13 Amerika v rozrušení
12. listopad 2011 | 23.11 |
13. Amerika v rozrušení
Po tomto večeru scházeli se často a pan Hobbs nebyl již tak zoufalý a opuštěný. Společně četli "Penn Story Gazette" a jiné zajímavé věci a záhy měli náhled o zvycích a životě šlechty, který by byl rozhodně velmi udivil nenáviděnou společenskou třídu, kdyby o tom věděla. Jednoho večera putoval pan Hobbs po různých knihkupectvích, aby pro svou knihovnu získal nějaký spis o šlechtě. Naklonil se přes pult a začal:
"Chtěl bych knihu o hrabatech."
"Cože?" ptal se příručí.
"Knihu o hrabatech," opakoval kupec.
"Lituji," odpověděl mladý muž, "takovou nemáme."
"Cože, nemáte?" ptal se udiveně pan Hobbs. "Nuže, snad máte nějakou o markýzích a vévodech."
"Také takových knih nemáme," zněla odpověď.
Pan Hobbs byl překvapen; pohlédl na zem a opět na příručího.
"O hraběnkách také nemáte?" ptal se.
"Ani to ne," řekl mladý muž s úsměvem.
"To nechápu," zvolal pan Hobbs.
Již chtěl obchod opustit, když ho příručí zavolal a ptal se, nemohl-li by to být příběh, v němž hlavní úloha připadá šlechtě. Pan Hobbs mínil, že nemá-li zvláštní knihy o hrabatech, vyhoví tato snad také. Tak mu mladý muž prodal knihu nazývající se "Tower v Londýně", sepsanou Harrisonem Ainsworthem.
Když přišel Dick, počali společně číst. Byla to napínavá a velmi rozčilující kniha; děj se odehrával za časů slavné anglické královny, která byla mnohými nazývána "krvavá Marie". Když pan Hobbs četl o skutcích této královny a jejím zvyku srážet lidem hlavy, byl velmi rozzuřen. Vyňal dýmku z úst, zadíval se strnule na Dicka a musel si setřít červeným kapesníkem pot s čela.
"Můj Bože, vždyť není jist ani svým životem," zvolal. "Není jist ani svým životem. Když ženy provádějí takové věci, nevíme, co mu v každé vteřině hrozí. Když se taková ženská zblázní, není člověk jist svým životem."
"Nu," odpověděl Dick, ačkoliv byl také dosti ustaraný, "hleďte, takové strašlivé věci se v nynější době již nedějí. Na anglickém trůně je jiná královna. Vím to přesně, jmenuje se Viktorie, a jméno té v knize je Marie."
Pro Dicka bylo velmi těžkým úkolem, napsat Cedrikova odpověď na dopis. Číst a psát učil se pouze několik měsíců, když bydlel u svého staršího bratra a navštěvoval večerní školu. Ale protože byl chytrý a pilný chlapík, učil se dále slabikovat z novin rukopis cvičil na dlažbě a prkenných ohradách. Vyprávěl panu Hobbsovi o svém životě a o svém starším bratrovi, který byl k němu velmi hodný, když jim zemřela matka a Dick byl ještě zcela maličký hoch. Jejich otec se již několik měsíců dříve rozloučil se životem. Bratr Dickův se jmenoval Ben a staral se o Dicka jak jen mohl. Pak když Dick vyrostl, vydělával si chleba na ulici prodejem novin a posílkami. Bratři žili pohromadě a když byli starší, pracoval Ben tak dlouho poctivě, až se domohl skromného postavení v obchodě.
"A pak," zvolal opovržlivě Dick, "provedl velikou hloupost – oženil se. Jeho žena byla zlostná jako tygřice. Když se vztekala, roztrhala vše na kusy – a vztekala se stále. Dítě zdědilo její povahu; řvalo ve dne v noci. Hlídal jsem je, když řvalo, a ona mně házela na hlavu, co měla právě při ruce."
"Jednoho dne hodila po mně mísou, při tom zasáhla dítě a rozřízla mu bradu a tvář. Lékař řekl, že bude mít jizvy po celý život. Byla to pěkná matka! K čertu! Neměli jsme u ní dobré živobytí, ani Ben, ani já, ani malý kluk. Benovi nadávala, že nevydělává více peněz. Konečně Ben odešel s jedním mužem, který obchodoval s dobytkem, na západ. Sotva týden na to, nalezl jsem při návratu z prodeje novin byt prázdný. Stará paní, bydlící v domě, mně řekla, že Mína sbalila svých pět švestek a zmizela. Od té doby jsem o ní neslyšel – také Ben o ní neví. Kdybych já byl na jeho místě, tak bych se netrápil – také ani nevěřím, že to jemu bylo líto, ačkoli ji měl přes všecko velmi rád. Byla to hezká panička a lidé říkali, že vypadá jako Italka."
Dick vyprávěl často panu Hobbsovi o Míně a bratrovi Benovi, který během doby, kdy odešel na západ, Dickovi několikrát psal.
Bena nepotkalo ani na západě štěstí. Putoval od místa k místu. Konečně zakotvil v dobytčí farmě v Kalifornii, kde byl zaměstnán v době, když se Dick seznámil s panem Hobbsem.
"Ta ženská," řekl jednou Dick, "připravila Bena o rozum. Bylo mně to často líto."
Seděli spolu před krámem a pan Hobbs nacpával dýmku.
"Neměl se ženit," řekl vážně, povstal a šel pro zápalky. Při tom se podíval na pult.
"Hle!" zvolal. "Zde leží dopis, před tím jsem ho neviděl. Listonoš ho sem asi položil, aniž bych toho zpozoroval, anebo byl pod novinami." Vzal dopis a něžně ho pozoroval.
"Je od něho!" zvolal. "Opravdu od něho!"
Na dýmku zapomněl! Vrátil se vzpřímeně k své židli, vyňal kapesní nožík a rozřízl obálku.
"Jsem zvědav, co nám tentokráte píše," řekl.
Pan Hobbs rozložil dopis a četl následující:
Milý pane Hobbsi!
Píši ve velikém chvatu, protože Vám musím říct něco velmi podivuhodného; vím, že budete hrozně překvapen, milý příteli. Je to všecko omyl. Nejsem lordem nebudu ani hrabětem. K panu Hawishamovi přišla paní, která byla provdána za mého strýce Bevise, který zemřel. Na malého hocha, který je nyní lordem Fauntleroyem, protože v Anglii malí chlapci, nejstarších hraběcích synů stávají se hrabaty, když všichni zemrou, tím míním, když je mrtev jejich otec a dědeček.
Můj dědeček není mrtev, ale můj strýc Bevis zemřel; proto je jeho syn lordem Fauntleroyem, a já jím nejsem, protože můj otec byl nejmladší syn.
Jmenuji se opět tak, jako dříve, když jsem ještě byl v New-Yorku, Cedrik Errol a hrabství a vše ostatní nyní obdrží jiný hoch.
Zprvu jsem se domníval, že mu musím dát svého poníka a malý vozík, ale dědeček říká, že to není nutné. Dědeček je velmi smutný, a myslím si, že nemá tu paní rád. Snad se domnívá, že také já s Drahouškem jsme smutní, protože nebudu hrabětem.
Teď bych jím byl velmi rád, protože zámek je tak krásný a miluji všechny lidi, patřící k Dorincourtu. Když je člověk bohatý, může toho tolik učinit. Nyní nejsem bohatý, protože tatínek byl jen nejmladším synem a tak až budu veliký, budu pracovat a starat se o Drahouška.
Ptal jsem se již Wilkinse, jestli je těžké být štolbou. Mohl bych být také kočím.
Ta paní přivedla svého malého synka do zámku a dědeček a pan Hawisham s ní hovořili. Myslím, že se zlobila, protože mluvila velmi hlasitě. Dědeček se také zlobil a tak pohněvaného jsem ho doposud neviděl. Přál bych si, aby proto nebylo takové pozdvižení.
Vám a Dickovi jsem to chtěl hned vyprávět, protože Vás to jistě také zajímá.
Stále Vás miluje a zdraví
Váš přítel
Cedrik Errol (ne lord Fauntleroy).
Pan Hobbs klesl do židle, dopis a obálka sklouzly na zem.
"Teď ale přestává všecko!" vykřikl.
"Tak celá ta věc byla omylem," řekl Dick, který se také nemohl probrati z překvapení.
"Omyl!" křičel pan Hobbs. "Jsem toho mínění, že anglická šlechta ho chce oloupit o jeho práva, protože je Američanem. Od času revoluce nás nenávidí. Říkal jsem vám, že tam za vodou, není jist svým životem a teď vidíte, co se stalo. Celá vláda se proti němu spikla, aby ho připravila o právoplatný majetek."
Byl strašlivě rozčilen. Nejprve nebyl srozuměn se změnou v životě malého přítele, ale pomaloučku se s ní smířil a když obdržel od Cedrika prvý dopis a dozvěděl se o jeho moci, byl dokonce pyšný. A když i stále ještě zcela nezměnil svého dřívějšího mínění o hrabatech, věděl přec, že i v Americe jsou peníze velmi příjemnou věcí a když bohatství a nádhera souvisí také ještě s titulem, musí být velmi tvrdé vše to opět pozbýt.
"Chtějí ho oloupit!" opakoval, "to chtějí – a lidé, mající peníze, musí se o něho postarat."
Pozdržel u sebe Dicka dlouho do večeře. Když mladý muž konečně odcházel, vyprovázel ho pan Hobbs až za roh ulice. Na zpáteční cestě zastavil se proti prázdnému domku, díval se dlouho na lístek, na němž bylo napsáno: "Pronajme se" a bafal rozčileně z dýmky.