18 Cedrikův slavný den
14. listopad 2011 | 20.44 |
18. Cedrikův slavný den
Když starý hrabě z Dorincourtu se toho večera díval za svým vnukem a pozoroval, jak běhá mezi lidmi v parku, jak hovoří se svými známými, jak se uklání, když ho někdo zdraví, jak si povídá se svými přáteli, Dickem a panem Hobbsem, nebo stojí podle matky a slečny Herbortové, byl starý šlechtic opravdu velmi spokojen.
Ale nejspokojenějším byl, když šel s Cedrikem do největšího stanu, kde se shromáždili nejváženější nájemci dorincourtského panství. – Pronášeli přípitky; a když provolávali slávu hraběti, připili na zdraví malému lordu Fauntleroyovi. A kdyby byl ještě někdo pochyboval, je-li malé lordstvo oblíbeno, nebo ne, toho by byla tato chvíle přesvědčila. Ti dobří lidé si tak zamilovali příštího malého pána, že zapomněli své zdrženlivosti před vznešenými hosty, kteří se na ně dívali. Byl to opravdu řev, co se nyní ozvalo. A dvě paničky se podívaly mateřsky na malého chlapce, stojícího mezi vysokým, vznešeným hrabětem a něžnou matkou a se zvlhlými zraky řekla jedna druhé:
"Bůh mu žehnej, tomu malému, milému hochu!"
Malý lord Fauntleroy tonul v radosti. Stál a usmíval se, klaněl se na všechny strany a spokojeně červenal až po kořínky svých světlých vlásků.
"To tak volají, že mě mají rádi, drahoušku?" zeptal se své matky. "Ach, drahoušku, jak jsem šťasten!"
Pak položil hrabě ruku na rameno dítěte a pravil:
"Fauntleroyi, musíš jim nyní pěkně poděkovat."
Fauntleroy se podíval na dědečka a potom na matku.
"Musím?" zeptal se trochu rozpačitě.
Paní Errolová se usmála a slečna Herbortová také a obě přikývly, že tak musí být. Odhodlal se tedy, pokročil několik kroků a řekl svým jasným, čistým hláskem:
"Děkuji vám, doufám, že jste dnes hodně veselí – a já jsem také šťastný a veselý, protože budu hrabětem. Nejdříve jsem si myslil, že se mi to nebude vůbec líbit, ale teď se mi to velmi líbí – a – a až budu hrabětem, tak se vynasnažím, abych byl tak dobrý, jako můj dědeček."
A zatím co okolo něho se ozýval jásot a potlesk, ulehčeně oddechl a ustoupil o krůček. Vzal svého dědečka za ruku a s úsměvem se k němu přitulil.
A to by byl vlastně skutečný konec příběhu, kdyby nebylo nutno podotknouti ještě něco velmi významného.
Pan Hobbs byl vznešenou společností tak okouzlen a lpěl tolik na svém mladém příteli, že prodal svůj obchod na rohu ulice v New-Yorku a usadil se v Dorincourtu.
Otevřel si obchod, kterému v zámku velmi přáli a proto neobyčejně vzkvétal. A ačkoliv on a hrabě nebyli nikdy důvěrnými přáteli, stal se z pana Hobbse časem ještě zarytější aristokrat, než bylo samo jeho lordstvo. Denně čítal zprávy ode dvora a pozorně sledoval jednání ve sněmovně lordů.
Za necelých deset let, když Dickovo vzdělání bylo skončeno a on cestoval do Kalifornie, aby navštívil bratra Bena, ptal se pana Hobbse, nepojede-li s ním do Ameriky. Ale hokynář potřásl něžně hlavou.
"Ne," řekl, "tam bych už nemohl žít; zůstanu mu nablízku a budu nad ním bdít. Amerika je dobrá pro mladé, pohyblivé lidi – ale něco tam schází – není tam pradědů, ani hrabat."