16 Vysvětlení
13. listopad 2011 | 21.55 |
16. Vysvětlení
Je podivné, kolik věcí se může přihodit v tak krátké době! V několika minutách změnil se osud malého chlapce, kopajícího statnýma nožkama do židle v krámě pana Hobbse. Hoch, zvyklý doposud skromnému životu v chudé uličce, stal se lordem a dědicem krásného hrabství a velikého bohatství, aby se opět v krátké době proměnil z anglického šlechtice v malého podvodníka bez peněz, nemajícího toho nejmenšího práva na nádheru, které dosud užíval. A opět, jak je to i třeba podivné, nebylo třeba více času, aby se celá záležitost změnila v jeho prospěch a bylo a bylo mu opět vráceno vše, co by byl málem ztratil.
Nebylo opravdu k tomu třeba mnoho času, protože žena, říkající si "lady Fauntleroyová", byla mnohem méně chytrá než byla špatná. Když se jí pan Hawisham v křížovém výslechu vyptával na sňatek a narození syna, zaplétala se a odporovala si v odpovědích a advokát počal nedůvěřovat. A tu ztratila duchapřítomnost, rozčilila se a pomátla. Ale omyly, kterých se dopustila, týkaly se pouze dítěte. Naopak ale bylo skoro jisto, že jejich manželství nebylo šťastné a že jí zaplatil, aby ji od sebe vzdálil.
Pan Hawisham odhalil, že údaje o narození chlapce v Londýně jsou lživé. A právě, když byli rozrušeni tímto poznáním, došly dopisy mladého advokáta a pana Hobbse z New-Yorku.
Jaký to byl večer, když přišly tyto dopisy a když pan Hawisham seděl v knihovně a hovořil o dalších záměrech.
"Již po prvních třech rozmluvách s ní," pravil pan Hawisham, "vzniklo ve mně podezření. Připadalo mně, že chlapec je starší, než ona udává, zmýlila se v několikráte v datu jeho narození, a snažila se to později zamluvit. Údaje těchto dopisů souhlasí přesně s mými domněnkami. Nejlépe bude, zatelegrafujeme-li oběma Tiptonům, jí ale o tom neřekneme ničeho a přivedeme jí je nečekaně tváří v tvář. Ona je jen neobratná podvodnice.
Myslím, že ztratí hlavu a sama se prozradí."
A tak se také stalo. Neřekl jí ničeho, pokračoval s ní v rozmluvách a ujišťoval ji, že zkoumá oprávněnost jejích nároků. Tím nabývala jistoty a stávala se stále drzejší.
Ale jednoho jitra, když seděla ve svém pokoji v dorincourtském hostinci a kula plány do budoucnosti, ohlásili jí pana Hawishama a když vstoupil, byl následován třemi osobami – jednou z nich byl hoch s chytrou tváří, druhý statný, mladý muž a třetí hrabě z Dorincourtu.
Vyskočila a vyrazila výkřik zděšení. O příchozích se domnívala, že jsou daleko, velmi daleko, ovšem, vzpomněla-li si na ně vůbec, což se již asi po léta nestalo. Neočekávala, že je ještě někdy spatří.
Dick se ušklíbl, když ji spatřil.
"Haló, Míno!" zvolal.
Statný mladý muž – byl to Ben – díval se na ni chvíli mlčky.
"Znáte tuto paní?" ptal se Hawisham, dívaje se s jednoho na druhého.
"Ano," odpověděl Ben, "znám ji a ona zná mne."
Po těch slovech otočil se k ní zády a díval se ven z okna, jako by mu byl protivný pohled na ni, což také opravdu bylo. Když tato ženština viděla, že je odhalena, pozbyla úplně nad sebou vlády a rozzuřila se takovým způsobem, jak ji znávali velmi dobře Dick a Ben za dřívějších dob. Dick se smál ještě více, když ji tak pozoroval a slyšel přezdívky, kterými je ve své zlosti častovala. Ale Ben se k ní ani neobrátil.
"Mohu před kterýmkoli soudem přísahat, že je mojí ženou," pravil panu Hawishamovi, "a mohu přivést ještě tucet jiných svědků: Její otec je velmi počestný muž, ačkoli to ve světě daleko nepřivedl. Její matka byla právě taková, jako ona. Je mrtva, ale otec žije; tak čestný, že by se jistě za ni styděl. On vám poví, jaká ona jest a byla-li za mne provdána, nebo nebyla."
Pak sevřel ruce v pěsti a zeptal se:
"Kde je dítě? Půjde se mnou. Oba jsme s tebou hotovi!"
Právě když domluvil, otevřely se poněkud dveře do ložnice a chlapec, asi zvědavý, proč tak hlasitě mluví, nakoukl do pokoje. Nebylo to krásné dítě, ale mělo příjemnou tvář a podobalo se velmi otci a na bradě mělo tříhrannou jizvu.
Ben přistoupil k k chlapci a vzal ho za ruku. Jeho vlastní se trochu chvěla.
"ano, mohu to odpřisáhnout, je to můj syn. Tome," hovořil k chlapci, "jsem tvým otcem. Přijel jsem a vezmu si tě k sobě. Kde máš klobouk?"
Hoch ukázal na židli, na níž jeho klobouk ležel. Patrně se mu líbilo, že odejde. Skutečně, zvykl již podivným zkušenostem, že ho naprosto nepřekvapilo, že tento neznámý muž je jeho otcem. Byl vychován ve slušné rodině, a tu před několika měsíci přišla žena, přihlásila se jako jeho matka a odvezla ho. Nezamlouvala se mu a rád ji opouštěl. Ben vzal klobouk a šel rychle ke dveřím.
"Bude-li mne ještě potřebovat," řekl panu Hawishamovi, "víte, kde mne naleznete."
Opustil pokoj, veda dítě za ruku. Na ženu se již neohlédl. Tato se vztekem chvěla, hrabě ji ale klidně pozoroval svými okuláry, jež si nasadil na pyšný, orlí nos.
"Ale, mladá paní!" řekl pan Hawisham. "Takhle to přece nejde! Nechcete-li být zavřena, musíte se poněkud uklidnit."
V jeho hlase bylo něco tak chladně úředního a ženština nahlédla, že bude nejlépe, když zticha půjde z cesty. Zlostně naň pohlédla, mihla se kolem něho a zmizela v sousedním pokoji.
"S tou už nebudeme mít potíží," řekl pan Hawisham. A měl pravdu. Neboť ještě téže noci opustila hostinec v Dorincourtu a odjela do Londýna. Nikdy již o ní neslyšeli, ani jí nespatřili.
Po tomto výstupu opustil hrabě pokoj a vstoupil do kočáru. Tomovi řekl:
"Do Court Lodge."
"Do Court Lodge," opakoval Tomáš kočímu, když vsedl na kozlík. "A uvidíš," dodal, "že celá záležitost se neobyčejně změní!"
Když zastavil kočár před Court Lodge, byl Cedrik u matky v pokoji.
Hrabě vstoupil neohlášen. Připadal ještě o několik coulů vyšší než dříve a o mnoho let mladší. Jeho oči zářily. Ptal se:
"Kde je lord Fauntleroy?"
Paní Errolová přistoupila o krok a celá se rděla.
"On je lordem Fauntleroyem?" ptala se. "Je jím určitě?"
Hrabě ji uchopil za ruku.
"Ano," odpověděl, "jest."
Pak položil ruku na Cedrikovo rameno.
"Fauntleroyi," řekl krátce a velitelsky, "zeptej se své maminky, chce-li s námi bydlet v zámku."
Fauntleroy se vrhl matce kolem krku.
"Bude s námi bydlet?" zvolal, "bude stále u nás?"
Hrabě se podíval na paní Errolovou a paní Errolová na hraběte. Jeho lordstvo bylo vážné. Umínil si, že tuto záležitost rychle skoncuje. Nahlédl, že se sluší, aby s matkou svého dědice žil v dobrém přátelství.
"A jste přesvědčena, že mě potřebujete?" ptala se paní Errolová, něžně a mile se usmívajíc.
"Zcela určitě," odpověděl krátce. "Postrádali jsme vás již dávno, jenže jsme sami na to nepřišli. Doufáme, že přijdete."