11 Zlá zpráva
12. listopad 2011 | 14.48 |
11. Zlá zpráva
Jednoho večera, krátce před dostavěním nových domků v hraběcím dvoře, shromáždila se při obědě na Dorincourtu veliká společnost. Již dlouho nebylo na zámku tolik hostí.
Několik dnů před touto večeří přijel na Dorincourt na návštěvu sir Harry Lorridaile a lady Lorridailová, jediná sestra hraběte. Bylo to ohromné vzrušení pro vesnici a zvonek u krámku paní Dibblové se vůbec nezastavil. Bylo známo, že lady Lorridailová je vdána třicet pět let a během svého manželství navštívila bratra pouze jednou.
Byla to hezká, stará dáma, s bílými, vlnitými vlasy, tvářemi jako jablíčka červenými a ryzím zlatým srdcem. Nestarala se mnoho o svého bratra, alespoň nikdy tak vážně, jako ostatní svět, a protože měla silnou vůli a řekla vždy vše přímo tak, jak si to myslila, často se s bratrem přela a také se s ním málo od svého mládí navštěvovala.
Jedenkrát přišel do Lorridailových zámku asi osmnáctiletý, veliký, krásný, mladý muž, který se představil jako synovec Lorridailové, Cedrik Errol. Přišel ji navštívit, protože dlel právě nablízku a dávno si již přál poznati svoji tetu Konstancii, o níž matka často vyprávěla. Mladík byl jemný a dobře vychovaný a když odjížděl, vyslovila teta přání, aby ji navštívil častěji. K tomu ale nedošlo. Když se hoch vrátil na Dorincourt, měl hrabě špatnou náladu a zakázal mu jednou pro vždy chodit do parku Lorridailových.
Lady Lorridailová vzpomínala s láskou na mladého muže a ačkoliv se obávala, že se snad v Americe ukvapeně oženil, rozčilila se velmi, když slyšela, že byl svým otcem pro tento sňatek zavržen a nikdo neví, kde žije. Když zvěděla, že hrabě odloučil Cedrikova matku od jejího malého synka, nenalezla slov, kterými by vyjádřila své roztrpčení.
"Jak bezcitné, Harry!" pravila, "odloučiti tak malé dítě od matky a učiniti je jediným společníkem muže, jako je můj bratr.
Hrabě bude k němu hrubým, nebo s ním bude jednat jako s malým nezbedou. Dopsala bych mu, ale nevím, bylo-li by to co platné - ."
"Bylo by to zbytečné, Konstancie," pravil sir Harry.
"Říkáš pravdu," odpověděla. "Znám jeho lordstvo hraběte z Dorincourtu příliš dobře; ale příčí se mně ta věc."
O lordu Fauntleroyovi zaslechli nejen nájemci, ale i jiní lidé. Všude se o něm povídalo a tolik příběhů letělo od úst k ústům – a jeho kráse, jemnosti, oblíbenosti a rostoucím vlivu na hraběte děda – že zprávy o tom došly i šlechty na sousedních panstvích.
Mluvilo se o hochu při večeřích, dámy litovaly jeho mladou matku a ptaly se, je-li chlapec opravdu tak krásný, jak se povídá a páni, znající hraběte a jeho zvyky, se srdečně smáli, když slyšeli o důvěře Cedrika v dobrotu jeho lordstva.
Sir Tomáš Asshe z Asshaine Hallu, byl jednoho dne v Erleboro a potkal hraběte, jedoucího s vnukem na koních. Zastavil, stiskl mylordovi ruku a přál mu, že dobře vyhlíží a že se uzdravil z pakostnice.
"A věřte mně to, nebo nevěřte," řekl svým přátelům, "starý pán byl pyšný jako krocan, a čestné slovo, hezčího a jemnějšího chlapíka, než je jeho vnuk, jsem neviděl."
Tak zaslechla také o dítěti lady Lorridailová. Slyšela o Higginsovi, chromém chlapci a nových domcích a ještě o mnoha jiných věcech a přála si malého hocha poznat. A právě, když přemýšlela, jak by toho docílila, obdržela k svému ohromnému údivu pozvání od bratra, aby přijela se svým chotěm na Dorincourt.
"Je to skoro nepravděpodobné," zvolala. "Slyšela jsem, že dítě způsobilo zázraky, a počínám tomu věřit. Všeobecně se povídá, že bratr chlapce zbožňuje a nespouští ho s očí. Věřím, že nás pozval jen proto, aby se jím mohl pochlubit."
Když přijela, doprovázena sirem Harrym na Dorincourt, bylo již k večeru a proto odebrala se dříve, než se pozdravila s bratrem, do svého pokoje. Když se převlékla k večeři, vstoupila do salonu. Hrabě, opírající se o krb, vypadal velmi statně; po jeho boku stál malý hošík v černých, sametových šatech, s velikým, krajkovým límcem – malý hošík s kulatou, svěží tváří a velmi hezký. Když se na ni podíval krásnýma, něžnýma, hnědýma očima, stěží zadržela výkřik radostného překvapení.
Když stiskla hraběti ruku, pojmenovala ho křestním jménem, což neučinila od dob, kdy byla ještě mladou dívkou.
"Molyneux, to je to dítě?" ptala se.
"Ano, Konstancie," odpověděl hrabě, "to je chlapec Fauntleroy, to je tvá prateta, lady Lorridailová."
"Jak se máte, prateto?" ptal se Fauntleroy.
Lady Lorridailová položila mu ruku na rameno a když se chvíli dívala do jeho tváře, srdečně ho políbila.
"Jsem tvá teta Konstancie," řekla. "Měla jsem tvého tatínka velmi ráda a ty se mu velmi podobáš."
"Jsem vždy rád, když slyším, že se podobám tatínkovi," odpověděl Fauntleroy, "tu mně připadá, že ho všichni lidé měli rádi – tak jako drahoušek – teto Konstancie." To dodal po malé přestávce.
Lady Lorridailová byla nadšena. Sklonila se k chlapci a políbila ho opět, a od toho okamžiku byli dobrými přáteli.
"Nu, Molyneux," řekla lady Lorridailová později tiše bratrovi, "nemůže být lepší."
"To věřím," odpovědělo jeho lordstvo. "Je skvostný chlapík. Jsme výbornými kamarády. Věří, že jsem nejroztomilejším, nejněžnějším a nejšlechetnějším lidumilem. Konstancie, přiznám se ti raději sám, protože kdybych ti toho neřekl, sama bys záhy poznala: je nebezpečí, že vzhledem k tomuto chlapci stane se ze mne starý blázen."
"Jak o tobě smýšlí matka?" ptala se svým přímým způsobem lady Lorridailová.
"Neptal jsem se jí," odpověděl hrabě.
"Nuže," řekla lady Lorridailová, "říkám ti již s počátku zcela otevřeně, že neschvaluji tvého jednání s paní Errolovou a co nejdříve ji navštívím; chceš-li se tedy se mnou přít, učiň tak lépe ihned. Vše, co jsem o mladé paní slyšela, mne přesvědčuje, že dítě má své dobré vlastnosti od ní. Zaslechli jsme již u nás v zámku, že tvoji ubozí nájemci ji zbožňují."
"Zbožňují jeho," řekl hrabě a pokynul hlavou k Fauntleroyovi. "Co se týká paní Errolové, poznáš malou, hezkou paní. Dluhuji jí, že dala chlapci část své krásy. Navštiv ji, chceš-li. Já si jen přeji, aby zůstala v Court-Lodge, a abys po mně nežádala, abych ji navštívil."
"Jeho nenávist k ní není tak veliká, to je zřejmé," řekla později lady siru Harrymu. "Vůbec se nesmírně změnil a věřte, Harry, zní to snad nepravděpodobně, ale můj náhled je, že snad z něho bude zcela jiný člověk, a to sice jen svou láskou k nevinnému, malému chlapci. Nuže, to děcko ho má opravdu rádo z celého srdce – opírá se o jeho křeslo a koleno. Mylordovy děti by se byly spíše přitulily k tigrovi."
Příštího dne navštívila lady Lorridailová paní Errolovou. Když se vrátila, pravila svému bratrovi:
"Molyneux, je to nejrozkošnější malá paní, kterou znám. Má hlas jako stříbrný zvonek a můžeš jen jí děkovat za to, že chlapec je takový, jaký právě je. Dala mu mnohem více, než jen svoji krásu, a velmi jsi pochybil, že jsi ji nevyzval, aby přišla do zámku. Pozvu ji k nám na Lorridaile."
"Neopustí hocha," odpověděl hrabě.
"Ten také ke mně přijde," řekla, smějíc se, lady Lorridailová.
Ale denně vždy více poznávala, jak vroucně děd s vnukem k sobě lnou. Věděla také, že hlavním důvodem, aby uspořádala velkolepou společnost, bylo skryté přání, ukázati světu vnuka a že chlapec, o němž se tolik povídá, předčí vše, co o něm je známo.
"Bevis a Maurice ho tak hluboce pokořili," pravila svému muži. "Všichni věděli, že je opravdu nenávidí. Nyní má jeho hrdost zadostiučinění."
Snad všichni hosté přijali pozvání se zvědavostí na malého lorda a všichni doufali, že ho poznají.
A když přišel čas, poznali ho. Všichni s ním chtěli mluvit, všichni mu chtěli něco říci. Dámy se s ním mazlily a páni s ním žertovali, právě tak, jako činila společnost na parolodi, když pluli přes oceán. Fauntleroy se divil, proč se při jeho odpovědích smějí. Ale byl zvyklý, že lidé byli v jeho společnosti veselí, i když byl zcela vážný a proto o tom více nepřemýšlel.
Večer se mu líbil. Páni byli veselí a dámy měly nádherné šaty a zářící šperky ve vlasech a na hrdlech. Byla mezi nimi mladá dáma, o níž slyšel, že přijela z Londýna, kde po určitou dobu bydlela. Byla tak rozkošná, že s ní nemohl spustit očí. Byla dosti veliká, měla hrdou hlavu a měkké, tmavé vlasy. Oblečena byla v bílých šatech a na hrdle měla šňůru drahocenných perel. Fauntleroy se domníval, že to je princezna. Byl jí tak zaujat, že se jí mimoděk stále blížil, až se konečně k němu obrátila a řekla s úsměvem:
"Pojď ke mně, Fauntleroyi, a řekni mně, proč mne stále pozoruješ."
"Protože jste tak krásná," odpověděl malý lord.
Všichni páni stojící u ní se smáli a také ona se maloučko usmála a zčervenala.
"Ach, Fauntleroyi," řekl starší pán, který se smál nejsrdečněji, "využij času! Až budeš starší, nebudeš mít tolik odvahy, abys to řekl."
"Je přec nemožné, aby někdo řekl něco jiného," odpověděl Fauntleroy něžně. "Což se vám dáma nelíbí?"
"Nesmíme říci vše tak, jak si to myslíme," odpověděl pán, zatím co se druzí smáli ještě více.
Mladá dáma – jmenovala se Viviana Herbortová – vztáhla ruku a přitulila Cedrika k sobě.
"Lord Fauntleroy může říci vše, co si myslí," řekla, "a jsem mu velmi vděčna. Věřím, že mluví tak, jak myslí." Při tom ho políbila na tvář.
"Jste nejkrásnější z dam, které jsem kdy viděl," řekl Fauntleroy dívaje se na ni nevinnýma očima, "vyjma drahouška: ta je pro mne nejkrásnější na světě."
"Ovšem," řekla slečna Viviana Herbortová smějíc se a líbajíc ho znovu na tvář.
Skoro po celý večer byli pospolu a skupina s nimi uprostřed byla obzvlášť veselá. Ani sám nevěděl, jak k tomu došlo, ale dlouho se nebránil a vyprávěl svým posluchačům o Americe, o republikánech, panu Hobbsovi a Dickovi, a posléze vytáhl z kapsy pyšně Dickův dárek na rozloučenou, rudý kapesník.
"Dnes večer jsem si ho vzal, protože jsem ve společnosti," řekl. "Věřím, že Dick by měl radost, kdyby věděl, že ho nosím do společnosti." –
Pana Hawishama očekávali již odpoledne, ale on se ku podivu opozdil. Hosté již odcházeli od stolu, když konečně přišel.
Když se ohlásil u hraběte, díval se lord na něho udiveně. Právní zástupce byl zneklidněn a podivně rozrušen. Jeho stará tvář byla bledá.
"Zdržel mne výjimečný případ," řekl hraběti. Při obědě pojedl jen několik soust a když byl osloven, díval se strnule na mluvícího, jako by se jeho myšlenky toulalis velmi daleko. Když při zákuscích vstoupil do jídelny Fauntleroy, podíval se pan Hawisham několikrát na chlapce s opravdovým neklidem.
Fauntleroy pozoroval tyto pohledy a divil se. Žili s panem Hawishamem velmi přátelsky a vždy se na sebe usmívali.
Toho večera ale připadalo, že pan Hawisham úsměv zapomněl. Skutečností ale bylo, že zapomněl vše, vyjma zvláštní novinky, kterou musel sdělit hraběti dříve, než večer skončil.
Konečně hosté povstali a páni doprovodili dámy do salonu. Fauntleroy seděl na pohovce u slečny Viviany. Prohlíželi si spolu obrazy a Cedrik právě své přítelkyni děkoval, když se otevřely dveře.
"Jsem vám velmi vděčný, jste na mě tak hodná," řekl, "nebyl jsem dosud ve společnosti a bavil jsem se výborně."
Bavil se tak dobře, že když se okolo slečny Herbortovy opět shromáždili páni a hovořili s ní a on se namáhal, aby porozuměl jejich žertovným řečem, klesla jeho víčka. Několikrát, když zazněl v jeho uších srdečný smích slečny Herbortové, pokusil se otevřít oči. Rozhodl se, že neusne – ale za ním byla veliká, žlutá, hedvábná poduška, na tu klesla jeho hlava a za chvíli klesla víčka naposledy na jeho oči. Neotevřela se ani, když po dlouhé době ho někdo zlehka políbil na tvář. Byla to slečna Viviana Herbortová, která odcházela a tiše k němu řekla:
"Dobrou noc, malý lorde Fauntleroyi, spi dobře!"
Příštího dne nevěděl, že se pokoušel otevřít oči a ospale zamumlal:
"Dobrou noc – já – já – jsem – tak šťasten. Jste – tak – krásná."
Jen temně si vzpomínal, že slyšel pány se smát a nevěděl proč.
Když poslední z hostů opustil pokoj, zvedl se pan Hawisham ze svého místa u krbu, přistoupil k pohovce a pozoroval spícího chlapce. Malý lord Fauntleroy se pohodlně natáhl. Nožky přehodil přes sebe a jedna visela dolů s pohovky; ruku měl pod hlavou. Plavé kadeře byly rozházené na žluté, hedvábné podušce. Skýtal krásný obrázek a bylo milo se na něho podívat.
Pan Hawisham se na chlapce díval a mnul si s ustaranou tváří hladkou bradu.
"Nu, Hawishame," ozval se náhle za ním drsný hlas hraběte. "Co je? Přihodilo se něco nepředvídaného? Ptám se vás!"
Pan Hawisham se obrátil.
"Mám špatné zprávy," odpověděl po chvíli váhání, "velmi zneklidňující zprávy, mylorde – nejhorší, jaké jen mohou být. Velmi lituji, že právě já vám je musím sdělit."
Po celý večer, když se podíval hrabě na pana Hawishama, zneklidněn a když byl neklidný, byl také ve špatné náladě.
"Proč si tak nápadně prohlížíte hocha?" ptal se hněvivě. "To už jste činil po celý večer. Týkají se vaše zprávy lorda Fauntleroye?"
"Mylorde," řekl pan Hawisham, "řeknu vám to přímo, bez vytáček. Moje sdělení se týká pouze lorda Fauntleroye. A když celá věc bude pravdivá, pak chlapec zde ležící a spící, není lordem Fauntleroyem, ale pouhým synem kapitána Errola. A lordem Fauntleroyem je dítě vašeho syna Bevise, a bydlí v této chvíli v jednom londýnském hotelu."
Hrabě stiskl křečovitě oběma rukama opěradlo židle, takže žíly na nich tmavomodře vyvstaly; také žíly na jeho čele naběhly. Jeho přísná stará tvář smrtelně zbledla.
"Co říkáte?" "Zbláznil jste se? Kdo vám to nalhal?"
"Je-li to lež, tak se pravdě skoro zoufale podobá," odpověděl pan Hawisham. "Dnes ráno přišla ke mně paní, která udávala, že se s ní váš syn Bevis před šesti roky oženil. Rok po svatbě se ve zlém rozešli a on jí vyplatil peněžitý obnos s podmínkou, že se vzdálí. Má pětiletého syna a je Američankou z nižší společenské třídy. Je to nevzdělaná osoba a tvrdí, že teprve před krátkým časem pochopila, čeho může její syn požadovati. Od právního zástupce se dozvěděla, že její syn je právoplatným lordem Fauntleroyem a dědicem hrabství Dorincourtu. Ovšem, že trvá na tom, aby její požadavky byly uznány."
Zavilá tvář hraběte smrtelně zbledla. Trpký smích zkřivil jeho rty.
"Nevěřil bych ani slovu," řekl, "kdyby tento nízký a bídný žert tak příliš dobře nesouhlasil se jménem mého syna Bevise. Bevisovi je to podobno. Byl vždy hanbou rodiny, vždy byl nespolehlivý a hříšný člověk – můj syn a dědic, Bevis, lord Fauntleroy. Říkáte, že žena je nevzdělaná, sprostá osoba?"
"Bohužel musím doznat, že se dovede sotva podepsat," odpověděl právní zástupce. "Je zcela nevzdělaná a nepochybně bez peněz."
Starý advokát se odmlčel a bezděčně se zachvěl. Hrabě se hořce zasmál.
"A já," pravil, "já byl předpojat proti – proti té druhé paní, matce tohoto dítěte (při tom ukázal na spícího chlapce). Vzpouzel jsem se jí poznat, přes to, že se dovedla podepsat. To je odplata."
Náhle počal běhati pokojem. Divoká, strašná slova vycházela z jeho rtů. Hněv, nenávist, ukrutné zklamání jím lomcovalo, jako lomcuje vichřice stromem. Pohled na jeho hněv byl strašlivý a přes to pozoroval pan Hawisham, že ani při hněvu nezapomíná ani na okamžik na spící postavičku na žluté, hedvábné podušce a tlumí svůj zlostný hlas, aby Cedrika nevzbudil.
"Mohl jsem to vědět," řekl. "Od prvého dne narození zahrnovali mou hlavu jen hanbou! Nenáviděl jsem je oba a oni nenáviděli mne! Bevis byl horší. A přece tomu nevěřím! Budu až dokonce státi s tímto dítěte. Ale je to Bevisovi podobno – velmi podobno!"
Pak běhal dále a ptal se na ženu a její doklady, při tom střídavě bledl a rudl. Pak, když již mu vše pověděl i to nejhorší, vzhlédl k němu pan Hawisham s tajnou úzkostí. Hrabě připadal úplně zlomený. Záchvaty hněvu měly vždy špatné následky pro jeho zdravotní stav, ale dnes jím otřáslo něco jiného, mocnějšího.
Šel zvolna zpět k pohovce a zastavil se.
"Kdyby mně byl někdo řekl, že si zamiluji dítě," hovořil svým tvrdým hlasem a tiše a nejistě, "nebyl bych tomu věřil. Děti se ně vždy protivily – mé vlastní více, než cizí. Tohoto chlapce ale mám rád – a on má rád mne," dodal usmívaje se. "Všeobecně vzato, nejsem oblíben, a nikdy jsem také nebyl, ale on je mně srdečně nakloněn. Nikdy se mne nebál, ale vždy mi důvěřoval. Byl by našemu jménu ku cti a mé místo by byl lépe zastával, než já."
Hrabě se sklonil nad šťastnou, klidně dřímající tváří a pozoroval ji několik minut. Jeho obočí bylo svraštěno a přec nevyhlížel přísně. Opatrně a tiše pohladil rukou vlásky na chlapcově čele a pak zazvonil.
Když se objevil dlouhý sluha, ukázal na pohovku. Pravil:
"Odneste – lorda Fauntleroye do jeho pokoje."