Dřina
17. listopad 2011 | 10.51 |
Dřina
O stupni úsilí, vynaloženého na umělecké dílo, přesvědčuje širší laickou veřejnost spíš kvantita než kvalita, a tak se Homér dostal do obecného podvědomí jako vytrvalec urazivší cestu dlouhou 27 881 veršů. Dantova Božská komedie jich má 14 533. O Miltonovi lze dnešním jazykem říci, že měl rezervy. Ztracený ráj nepřesáhl 10 565 veršů.
Uvedená čísla jsou reprezentativním příkladem špičkových výkonů. Leč ani při nižší frekvenci, než jako se otáčel Dante nebo Homér, nebývá pro poctivé tovaryše život peříčkem. Snad v žádném jiném oboru lidské činnosti nevstupuje člověku do cesty tolik nahodilostí, závislostí, náladovostí a zhovadilostí. Překonávat je za pochodu při frekvenci jedné až deseti stránek denně, překonávat je sám a někdy sám proti sobě nemůže než tvor houževnatý, životem otrkaný, citově obrněný - a přece básník s hlavou v oblacích a srdcem tam, kde ho zrovna potřebují. Hlavně ale dříč. Neboť ať přijde cokoliv:
- Spasí tě práce a nic jiného než práce; to si pamatuj, mladý spisovateli, přepadne-li tě pokušení pomáhat si vpřed prostřednictvím styků. Mít styky může být k užitku, ale jen načas. Ve většině případů ti styky uškodí víc, než prospějí, neboť jimi upadáš velmi neutěšeným způsobem do závislosti a tato závislost ti nakonec nevynese nic než utrpení. Pracuj, jsi-li smuten, pracuj abys nepropadl těžkomyslnosti, pracuj, máš-li úspěch. Neboť není jiného prostředku proti smutku, trudnomyslnosti a závrati než práce. Pracuj, i ty, vysoce vážený slavný muži, neboť toliko práce tě může ochránit před tím, aby se tvá sláva jednoho dne neukázala nicotnou a ty ses nezřítil do propast zapomenutí... -
V přísném pojetí umělcova poslání klade Johannes Robert Becher právem důraz na neutuchající pracovitost. Neboť v umění proti všem zásadám zdravého rozumu platí, že úspěch mají ti, co "nevědí, kdy přestat".
Každý začátek je těžký a v necvičené ruce má versatilka stejnou, ne-li větší váhu než kladivo.
Gončarov, dříve než usedl k první knize, patnáct let psal a házel své pokusy do koše. Vypracovával to čemu dnes říkáme technika, kultura psaní. Ale i později psal Gončarov každý nový román deset i dvacet let. Zdálo by se, že je to neracionální využití talentu, ale přehnala se revoluce, vystřídaly se epochy - a Gončarovy romány žijí dál.
To, co si podle Fedina užil Gončarov, potvrzuje Ernest Hemingway vlastní zkušeností.
V těch prvních letech jsem strašně trpěl. Denodenně padaly dírou do dveří odmítnuté rukopisy, a na nich to nejhorší důtka - tištěné zamítnutí. Někdy, když jsem seděl za tím starým dřevěným stolem a přečetl jsem si nějaké tištěné zamítnutí, přicvaknuté k povídce, kterou jsem měl rád, na které jsem velmi tvrdě pracoval a v níž jsem věřil, nemohl jsem si pomoci a musel jsem brečet. -
Ale ani potom, když adept odhalí kulturu psaní a najde si svůj styl, když pero má konečně váhu pera, ani pak není vyhráno. Ve chvíli, kdy mu přijmou první rukopis, a třeba to byl epigram, adept cítí, že mu narůstají křídla, něco se děje, a nejen s ním. Možná, že se zrovna někdo někde se shovívavým úsměvem říká: narodil se nám spisovatel. Jak jednou řečeno, zavazuje ten predikát k plnění nepsané smlouvy, kterou autor uzavřel se svým svědomím. Pakliže je čestný (a protože toho ještě moc neumí), dostává se do podobného stavu, v jakém se kdysi ocitl jeho kolega Isak Babel:
- Ať píšu sebemenší povídku, stejně na ní pracuji jako kopá, jako člověk, který musí sám a sám srovnat Everest se zemí. Když začínám nějakou práci, vždycky si myslím, že je nad mé síly. Někdy dokonce pláču únavou. Bolí mě z práce všechny cévy. Mám srdce v křečích, když mi nevychází nějaká věta. A jak často ty zatracené věty nevycházejí! -
Není pak divu, že při takové poctivosti přepisuje jednu povídku z Rudé jízdy dvěstěkrát, až ji dostane, zhuštěnou do ryzosti, na jednu jedinou stránku. Poctivost je prostě mistrů ctnost.
- Kdo se snaží zdolat obtíže, jež se stavějí do cesty spisovatelskému dílu, musí ze sebe přirozeně vydat víc než ten, kdo je hledí obejít, - shledal a na sobě vyzkoušel Konstantin Fedin. - Konečný výsledek toho všeho pak je, že ti, kteří píší těžce, naučí se být k sobě nesrovnatelně náročnější než ti, kteří píší lehce. Tak se postupně formují dva typy spisovatelů - hlubokých a povrchních. -
Gustav Flaubert pracoval na knize pět až sedm let. Lev Nikolajevič Tolstoj přepracovával Vojnu a mír pětkrát. Puškin psal Evžena Oněgina s přestávkami sedm let. Tajemství úspěchu nespočívá však v pouhém usilovném opracovávání polotovar; vtip je v tom, že všechna ta dřina musí zůstat čtenáři utajena. Rada satirika Georga Christopha Lichtenberga pochází sice z osmnáctého století, ale bude znít moderně i v atomovém věku:
Na žádném díle, a hlavně na žádném spise nesmí být vidět námaha, jakou stál. Spisovatel, který, chce být čten ještě potomstvem, nesmí být líný rozhodit do některého kouta, některé kapitoly pokyny k celým knihám, myšlenky k disputacím, aby se muselo věřit, že jich měl tisíce na rozhazování.
Kdo chce být z psaní živ, musí denně trénovat. Někdy i třífázově. V neustálém prohánění ducha, ač to zní nepřípadně, podobá se spisovatel fotbalistovi; bez kondičního režimu chátrá a leniví schopnost duševní stejně jako tělesná. Možná, že ne tak rychle, ale než se rok s rokem sejde, stojí neschopný, z prezentace vyřazený literát v ofsajdu a němě přihlíží, jak se hraje podle současného trendu.
Návod jak se udržet ve formě razil už přepilný řecký malíř Apelles, když na šťouravé poznámky zahalečů reagoval: - Nulla dies sine linea - Ani den bez čárky! Čiperní literáti si bojovné heslo přátel malířů lehce obměnili" Ani den bez řádky!, takže ti nejpilnější si udrželi slušnou formu až do vysokého věku. Například Goethe mohl v osmdesáti spokojeně konstatovat: - Po celý svůj život neměl jsem vlastně čtyři neděle příjemné a pohodlné, nýbrž stále jsem válel balvan jakýs, jenž vždy znovu musel být pozdvihován. -
Zato se stal ovšem Goethem.
Somerset Maugham stanovil své denní pensum na 400 slov. H.G.Wells dosáhl průměru tisíce slov denně, stejně jako Jack London. John Steinbeck byl schopen na vrcholu slávy urazit denně sedm strojopisných stránek po třech stech slovech, ergo dva tisíce slov den co den, bez ohledu na počasí, na náladu, až do poslední stránky. Totéž úctyhodné číslo udává Lion Feuchtwanger jako osobní denní rekord - průměrně se však spokojil se šesti sty slovy. Mimořádně výkonní jedinci, kteří se nechtěli nimrat s počítáním slov, udávají kapacitu své potence velkoryse, v počtu napsaných knih, a to ještě přibližně. Gejzír zvaný Shakespeare vychrlil do věčnosti celkem 670 000 slov, tedy jen o padesát tisíc méně než všichni evangelisté a jejich spolupracovníci na Starém a Novém zákoně.
Lope Felix de Vega Carpio napsal - někdo říká tisíc osm set, jiný dva tisíce divadelních her, nespočetně básní, novel a nějaký ten pastýřský román navrch. Honoré de Balzac má na kontě téměř stovku románů a povídek, Alexandre Dumas obohatil literaturu o dvě stě sedmdesát pět hodnověrně ověřených prozaických titulů a dvacet pět divadelních her. Ty ostatní, má jich být kolem pěti set, alespoň podepsal. "Polský Dumas" Jósef Ignacy Kraszowski vydal přes pět se knih, z toho dvě stě románů ze současnosti - devadesát svazků básní, romány historické, eseje a dramata a přitom ještě stihl povstání, odsouzení na smrt, smrtelnou chorobu a vězení za špionáž. Zemřel v pokoji ve věku sedmdesáti pěti let. Jules Verne je autorem více než dvou set svazků, podobně jako nejplodnější - až dosud - český spisovatel, ministerský rada Bohumil Zahradník-Brodský. Luisa Műhlbachová, provdaná Klára Mundtová, povzbuzovala znuděného ducha berlínských dam mírně pokleslými historkami od trůnu po budoár. Při své píli, dvě stě čtyřicet sedm kusů, většinou na pokračování, stačila se akorát právě jen tak provdat. Z moderních spisovatelů – grosistů uvádí se jako příklad tvořivé čilosti britský povídkář John Creasey - celkem 460 knih, roční rekord - dvacet kusů, týdenní – dva s půldenním odpočinkem. Erle Stanley Gardner, otec Perry Masona, chrlil prý ve vrcholné kondici neuvěřitelných deset tisíc slov denně a pracoval simultánně na sedmi stavech, tedy dílech. Georges Simenon – asi pět set titulů, rekord - osmiarchový titul za jedenáct dnů. Všechny dosavadní rekordy láme Charles Hamilton, alias Frank Richard: osmdesát tisíc slov týdně. Zatím pro comics. Ještě o něm uslyšíme. Západoněmecký rychlopalník Heinz G. Konsalik nejde ročně pod čtyři slušně vypasené kusy.
- Ale ne! zlobí se Viktor Sklovskij – To přece nejde, aby v umění jedni cedili krev a semeno, druzí močili a obojí se bralo stejně na váhu. -
Cožpak to není dřina napsat čtyři romány ročně?
Je, a Heinz G. Konsalik je také za odměnu překládán do jedenadvaceti jazyků, má milióny čtenářů od Islandu po Ostrovy hříšné lásky a je majitelem tří lukrativních nakladatelství. Nesetká se ovšem na věčnosti s Lope de Vegou, natož s Shakespearem.
Když ale i ten nejotrlejší z Konsaliků touží po tom, aby mu lidé říkali Mistře, aby se dostal do čítanek, aby mu jednou, jestli k tomu dojde, podal Shakespeare ruku. A tak i životy Konsaliků jsou poháněny touhou po něčem, co je nad jejich síly, a v tom jsou si, aspoň platonicky, hlubocí i povrchní rovni.
Dáme-li Fedinovi za pravdu, formují se - podle přístupu k práci - dva typy spisovatelů: hlubocí a povrchní. Představuje-li první typ génia jedinečnosti Shakespeare, druhý typ génia průměrnosti Konsalik, kam potom zařadit ty ostatní? Vždyť mezi vytyčenými póly musí existovat široká umělecká škála hlubokých, hluboce -povrchních, hlubokých v jednom, povrchních v druhém, povrchních formou, hlubokých obsahem (a naopak), prostě nelze říci o jednom, že je umělec, o druhém, že je packal. A rovněž nelze říci, že je skoro umělec nebo skoro packal.
Pikantními otázkami jak hodnotit umělecké dílo (a tím i umělce a neumělce), hledáním měřítka potřebného k odstupňování bohaté škály mezi Shakespeary a Konsaliky, principem, podle něhož je třeba vybírat pro čítanky, sestavováním žebříčku, problémem, jak pomáhat vytváření iluze génia pro dějiny literatury, klíčem, jak vybírat pro věčnost jedince, který nezklame stále náročnější potomky, je právo a záliba čtenářské obce - a úkol aristarchů.
Už proto obec touží vědět o svých oblíbencích všechno, a jak to jen jde, snaží se pootevřít, rozšířit škvíru mezi dveřmi vedoucími do umělcovy černé kuchyně.
Adolf Branald, Literární revue 3/90, str.160