Samozřejmě pronikl příběh lorda Fauntleroye z časopisů anglických také do amerických. Byl to příběh příliš zajímavý, než aby se jen zlehka přes něj přešlo, a mimo to, příběh byl vyprávěn tak různě, že by bývalo skutečně velmi zajímavé zakoupit různé noviny a pak historie porovnat. Pan Hobbs toho přečetl již tolik, že byl úplně popleten. V jedněch novinách byl jeho mladý přítel Cedrik vylíčen jako nemluvně, jiné noviny psaly o studentu z Oxfordu, který se proslavil svými básněmi v řečtině. Podle jiných je zasnouben s dcerou vévody. Jediné a jediné správné nebylo napsáno: že je sedmiletým hošíkem, se svižnýma, silnýma nožkama a plavými, kučeravými vlasy.
Některé listy dokonce psaly, že není s hrabětem vůbec v příbuzenském svazku, ale že je malý vetřelec, který dříve v New-Yorku prodával noviny a spával pod širým nebem, a jeho matka oklamala právního zástupce rodiny, poslaného do Ameriky, aby vyhledal hraběcího dědice.
Pak následoval popis nového lorda Fauntleroye a jeho matky. Brzy byla cikánkou, brzy herečkou aneb krásnou Španělkou. Zprávy shodovaly se pouze v tom, že hrabě z Dorincourtu je jejím nepřítelem na smrt a bude-li tomu moci zabrániti, neuzná ho za svého nástupce. Rozhodně bude to velmi zajímavá soudní pře.
Pan Hobbs čítal ty zprávy tak horlivě, až se mu z nich hlava točila a s Dickem pak o všem hovořili do noci. Teprve nyní zvěděli, jakou důležitou osobností je takový hrabě z Dorincourtu, jaké veliké má příjmy, kolik panství mu náleží a v jak nádherném bydlí zámku. A čím více se toho dozvěděli, tím byli rozrušenější.
"Myslím, že by se mělo něco podniknout," řekl pan Hobbs. "Takové bohatství každý rád podrží, ať je hrabětem nebo není."
Ale mohli Cedrikovi psáti jen dopisy, v nichž ho ubezpečovali o svém přátelství a účastenství. Napsali dopisy, jak nejdříve mohli a pak si je vzájemně přečetli.
Pan Hobbs četl v Dickově dopise následující:
Drahý příteli!
Obdržel jsem Tvůj dopis a pan Hobbs také. Litujeme Tě, že se Tvé štěstí tak obrátilo. Drž se statečně a okrást se nedej. Je tam drzá cháska a chtěla by tě ošidit. Ujišťuji Tě, že jsem na Tebe nezapomněl a když nebudeš mít ničeho lepšího, tak přijeď a budeš mým společníkem. Obchod jde krásně a budeš u mne bez starosti. Jsem Tvůj na věky!
Dick.
A Dick opět četl v dopise pana Hobbse:
Velectěný pane!
Obdržel jsem Výš ctěný list a zdá se mi, že to u Vás nějak špatně vypadá. Myslím si, že je to nějaké uličnictví a že by se to mělo přísně vyšetřit. Chci Vám jen napsati: abyste byl klidný, vyhledám nějakého právního zástupce a ujmu se záležitosti sám. A dopadne-li to špatně a my se těm hrabatům na kůži nedostaneme, tak je můj obchod dost veliký, abychom tu mohli být oba dva. Vstoupíte ke mně za společníka a u mne Vás čeká vždy domov a přítel.
V dokonalé úctě Hobbs.
"Tak," řekl pan Hobbs Dickovi, "teď je mezi námi o něj postaráno. Ujmeme se ho, bude-li hrabětem, nebo nebude."
"Tak je to," řekl Dick.
Příštího jitra zažil jeden ze zákazníků Dicka veliké překvapení. Byl to mladý advokát, který právě počal provozovat svoji praxi; byl tak chudý, jak jen může být chudý mladý advokát, ale byl to nadaný mladý muž, bystrého rozumu a roztomilého chování. Jeho chudá pisárna byla nedaleko Dickova stanoviště, a ten mu denně čistil boty. Tyto neodolávaly vždy vodě, ale advokát vždy měl pro Dicka přívětivé slovo, anebo žert. Když tohoto jitra postavil nohu na lavici, držel v ruce obrázkový časopis, v němž byly vždy nejnovější podobizny zvláštních osobností a předmětů. Právě dočítal a když i druhá bota zářila, dal noviny Dickovi.
"Tady máte čtení, Dicku," řekl. "Tím se pobavíte při snídani u Delmonica. Je tam obraz krásného anglického zámku, také je tam vyobrazen hrabě a jeho snacha. Hezká tvář – množství vlasů – ačkoli nevyhlíží právě jako šlechtična. Měl byste se seznámit se šlechtickými rodinami, Dicku! Započněte zde s hrabětem z Dorincourtu a lady Fauntleroyovou. Haló, co je vám?"
Obrázky, o kterých mluvil, byly na prvé straně listu a Dick vyvalil oči a otevřel ústa, když jeden z nich spatřil. Jeho výrazný obličej zbledl rozčilením.
"Kolik dostanete?" ptal se advokát, "a co to do vás vjelo?"
Dick opravdu vyhlížel, jako by byl zažil něco strašlivého. Ukázal na obrázek, pod nímž bylo napsáno: "Matka dědice (lorda Fauntleroye)."
Byla to podobizna krásné ženy, s velikýma očima a těžkými pletenci černých vlasů okolo hlavy.
"Ona!" zvolal Dick, "tu znám přece lépe, než vás."
Mladý muž se smál:
"Kde jste ji viděl, Dicku?" ptal se. "V New-Yorku? Anebo když jste byl naposledy v Paříži?"
Dick se usmál tomu žertu. Rychle skládal své kartáče, jako by Bůh ví kam spěchal.
"Znám ji, je to ona!" opakoval Dick. "Dnes se už nedělá!"
Netrvalo to ani pět minut, Dick proběhl ulicemi k rohovému krámku pana Hobbse. Ten nevěřil ani svým smyslům, když viděl běžícího Dicka s novinami v ruce. Dick byl bez dechu, nemohl ani mluvit, hodil jen list před pana Hobbse.
"Haló!" zvolal pan Hobbs. "Co se děje? Co to je?"
"Podívejte se!" vyrazil Dick. "Podívejte se na tenhle obraz. To není šlechtična; ta nikdy! Není ženou lorda. Můžete mě sníst, není-li to Mína – Mína! Poznal bych ji všude a Ben také."
Pan Hobbs klesl do židle.
"Já to věděl, že je to darebáctví," řekl. "Já to věděl; učinili to, protože je Američanem."
"Ona to způsobila," zvolal Dick opovržlivě. "Ona to způsobila, ona sama vše zapředla. Vždy měla takové šmejdy; znám zcela dobře její povahu. Ale právě ve chvíli, kdy jsem viděl její obrázek, mě něco napadlo. Noviny píší o jejím synovi, že má jizvu na bradě. Tady, podívejte se, to je ona. Nuže, říkám vám, že syn té ženy je právě tak lordem, jako já jím jsem. Je to Benův syn! Ubohý malý chlapec má jizvu ode dne, kdy po něm hodila mísou."
Profesor Dick Tipton byl vždy chytrým hochem a při svém životě na ulici se jeho rozum ještě zbystřil. Naučil se dívat se na vše otevřenýma očima a musíme přiznat, že vzrušení a napětí této chvíle bylo mu zcela po chuti. Kdyby se byl mohl malý lord Fauntleroy tohoto rána podívati do krámu pana Hobbse, byl by měl jistě velikou radost, třeba se rozmluva týkala pouze toho druhého chlapce.
Pan Hobbs byl úplně přemožen velikou zodpovědností, ale Dick byl pln života a činnosti. Ihned usedl a psal Benovi dopis, k němuž přiložil z novin vystřižený obraz. Pan Hobbs psal dopis Cedrikovi a hraběti. Byli v polovině své činnosti, když Dicka napadlo něco nového.
"Poslyšte," řekl panu Hobbsovi, "pán, který mně dal noviny, je advokát. Zeptáme se ho, co máme dělat. Advokáti vědí vše." Dickova chytrost učinila na pana Hobbse nesmírný dojem.
"Pravda," odpověděl, "na tohle musí být advokát."
Do krámu dal zástupce, rychle se převlékl a šel s Dickem do pisárny pana Harrisona.
Advokát byl velmi překvapen. Kdyby byl nebyl velmi mladým advokátem a k tomu ještě také podnikavým a neměl při tom tolik volného času, tak by ho byl příběh snad ani tak nezajímal, protože skutečně připadal trochu cizokrajně a zvláštně, ale náhoda tomu chtěla, že opravdu neměl ničeho lepšího na práci a pak Dicka dobře znal a potom, když pominulo největší rozčilení, vyjádřil se Dick srozumitelněji.
"A nyní mně řekněte, jak je drahý váš čas," řekl pan Hobbs. "Spočítejte to přesně – já vám vše zaplatím – jsem Silas Hobbs, z rohu Bílé ulice, obchodník zeleninou, kořením a ovocem."
"Dobře," odpověděl pan Harrison, "dopadne-li to dobře, bude to velkolepý příběh, právě tak důležitý pro mne, jako pro lorda Fauntleroye, v žádném případě ničeho neztratíme. Zdá se, že nároky dítěte nejsou zcela v pořádku. Ta žena si často odporovala, zvláště co se jeho stáří týče a vzbudila tím podezření. První osoby, jimž se musí psát, je Dickův bratr a právní zástupce rodiny Dorincourtů."
A dříve, než slunce zapadlo, byly také dopisy napsány a rozeslány různými směry. Prvý, vezoucí se parníkem z New-Yorku do Anglie, panu E. Hawishamovi Esq. – druhý Benjaminu Tiptonovi do Kalifornie.
A když pan Hobbs večer zavřel krám, sedli si s Dickem do zadního pokojíčku a hovořili až do půlnoci.