Ben vzal svého chlapce a vrátil se zpět do Kalifornie. Jeho poměry se nyní zlepšily. Krátce před odjezdem s ním pan Hawisham pohovořil a sdělil mu, že hrabě z Dorincourtu chce učinit něco pro chlapce, který snad mohl být hrabětem z Dorincourtu. Hrabě zakoupil v Kalifornii farmu a Bena usadil na ní jako správce, za podmínek, kterým mohl snadno dostáti a kterými byla i budoucnost jeho syna dobře zabezpečena.
Mladý chlapec Tom vyrostl ve statného mladého muže, který upřímně lnul k otci. Žili oba velmi šťastně a Ben říkával, že Tom mu bohatě vynahradil vše, co pro něho zakusil.
Dick a pan Hobbs – který přijel s Dickem, aby se o všem na vlastní oči přesvědčil – nevrátil se tak rychle do Ameriky. Hrabě hned na počátku ustanovil, že se o Dicka postará a dá mu dobré vzdělání.
Pan Hobbs svěřil obchod spolehlivému zástupci. A tak se mohl klidně zúčastnit slavností, připravovaných k osmým narozeninám lorda Fauntleroye. Na oslavu byli pozváni všichni nájemci, hodovalo se a v parku tančilo a hrály se různé hry.
Ke konci měl být veliký ohňostroj.
Lord Fauntleroy vykládal:
"Je to zrovna jako na čtvrtého července! Škoda, že jsem se nenarodil čtvrtého července, byly by to dvě slavnosti najednou."
Musíme ale doznat, a je nám to líto, že hrabě se s panem Hobbsem nespřátelili příliš důvěrně, jak by bylo si přáti ve prospěch anglické šlechty. Bylo to asi tím, že hrabě dosud neznal obchodníka se smíšeným zbožím a pan Hobbs neměl mezi svými přáteli hrabat. A tak se stalo, že při jejich setkáních rozmluva příliš nekvetla. Pana Hobbse také poněkud ohromila a přemohla všechna ta nádhera, kterou mu ukázati pokládal Cedrik za svou povinnost.
Již hlavní brána se dvěma mohutnými kamennými lvy, nádherné aleje a park učinily na pana Hobbse veliký dojem, ale když spatřil zámek, květinové záhony, skleníky, terasy, stáje a služebnictvo ve skvělé livreji, byl ze všeho toho bohatství úplně popleten.
Ale síň předků ho přivedla úplně z rovnováhy.
"To je něco jako museum," řekl, když ho Fauntleroy zavedl do veliké skvělé síně.
"Ach ne, asi ne," odpověděl Fauntleroy poněkud nejistě.
"Dědeček říká, že to jsou moji předkové."
"Cože? – Všichni?"
"Vždycky jsem myslil, že dědeček je synem praděda a kterak to, že máš pradědů tolik? Tu jsou jeho bratří a sestry? To měl tvůj pradědeček hodně velkou rodinu!"
A pan Hobbs klesl na židli, rozhlížel se rozčileně, dokud mu lord Fauntleroy s velikou námahou nevyložil, co znamená míti předky.
Bylo nutno povolat na pomoc paní Mellonovou, která o obrazech vše věděla, kdo je maloval a v které době. Vyprávěla romantické příběhy o lordech a lady, které obrazy znázorňovaly. Pan Hobbs byl okouzlen a od nynějška měl síň předků nejraději ze všeho.
Často přicházel z vesnic, kde bydlel v hostinci a prodléval v obrazárně , obcházel a prohlížel vymalované pány a dámy. Často mu připadalo, že si jej také prohlíží. Říkával, potřásaje hlavou: "A všichni jsou samý hrabě a samá hraběnka a on bude také jedním z nich a všecko to mu bude patřit!"
V hloubi svého srdce neměl již tolik odporu proti hrabatům a jejich životu, a nevíme, nebyly-li jeho přísně republikánské zásady poněkud otřeseny bližší známostí se zámky, pradědy a vším tím ostatním. Ale povídalo se, že jednou mu uklouzla poznámka velmi znamenitá a neočekávaná. Pravil totiž:
"Ani bych se tuze nehněval, kdybych byl jedním z nich!" a to bylo skutečně velkým ústupkem.
Jaký to byl slavný den, když konečně nastal den Fauntleroyových narozenin a jak blažený byl malý lord! Jak nádherný byl park, když ho naplnilo množství lidí ve svátečních, pestrých šatech; jak radostně vlály prapory na plátěných stanech a na věžích zámku! Nikdo, kdo jen poněkud mohl, nezůstal doma, neboť všichni se radovali, že Fauntleroy zůstal lordem a bude jejich příštím pánem. Všichni mu chtěli dokázat svoji lásku. Ano, i na starého hraběte hleděli dnes přátelštěji, nevzbuzoval v nich již nenávisti, protože ten malý hoch ho miloval a plně mu důvěřoval a protože se již spřátelil s paní Errolovou a choval se k ní uctivě, jako k matce svého nástupce. Říkalo se dokonce, že hrabě počíná mít rád mladou paní a že se vlivem malého lorda a jeho matky mění starý pán v docela hodného člověka. Krátce, všichni byli spokojenější a šťastnější.
Jaké množství lidí se hemží tam dole pod stromy, ve stromech, na trávnících! Nájemci a jejich ženy, ve svátečních šatech, kloboucích a šálách, děti, honící se a jásající, také stařenky v červených kabátcích, bavící se vespolek.
V zámku byly shromážděny vznešené dámy a páni, kteří přišli, aby hraběti blahopřáli a poznali paní Errolovou. Byla tam lady Lorridailová a sir Harry, sir Tomáš Asshe a jeho dcery, samozřejmě nechyběl ani pan Hawisham. Také krásná slečna Viviana Herbortová zúčastnila se slavnosti. Cedrik k ní běžel a ovinul jí ručky kolem krku. Také ona ho vzala do náruče, vroucně ho políbila a řekla mu:
"Můj milý, lorde Fauntleroyi! Můj milý, zlatý chlapečku! Jsem tak ráda, že tě zase vidím!"
Pak se s ním procházela a obdivovala vše, co jí ukazoval. Když později přišli na místo, kde stál pan Hobbs s Dickem, řekl Cedrik:
"Slečno Herbortová, to je můj starý přítel, pan Hobbs a to je druhý přítel, Dick; vyprávěl jsem jim, jak jste krásná a že vám je představím o svých narozeninách." –
Tu podala oběma ruku a promluvila s nimi svým roztomilým způsobem a vyptávala se jich na Ameriku, cestu a na jejich život v Anglii. Fauntleroy stál při tom vedle nich, tváře mu hořely, protože viděl, jak se slečna Viviana panu Hobbsovi a Dickovi líbí.
"Na mou duši," prohlásil Dick později, "je to nejhezčí děvče, které jsem kdy viděl. Je jako kytka!"
Všichni se ohlíželi za malým lordem Fauntleroyem, když šel okolo. Slunce svítilo a prapory vlály; hrálo se a tančilo a malý lord byl přešťasten.
A ještě někdo byl šťasten. Byl to starý muž, který, ačkoliv odjakživa byl bohat a povýšen, nepocítil dosud upřímného štěstí. Snad byl nyní proto šťastnější, že byl lepší. Ovšem, nebyl takovým vzorem
Dokonalosti, za jaký jej měl Fauntleroy, ale přec jen do svého konání dával nyní srdce. A často, po vykonaném dobrém skutku, k němuž ho pobídlo ono nevinné a poctivé dětské srdce, pocítil jakési hřejivé teplo a to byl počátek. A každým dnem těšil se více z přítomnosti chlapcovy matky, bylo pravda, co říkali lidé, že ji začíná mít rád. Rád naslouchal jejímu sladkému hlasu, rád vídal její něžný obličej a sedávaje ve svém křesle poslouchal, jak si s Cedrikem povídají.
Pak zaslechl nejedno jemnocitné slovo, které mu dosud bylo cizím a seznal, proč byl chlapec, který bydlíval dříve v malé ulici newyorské, sedával u hokynáře a přátelil se s čističem bot, tak dobře vychovaným a statečným chlapcem, že nemusel se za něho styděti i když ho osud proměnil v dědice anglického hrabství. Příčina toho byla prostá: žil stále v blízkosti jemného a laskavého srdce a byl nabádán k soucitu s lidmi. Nepatrná příčina, ale krásná. Neznal hrabat ani zámků, neměl pojem o nádheře a bohatství, ale měl srdce laskavé a prosté. A kdo má tolik, je bohatý jako král.