svou macechu.

     "Máš štěstí, že jsem to dříve nevěděl, sice bych byl místo dvanácti čtyřiadvacet polínek přiložil," vzkřikl Petr zuřivě. V druhém kotli byl pan vrchní, v třetím pan desátník. – "Vidíš," pravil čert a přiložil na oheň, "v těchto kotlech se vaří nemilosrdná srdce."

     Nato se Petr s čerty rozloučil, pán ho vzal na záda a donesl opět do lesíka, v kterém před sedmi lety seděl. Když na zem vstoupil, otřásl se, vstrčil měšec do kapsy a šel do blízké vesnice. Ale jakmile přišel k první chalupě, začaly děti křičet, jako by je na nože bral, všecko se rozutíkalo a volalo: "Táto, mámo, čert, čert!" Lidé vybíhali z chalup, ale každý hned zase hlavu schoval, křižoval se a dveře zavíral. Petr zamířil do hospody; hospodský i jeho žena stáli na záspi, když Petr vcházel do vrat. "Spaste duši!" to je čert!" Tak vzkřikli oba, chtěli utíkat, ale v strachu a spěchu vrazili do sebe a oba padli na zem; než se zase sebrali, stál Petr u nich a smál se. "Pít mi dejte!" poručil a šel do sednice. Ale hospodský se bál jíti za ním; teprve, když se trochu vzpamatoval a Petr neustále pití žádal, šel na stáj, kde pasák vázal seno, a zavolal ho dolů. Dal mu do ruky džbánek a řekl: "Jiříčku, dones ten džbánek piva do sednice! Sedí tam ošklivě zarostlý člověk, ale ty se ho nemusíš bát."

     Jiříček vzal džbánek a šel, ale když otevřel dveře a Petra zhlédl, upustil pivo na zem a práskl dveřmi, až se okna otřásla. "Hloupý kluku!" řekl zlostně hospodář, "jdi hned, kam tě posílám, sice dostaneš výprask, a džbánek ti srazím na mzdě!" Jiříček byl ubohý sirotek a sloužil hospodskému za stravu a za tři zlaté ročně. I natočil třesoucí rukou opět piva, v duchu si vzpomněl na svého patrona a otevřel dveře.

     "Pojď jen, hochu!" volal ho Petr, "nic ti neudělám, jsem člověk jako ty."

     Těmi slovy uchlácholen dodal si Jiříček srdce a přikročil až k samému Petrovi, ale do očí se mu nepodíval a nohy se pod ním třásly jako osika. Petr se ho začal vyptávat, odkud je a u koho slouží a jak se má. Zprvu mu Jiříček vypravoval zajíkavým hlasem svůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl, že je u čerta a bez bázně se na něho díval a povídal. Petr ho litoval, že tolik zkusí, a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl a Petr mu ji nasypal plničkou dukátů.

     "A co počnu s tolika penězi?" ptal se Jiřík, neznaje jich velké ceny.

     "Dělej s nimi, co chceš!" odpověděl Petr.

     "Já vím, co udělám, Kudrnovic a Bartošovic skotákům dám trochu, nemají ano bot ani kamizoly na zimu a často se mnou plakávají; ostatní donesu panu kantorovi. Když mně matka umřela, povídal, že by si mne nechal a naučil mne psát a číst, kdyby jen sám neměl tolik dětí. Teď mu dám všechny ty peníze a on mě naučí číst a psát a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?"

     "Nebude-li, přidám ti."

     Jiřík skákal po sednici a vyběhnuv ven, všem lidem to ukazoval. Hospodský a hospodyně a ještě mnoho jiných, když to spatřili a od Jiříka  slyšeli, jak s ním čert mluvil a že nemá ohnivého jazyku ani rohu, ulakomili se, dodali si smělosti a šli k čertovi prosit o peníze. Ale Petr se k tomu neměl.

     Zůstal v hospodě přes noc. Sotva usnul, popadl ho někdo za ruku, a když pokoukl, poznal čerta, bývalého pána. "Vstaň a jdi do srubu, hospodský chce zabít sirotka pro peníze!"

     Petr vyskočil, otevřel dveře a vletěl do srubu, právě když chtěl hostinský do hocha vrazit nůž. Ale jak se ulekl, když viděl Petra stát před sebou!

     "Ty hříšníku!" křičel Petr, "připrav se! Půjdeš se mnou do pekla, kde se budeš ve žhavém oleji vařit."

     Hospodský omdlel a Petr ho odvlekl do sednice; když přišel k sobě, klekl před Petrem a pro všecko na světě prosil, aby mu to odpustil, že se polepší.

     Ale Petr řekl: "Od této chvíle musíš Jiříka chovat jako vlastního syna; dej ho učit a dobře s ním nakládej. Neučiníš-li tak, tu chvíli tě odnesu do pekla; neboť znám tvoje myšlenky a v okamžení se octnu u tebe, kdybych byl jakkoliv daleko." Hospodský slíbil všecko a také to dodržel; od té doby byl hodným člověkem a Jiříkovi pravým otcem.

   Brzy se dověděl také kníže o Petrovi, že rozdává samé dukáty. I vzkázal mu, aby k němu přišel, ale Petr ho pozval k sobě a ptal se hospodského, co je to za člověka.      

     "I což, náš kníže by nebyl nejhorší, ale má dvě dcery po nebožce první paní, ty rozhazují hrůzu peněz, a chceš-li jim vyhovět, musí lid utiskovati, protože je tuze zadlužen. Druhá paní také již umřela a zanechala dceru Angelinu; to je holka nic jiného než jako anděl, tak libná, tak hodná, že by člověk po ni do ohně skočil. Té aby se do smrti dobře vedlo, ale ty dvě kdyby čert chtěl vzít!ů Tak řekl hospodský, ale honem se plácl přes hubu; neboť zapomněl, že u něho stojí.

     "Nic si z toho nedělej, vždyť já nejsem sám čert, ale jeho švagr." Ale hospodský se myslil, že to je skoro jedno.

     Když kníže přijel, lekl se, vida ošklivého Petra, ale přece s ním jednal jako s největším pánem, zval ho k sobě do zámku a konečně ho prosil o nějaké peníze. Petr řekl knížeti, že mu dá peněz, co bude chtít, svolí-li, aby si jednu z jeho dcer vybral. Kníže se zamyslil, ale konečně se zeptal, kterou by chtěl.

     "Kteroukoliv," odpověděl Petr a slíbil, že se přijde na nevěstu podívat.

     Kníže byl chytrý, neřekl dcerám ani slova, že peníze dostal, a když se ptaly, jaká to obluda ten čertův švagr a dal-li mu peníze, odpověděl jim takto: "Chcete-li zem udržet a mne šťastného učiniti, musí jedna z vás být jeho ženou, jinak peněz nedostanem. Není sice tak ošklivý, a kdyby si vlasy a nehty ostříhal a trochu se umyl, byl by i hezký. Nedobudem-li peněz, tak mne vojsko opustí a lid se vzbouří."

     Starší dvě kněžny se zakohoutily, ohrnuly ústa a pyšně prohodily: "Z nás dvou, otče, si žádná takové obludy nevezme. Jsme knížecí dcery a nezahodíme se, kdyby i celá zem pojít měla."

     "A co počnu?"

     "Otče, když v tom záleží tvoje blaho a blaho celé země, já se obětuji a Bůh mi popřeje síly." Tak řekla tichým hlasem s bledou tváří Angelina, nejmladší dcera.

     "Mé dobré dítě!" pravil kníže a s pláčem políbil svou dceru. Sestry  se jí vysmály a uštěpačnými slovy srdce její rozrývaly. "Kdyby to byl přece Lucifer, aspoň bys mohla být kněžnou; ale jeho švagrovou, to nestojí za to."

    Angelina raději odešla, aby neslyšela bohaprázdné rozprávky svých sester. Byly to tak prostopášné dívky, že jim nebylo daleko široko rovno. Druhý den ráno přišel Petr do zámku; když ho starší sestry viděly, byly rády, že k sňatku nepřivodily, ale Angelina náhle omdlela, a když ji přivedli k sobě, byla bílá a studená jako z mramoru. Kníže ji vedl sám k ženichovi, který si lehce pomyslil, proč se nevěsta tak třese a bledne, i řekl přívětivým hlasem: "Mohu věřit, krásná kněžno, že se vám nelíbím, ale nebojte se mne, však já budu hezčí a milovat vás budu jako oko v hlavě."

     Angelina poslouchala ráda jeho příjemný hlas, ale když se na něho musela podívat, bylo jí, jak by po ní smrt sahala. Petr to dobře pozoroval a proto se také dlouho nezdržel, dal otci peníze, mnoho-li jich žádal, umluvil s ním, že bude za osm dní svatba, a pak odkvapil. Ze zámku pospíchal do lesíka a volal na čerta, co měl hrdla. Ten sotva ho zaslechl, již stál u něho.

     "Co žádáš, švagře?" ptal se.

     "Abys mne udělal, jakým jsem byl dříve; co bych z toho měl, že jsi mi pomohl ke knížecí nevěstě, když by na mne nemohla pohledět?"

     "Pojď se mnou, švagříčku, za chvíli budeš jako výlupek."

     Chutě se Petr chopil čerta a ten ho odnesl, Bůh sám ví, do které země a postavil ho u  malé studánky. "V té studánce se umyj a budeš hezčí, než jsi byl kdykoliv před tím." Petr vskočil do ní celý a vylezl krásný jako panna. "Švagříčku, za ty peníze ti tak neděkuji, jako že jsi mne udělal tak hezkého. Teď mne bude mít Línka ráda." Samou blažeností padl čertu okolo krku a oba letěli do velkého města, kde si Petr nakoupil krásného šatstva, kočárů, koní, najal sloužících a jako nějaký princ se vrátil k nevěstě.

     Bylo to den před svatbou; nevěsta chodila po pokoji jako stín a se strachem pokukovala, zdali ženich nejede. Sestry byly vyloženy z okna, mluvily bezbožné řeči a čekaly, až ženich přiveze věno. Tu jede celá řada vozů, koňů a lidstva, ale v čele překrásný kočár, v němž sedí skvostně přistrojený mladík. Vyskočí z vozu, běží nahoru, a když vejde do pokoje, vezme Angelinu za ruku a prosí za odpuštění, že ji tak dlouho trápil a v té příliš ošklivé postavě se jí ukázal. "Ale tím radši tě budu mít, moje Angelinko, protože vím, jak jsi předobrá."

     Že se Angelince hezký ženich líbil a že mu nyní políbení neodepřela, to nemusím ani psát, každý to sám uhodne.

     Sestry stály u okna jako přimrazeny.

     Najednou je vzal zezadu někdo v půli; trhly sebou, ohlédly se a viděly mezi sebou čerta. "Jen se nelekejte, nevěsty spanilé, vždyť já nejsem žádný zběhlík, jsemť já kníže sám. Co jsem řekl, Petře, že budeš mým švagrem! Vidíš, teď mám za jednu dvě." Tak řekl kníže pekelný a zmizel s bezbožnými sestrami.

     Petr byl hodným, bohatým knížetem a Angelina byla matkou svým poddaným.

text též nafiresnake.eu/...