8. O vodníkovi

     Pod tmavým lesem tekl potok. Na jednom místě byla tůně a pod jejím dnem měl vodník obydlí. Byl to skvostný zámek ze vzácného skla a křišťálu. Stěny měl průzračné, a když slunce ozařovalo svými paprsky hladinu potoka, hrálo všechno uvnitř duhovými barvami. Na dlouhých a postranních chodbách stála veliká zrcadla v zlatých rámech a v rozích chodeb kvetly po celý rok širokolisté, podivné rostliny.

     V ložnici byla postel, na níž místo podušek nastláno bylo lupení vodních růží. Uprostřed byla nádržka, v níž plovaly zlaté rybičky.

     V jídelně měl vodník stříbrný stůl a na něm vždy prostřeno. Talíře byly z perleti a příbory ze zlata. Když obědval, tu mu posluhovaly ryby a raci nosili jídlo. Z jídelny se šlo skleněnými dveřmi do jiného pokoje, kde byl podivný nástroj, na němž ryby vyluzovaly nejkrásnější hudbu, aby vodníkovi nebylo smutno.

     A za komnatou byly ještě jiné a v té nejposlednější pak stála velká skleněná skříň a v ní plno hrníčků. Často se z nich ozývalo sténání – to duše utopených plakaly pro svobodu.

     Abych nezapomněla! Kuchyně tam byla také, avšak kamen v ní nebylo, neboť se pokrmy upekly slunečním teplem.

Zde přebývala vodníkova maminka, ohyzdná stařenka se zelenými vlasy a žabími ústy.

     Vodník byl hezký hoch a nelišil se ničím od jiných, leč zelenavými vlasy. Procházel se po svém zámku se zalíbením a těšil se, že si sem přivede nevěstu a potom mu bude veseleji. Při měsíčku nebo vpodvečer vylézal z vody a stoupal chodníčkem přes les ke své milé. Tato bydlila se svými rodiči v nízké chaloupce uprostřed lesa na kopci. Byla hezkou dívkou, ta jeho Tonička; vysoká a štíhlá jako jedlička, s očima bystrýma jako srnka. Měla svého hocha velmi ráda a neměla ani tušení, že by mohl býti vodníkem. Přicházel obyčejně večer nebo za šera a míval na hlavě široký klobouk, pod nímž schovával vlasy. Měl hezké sametové šaty a zdál se býti bohatým mladým pánem. Starým rodičům přinášel plné kapsy peněz a říkával jim, aby si za ně koupili na rovině dům. Měli ho také rádi a těšili se, že si jejich dcerku vezme za ženu a je přestěhuje k sobě, aby nemusili na stará léta pracovati.

     Jednoho rána za šera prala Tonička u potoka prádlo a vesele si zpívala. Vodník věděl, že v pondělí tudy chodívá a přišel se s ní potěšit. Nepozorovaně přešel louku a stanul naproti ní u olší. Díval se na ni chvíli a myslil si, až bude jeho, že ji přioděje do šatů lehounkých jako ranní mlha, na hlavu jí dá korunku z vodních drahokamů a okolo boků sepne pás zlatou sponou. Pojednou se dívka vzpřímila a uviděla ho. Zaradovala se, složila prádlo do putny a usedla s ním na mech pod jedli. Povídali si. Pak jí navlékl na prst zlatý prsten. Třpytil se, až oči přecházely. Vždyť byl také kovaný z toho zlata jako sluneční paprsky.

     Když se rozcházeli, řekla mu:

           "Až měsíček vyjde v noci nad políčko,

             přijď, ty můj milý, pod okénečko."     

     A vodník se otázal:

           "Pověz mi, pověz má děvečko,

             kde ty máš svoje okénečko."

     Ona odpověděla:

           "Mám já svoje okénečko nahoře,

             spávám já tam, můj synečku, v komoře."

     Vodník přislíbil:

           "Až večer měsíček na lesy vyjde,

            tvůj milý k tobě do komory přijde."

     Potom šli každý po svém. Tonička s prádlem domů a vodník do svého zámku.

     Těšil se, že večer navštíví dívku. Když nastal soumrak, vylezl z vody a natrhal na louce kytici květin.

     Byl hodně nedočkavý a šel lesní pěšinkou, když měsíc byl ještě ukryt někde za horami. Každou chvíli klopýtl o kořeny a pařezy. Tu si vzpomněl, že má ještě dosti času, neboť Tonička řekla, aby přišel, až měsíc vyjde. Dal se tedy do zpěvu:

           "Vypluj, měsíčku, nahoru,

            ať najdu své milé komoru; 

            ať najdu své milé okénečko

            a zavolám: otevři mi, má děvečko!"

     Měsíc vyhověl vodníkově prosbě, vyplul z mraků a svítil mu na cestu. Tak se dostal šťastně k chaloupce. Chodil chvíli kolem zahrádky, až Tonička z okénka zavolala:

           "Potichu přes síňku stoupej,

            botičkami nedupej."

     Vodník odpověděl:

           "Jenom otevři svoje okénečko,

            a hned jsem u tebe, má děvečko."

     Dívka otevřela okno a on se jím protáhl. Povídali si dlouho přes půlnoc. Když chtěl odejíti, prosila ho Tonička:

           "Nechoď, synečku, nechoď ode mne,

            peřinky mám bílé, přenocuj ty u mne."

     Ale on se vymlouval:

           "Nemohu, Toničko, nemohu,

            mám ještě té noci velkou úlohu;

            ale zítra přijdu k tobě, potěšení moje."

     Proklouzl okénkem a bral se k potoku. Šlehl proutkem do vody, ta se rozdělila a on byl ve svém zámku.

     Příštího večera přinesl Toničce krásné, bílé šaty. Byly tkány z nitek babího léta, jež venku již poletovalo, a pošité perlami, jako rosnými kapkami. Děvče mělo z nich velkou radost a řeklo:

           "Dal jsi mi, můj milý, šaty z bílého hedvábu,

            aj, uvěji si k tomu zelený věnec na hlavu."         

     To znamenalo, že si ho chce vzíti za muže. Vodník tomu byl rád a zpíval si po celé cestě až k potoku.

     Tonička ukázala šaty mamince a řekla:

           "Pecte, matičko, pecte cukroví,

            ať už ten synek za mnou nechodí;

            vždyť já už jeho musím být,

            vždyť já už za ním musím jít."

     Maminka slíbila, že cukroví napeče a pozve hosty na svatbu. Když vodník zase přišel, přinesl pantátovi láhev dobrého vína. Začali se raditi o svatbě. Pantáta řekl, že se jim po Toničce bude stýskati, že by nejraději šli s ní. Vodník přivolil, že mohou býti u něho, odpočinouti si, nemusí nic dělati, jen jídla nositi na stůl. Tatíček tomu úplně nevěřil a z opatrnosti chtěl to míti černé na bílém. Tak napsali smlouvu a oba ji podepsali. Panímáma měla zase starost o družičky a starosvaty. Ale vodník řekl:

     "Naši starosvati budou černí raci, a za družičky nám půjdou rybičky."

     Rodiče na sebe udiveně pohlédli a myslili, že je to dobrý žert, neboť posud nevěděli, že ženich je vodníkem. Svatba se měla konati v chaloupce. Doma si to však ženich rozmyslil, že ji udělá raději u něho.

     Jednou se nastrojil jako ženich, šel k nevěstě a řekl všem, že jeho matka již chystá hostinu, aby šli s ním.

     Pantáta se oblékl do vyšívané košile a obleku, který měl kdysi na své svatbě; panímáma vzala na sebe soukennou mezulánku a veliký, pestrý šátek na ramena. Tonička se ustrojila do bílého šatu. Šli pěšinkou dolů k potoku.

     Vodník šel napřed. Když došli k vodě, šlehl proutkem a udělal přes ni cestu. Když došli doprostřed, mávl proutkem podruhé. Ihned se přihrnul celý příval vody a nesl je. Ku podivu bylo, že se při tom jejich šaty nesmáčely. Tak připlavali ke skleněnému zámku. Vodník otevřel bránu a vedl je dovnitř. Posud nevěděli, co se s nimi děje, ale teď tušili, že jsou u vodníka. Neměli však času o tom dlouho přemýšleti, neboť zelenovlasá stařenka je uvítala a zvala k hostině. Vodník řekl své nevěstě:

           "Moje zlatá Toničko,

            budeš říkat mé matce, matičko."

     Potom se obrátil k ulekaným a překvapeným rodičům a pravil:

     "Vy, pantáto i panímámo, až já budu lidské duše střádati, vy je budete pod hrnky dávati."

     Tu všichni tři začali vodníka prosit, aby je pustil domů, že budou raději ve své chaloupce nouzí trpěti, než u něho v krásném zámku žíti. Ale on odpověděl, že o tom nemá ničeho ve smlouvě napsáno. I klekli před ním na kolena a prosili ho, že by se kámen byl ustrnul. Ale vodníka neobměkčili. Musili u něho zůstati navždycky. On také sám již nikdy z potoka nevycházel a proto nikdo neviděl ani jeho, ani ty, kteří tam byli s ním. 

     napsala H. Salichová

     text též na http://www.firesnake.eu