Několik dní po velkolepé hostině na zámku, znali skoro všichni, čtoucí v Anglii noviny, dobrodružný příběh, který se udál na Dorincourtu.
Byl to příběh velmi zajímavý, vyprávěl-li se dopodrobna. Nejprve malý, americký chlapec, kterého přivezli do Anglie, kde se měl státi lordem Fauntleroyem a který byl tak krásným a milým dítětem, že získal si srdce všech. Pak tu byl starý, mrzutý hrabě, jeho děd, tak pyšný na svého vnuka. Konečně mladá matka, jíž nikdy nebylo odpuštěno, že se vdala za kapitána Errola. A byl to také podivuhodný sňatek Bevise Errola, zemřelého lorda Fauntleroye a jeho žena, o níž nikdo ničeho nevěděl, která se ale náhle zjevila se synem a prohlašovala, že pouze on je skutečným lordem Fauntleroyem. O všem tom se mluvilo a psalo a celá záležitost vyvolala ohromné pozdvižení.
Bylo také známo, že starý hrabě nebyl spokojen s obratem událostí a jistě dá nově vzniklé dědické nároky právně prozkoumati, takže je naděje na velmi zajímavou a rozčilující soudní při. –
Jinak klidné hrabství prožívalo bouřlivé dny. Nájemci stáli na trhu v houfech, hovořili a hádali se, co asi bude. Ženy nájemců a statkářů pilně se zvaly na čaj a povídaly jedna druhé, co která si myslí, aneb co myslila, že jiní myslí. Vyprávěly se příběhy o strašném hněvu starého hraběte, o jeho úmyslu, že neuzná nového lorda Fauntleroye, o jeho zuřivé nenávisti k ženě, matce nového uchazeče.
A tak opět se zvonek na dveřích krámku paní Dibblové nezastavil, protože ona mohla vyprávěti více, než jiní. Kupců byl stále plný krám.
"Vyhlídky jsou špatné!" vykládala, "a věřte, je to trest od Boha za to, jak jednal s tou roztomilou mladou paní, které vzal chlapce. Starý hrabě má hocha rád, neobejde se bez něho, je to jeho chlouba a teď se z toho div nezbláznil. A ještě k tomu ta druhá – to není žádná dáma. Je to drzá ženština – taková černooká a pan Tomáš povídal, že žádný vzdělaný lokaj by si nedal od ní poroučet. Přijde-li do zámku ona, půjde ze zámku on.
A chlapec se také nepodobá tomu prvému. Pán Bůh ví, jak to vše dopadne, ale když jsem se to dověděla, byla jsem jako solný sloup a spíš mrtvá, než živá."
Všude vládlo rozčilení; v zámecké knihovně, kde sedával starý hrabě a radil se s panem Hawishamem; v čeledníku, kde se hádali a rokovali lokajové s panem Tomášem a panskými; ve stájích, kde se Wilkins sklíčeně potácel, ale malého poníka ošetřoval den ze dne lépe. Říkal kočímu:
"Jak živ jsem neučil jezdit statečnějšího mladého pána, hned se všemu naučil. S ním jezdit, to je radost!"
Uprostřed všech těch starostí byla jen jedna osoba klidná a veselá. Byl to malý lord Fauntleroy, který již záhy neměl být lordem. Když mu po prvé objasnili stav této záležitosti, trochu se ulekl. Ale příčina nebyla ve zklamané ctižádosti.
Zatím, co hrabě mu vyprávěl, co se přihodilo, seděl, jako obvykle na židli, objímaje ručkama kolena; a když zajímavé vyprávění skončilo, pravil:
"Je to velmi podivné."
Mlčky pozoroval hrabě chlapce. Jemu bylo také podivně u srdce, jak mu dosud v životě nebylo. A ještě podivněji mu bylo, když viděl starostlivý a zarmoucený výraz na jindy tak šťastné tvářičce Cedrikově.
"Vezmou nyní drahouškovi dům a kočár?" ptal se Cedrik bázlivým a nejistým hláskem.
"Ne," odpověděl hrabě rozhodně. "Jí nemohou vzít ničeho."
"Ach," zvolal maličký s patrným ulehčením. "Jí nevezmou ničeho?"
Pak podíval se svýma měkkýma, hnědýma očima na starého pána a třesoucím hláskem se ptal:
"A ten druhý chlapec – bude teď vaším chlapcem – jako já jsem dosud byl?"
"Nebude!" vykřikl hrabě tak silně a rozhodně, že se Cedrik ulekl.
Vyskočil pojednou se židle.
"Budu vždycky vaším chlapečkem, i když nebudu hrabětem?" ptal se. "Zůstanu vaším chlapcem, jako jsem byl dosud?" A jeho zrůžovělý, drobný obličej zářil vzrušením.
Kterak si hrabě prohlížel chlapce od hlavy až k patě. Jak se jeho huňaté, šedé obočí svrašťovalo a jak jeho oči svítily!
"Můj zlatý hochu!" řekl – a jeho hlas se chvěl zlomeně a chraplavě, zcela jinak, jak by si kdo představoval hlas hraběte. Ale pak řekl právě tak rozhodně a určitě, jako před tím:
"Budeš mým miláčkem, pokud budu živ; a u Boha, často mně připadá, že ty jsi jediným chlapcem, kterého jsem kdy měl."
Cedrikův obličej zrudl až po kořínky vlasů; zářil spokojeností. Vstrčil obě ruce hluboko do kapes a díval se svému dědovi otevřeně do očí.
"Nu," řekl, "pak mě již celá ta záležitost nezajímá; nezáleží mně na tom budu-li hrabětem, nebo nebudu. Myslil jsem si totiž, že budoucí hrabě bude také vaším chlapcem. Proto mně bylo tak podivně."
Hrabě mu položil ruku na rameno a přitulil ho k sobě.
"Nevezmou ti ničeho, co mohu pro tebe udržet," řekl "a nevěřím také, že by to mohli něco vzít. Jsi pro takové místo stvořen – a zůstaneš také na něm. A přece, staň se cokoli, vše, co ti mohu dáti, bude tvým – vše!"
Zdálo se, že nemluví k dítěti; připadalo, jako by sám sobě slavně přísahal -. Do té chvíle nevěděl, jak hluboké kořeny zapustila v jeho srdci láska k dítěti a pýcha z něho. Teprve v tomto okamžiku spatřil jeho krásu a všechny jeho dobré vlastnosti zřetelněji, než kdy předtím. Jeho tvrdé povaze připadalo nemožným, aby se vzdal něčeho, co tak vzrostlo do jeho srdce. A rozhodl se, že se nevzdá bez krutého boje.
Několik dní po tom, když vyhledala pana Hawishama, odebrala se ona žena, která předstírala býti lady Fauntleroyovou, do zámku. Hocha přivedla s sebou. Sluha u dveří jí řekl, že hrabě s ní nechce mluvit a že záležitost projedná advokát. Byl to Tomáš, který jí to vyřizoval a který později své mínění o tom výstupu veřejně rozhlašoval v čeledníku.
"Není to žádná lady," řekl. "Ano, ta v Court-Lodge, ať je Američankou, nebo není, ta je z pravého rodu a všichni šlechtici ji musí uznat za sobě rovnou. Řekl jsem to Jindřichovi ihned, jak jsme ji po prvé spatřili."
Paní zase odešla. Výraz její krásné, ale obyčejné tváře byl zpola bázlivý, zpola hněvivý. Pan Hawisham již během svých rozmluv s ní vypozoroval, že je vášnivé letory a drzého chování, ale že není ani tak chytrou, ani tak jistou, jak by se snad myslelo; někdy připadalo, že záležitost, do níž se zapletla, ji přemáhá. Zdálo se, že nečekala, že narazí na takový odpor.
"Beze sporu, je ta osoba nižší společenské třídy," pravil právní zástupce paní Errolové. "Je nevychovaná a nevzdělaná a není také zvyklá jednati s lidmi naší úrovně jako se sobě rovnými. Její návštěva v zámku to zjevně dokázala. Byla zuřivá a podlá. Hrabě ji nepřijal, ale poradil jsem mu, aby šel za mnou do hostince ve vesnici, kde se ubytovala. Když ho viděla vcházeti do pokoje zbledla, ačkoli se ihned strašlivě rozlítila a jedním dechem žádala a hrozila." –
Událo se to tak:
Hrabě vstoupil do pokoje, vzpřímen, se vznešeným vzezřením šlechtice a díval se na ni zpod svraštěného obočí, nemaje ji za hodnu jediného slova. Pouze se na ni díval, měře ji od hlavy k patě. Ona zatím chrlila slovo za slovem, až se sama unavila. Pak teprve přerušil své mlčení a pravil:
"Tvrdíte, že jste ženou mého nejstaršího syna. Je-li to pravda, bude zákon na vaší straně. V tom případě je váš syn lordem Fauntleroyem. Dám věc prozkoumati do nejmenších podrobností. Jsou-li vaše nároky spravedlivé, bude o vás postaráno; sám však nechci spatřit ani vás, ani vaše dítě, jste osobou takou, jaká se dobře hodila k mému synu Bevisovi."
Pak se k ní obrátil zády a odešel.
Několik dní potom se ohlásila paní Errolové návštěva. Když paní Errolová vstoupila do salonu, stál na tygří kůži před krbem vysoký, vznešený starý pán. –
"Paní Errolová, nemýlím-li se?" zeptal se.
"Paní Errolová," odpověděla.
"Jsem hrabě z Dorincourtu," představil se.
Chvíli se odmlčel; mimoděk se díval do pozvednutých očí. Podobaly se tolik velkým, milým, dětským očím, které se v posledních měsících na něho dívaly s tak upřímnou láskou, že vyvolávaly v něm zvláštní pohnutí.
"Chlapec se vám velmi podobá," řekl krátce.
"Často mně to lidé říkají, mylorde," odpověděla paní Errolová, "ale raduji se, že je také podoben svému otci."
Paní Errolová nebyla rozčilena nenadálou návštěvou hraběte.
"Ano," řekl hrabě, "podobá se také – mému synu." Zvedl ruku a prudce potahoval kníry.
"Víte, proč jsem k vám přišel?" ptal se.
"Pan Hawisham mě navštívil a vyprávěl mně o nárocích, které zvedá - " započala paní Errolová.
"Přišel jsem, abych vám řekl," pravil hrabě, "že tyto nároky budou zkoumány a bude-li možno, dán proti nim odpor. Přišel jsem, abych vám řekl, že chlapcova práva budou hájena všemi zákonitými prostředky. Zákon musí jeho právo -"
Něžný hlas ho přerušil.
"Nesmí přijmouti ničeho, nepřináleží-li mu to právem, kdyby i zákon mu to mohl přiřknouti."
"Na štěstí toho zákon nemůže," odpověděl hrabě. "Kdyby to bylo možno, stalo by se tak. Ta protivná žena a její dítě - "
"Bezpochyby má svého chlapce právě tak ráda, jako já Cedrika, mylorde," řekla mírně paní Errolová. "A je-li ona chotí vašeho nejstaršího syna, je její syn lordem Fauntleroyem a ne můj malý Cedrik."
Nezdálo se, že by se paní Errolová hraběte bála a dívala se na něho právě tak, jako by se byl díval Cedrik. A hrabě, který byl po celý život tyranem, nalézal v tom zalíbení.
"Vám by snad bylo příjemnější, kdyby se nestal hrabětem z Dorincourtu?" ptal se hrabě.
"Je to skvělý úděl být hrabětem z Dorincourtu, mylorde," pravila; "vím to velmi dobře, ale záleží mně daleko více na tom, aby byl tím, čím byl jeho otec, dobrým a spravedlivým člověkem."
"Pravým opakem toho, co je jeho děd, není-li pravda?" řeklo uštěpačně jeho lordstvo.
"Neměla jsem potěšení poznati jeho děda," odpověděla paní Errolová, "ale vím, že můj chlapec věří - " okamžik zaváhala, pak pohlédla starému pánovi klidně do tváře a dodala: "Vím, že vás má Cedrik rád."
"Byl by mě také miloval," pravil hrabě suše, "kdybyste mu byla řekla, proč jsem vás nepřijal v zámku?"
"Ne," odpověděla paní Errolová, "vím, že ne. To bylo důvodem, proč jsem si přála, aby se toho nikdy nedozvěděl."
"Dobře," řekl hrabě, "není mnoho žen, které by to byly zamlčely."
Náhle počal rozčileně pobíhat po pokoji a potahovat prudce své bílé kníry.
"Ano," pravil, "vím, že chlapec mne má rád a já ho mám rád také. Nemohu říci, že bych byl dříve k někomu tak přilnul. Jsem starý muž a byl jsem znaven životem. On mně dal něco, co jest hodno námahy zase žíti dál. Je mou pýchou. S uspokojením jsem si myslil, že jednou zaujme mé místo a stane se hlavou rodu."
Přistoupil těsně k paní Errolové.
"Jsem nešťasten," řekl, "velmi nešťasten!"
A vyhlížel skutečně nešťastně. Paní Errolové se zdálo, že má v hlubokých, vážných očích slzy.
"Snad proto jsem přišel k vám, že jsem tak nešťastný," pravil, dívaje se jí přívětivě do tváře. "Dříve jsem vás nenáviděl; žárlil jsem na vás. Ale tato mizerná a hanebná záležitost změnila vše. Když jsem spatřil onu protivnou ženštinu, tvrdící, že je ženou mého syna Bevise, jest mi opravdu útěchou dívati se na vás. Byl jsem umíněný, starý blázen, a lituji, že jsem s vámi jednal tak hanebně. Podobáte se tolik chlapci a chlapec je to jediné, co mám na světě. Jsem zoufalý a přišel jsem k vám proto, že se chlapci podobáte a protože vás má právě tak rád, jako já mám rád jeho. Proto, pro toho chlapce – buďte ke mně shovívavou, jak jen můžete."
Vše to vyrazil ze sebe svým tvrdým hlasem, ba skoro drsně, ale přes to byl tak zlomený, že paní Errolová byla do hloubi srdce dojata. Povstala a přisunula křeslo.
"Prosím, usedněte," řekla svým jemným, láskyplným a příjemným způsobem. "Trpěl jste mnoho, jste vyčerpán a potřebujete veškeré své síly."
Bylo pro něho zcela novým, že o něho někdo tak srdečně pečuje; opět si vzpomněl na chlapce a poslechl paní skoro bezděčně. A tato mladá paní měla ještě tak něžnou tvář a jemný hlas, její pohyby byly při veškeré důstojnosti skromné a líbezné. Brzy cítil, jak se mu ulehčuje a ponenáhlu se rozhovořoval:
"Nechť se cokoliv stane," pravil, "o chlapce se postarám nyní i v budoucnu."
Dříve než odešel, rozhlédl se po pokoji.
"Líbí se vám tenhle dům?" ptal se.
"Ano, velmi se mi líbí," odpověděla paní Errolová.
"Je to roztomilý pokoj," pokračoval. "Dovolíte-li, přijdu opět a pohovoříme si o těch záležitostech."
"Přijďte tak často, jak je vám libo, mylorde," odpověděla.
Pak vyšel, vstoupil do vozu a odejel.
Tomáš a Jindřich na sedadlech úplně oněměli úžasem nad obratem věcí.