Paní Errolová odhalila při své činnosti u chudých vesnici, která vyhlížela tak šťastně, pohlíželo-li se na ni z rašeliniště, mnoho smutných věcí. Když se prohlédla vesnice zblízka, nebyla již tak malebnou. Paní Errolová nalezla lenost, chudobu a nevědomost tam, kde měl být blahobyt a píle. Když navštívila po prvé ono místo, zachvěla se. Tato zpustlost a ledabylost odstrašovala na venkově ještě více, než ve městě. Když se dívala na zanedbané, v hříchu a hrubé lhostejnosti rostoucí děti, vzpomínala na svého malého chlapce, žijícího ve velikém, nádherném zámku, v blahobytu a pořádku a jehož všechna přání byla vždy splněna. V jejím bystrém, mateřském srdci vznikla smělá myšlenka.
"Hrabě dá Cedrikova vše," pravila paní Errolová panu Mordauntovi. "Splní všechna jeho přání. Proč bychom nepoužili této jeho slabosti k dobru ubohých, potřebných lidí? Úkol tento převezmu já." –
Věděla, že může důvěřovati dobrotivému dětskému srdci. Vyprávěla malému chlapci o bídě v hraběcím dvoře. Byla pevně přesvědčena, že o tom ihned promluví se svým dědečkem a doufala, že výsledek rozmluvy bude dobrý.
A nemýlila se; účinek následoval. Důvodem byl vliv chlapcův na hraběte a jeho pevná důvěra v dědovu velkomyslnost a dobrotu – víra, že dědeček učiní vše, co je dobré a šlechetné.
Hrabě nemohl důvěřivému dítěti říci, že vůbec nemá chuti býti šlechetným a že nejraději šel vždy svou cestou, třeba by i vždy nebyla správnou. Bylo to něco tak nového, být obdivován jako lidumil, že pomyšlení, dívati se do těch milých, hnědých očí a muset při tom říci: "Jsem zlostný, sobecký, starý ničema, v mém životě nebylo velkomyslnosti a nestarám se o vesnici a její obyvatele," bylo velmi nepříjemné. Naučil se plavovlasého, kučeravého chlapce tolik milovat, že byl nyní schopen vykonat časem něco dobrého. A tak se stalo – ačkoli se při tom sám sobě vysmíval – že po jistém přemýšlení si pohovořil a poradil se s Newickem a konečně se usnesli, staré domky zbořit a vystavět nová, lidská obydlí.
"Přeje si to lord Fauntleroy," řekl hrabě suše, "chce panství zlepšit. Řekněte nájemcům, že je to jeho nápad." Při tom se díval laskavě na malého lorda, ležícího na koberci před krbem a hrajícího si s Dougalem.
Když stavěli malé domky, jezdil malý chlapík s dědečkem skoro denně do vesnice a velmi se zajímal, jak práce pokračuje. Seskočil s poníka, seznámil se s dělníky, vyptával se jich na nástroje a stavební potřeby a vyprávěl jim o Americe. Po třech nebo čtyřech rozmluvách dovedl již při zpáteční cestě hraběti vyložit výrobu cihel.
"Chci vždy důkladně poznat vše, co vidím," řekl, "neboť člověk nikdy neví, nebude-li toho jednou potřebovat."
Dělníci si vždy o něm povídali, když je opustil a smáli se jeho nevinným otázkám. Ale měli ho rádi a těšili se, až hoře dychtivostí bude zase mezi nimi.
"Neznáme tak milého chlapíka. Nezdědil ničeho ze starého, špatného rodu," říkali.
A když se večer vraceli domů, vyprávěli vše svým ženám a ty si zase povídaly o něm mezi sebou. A tak se stalo, že všichni záhy znali osud malého lorda Fauntleroye, a všichni poznávali, že "zlý hrabě" konečně nalezl někoho, o něhož se staral, a kdo jeho zatvrzelou mysl změnil.
Sám sobě často říkal:
"Chlapec vše dokáže, vše!"
Hrabě ale nemluvil s nikým o svých citech k chlapci, když o něm hovořil, vždy se zavile usmíval. Fauntleroy poznal záhy, že ho dědeček má rád, a že si přeje, aby mu byl stále na blízku – u křesla, seděl-li v knihovně, nebo u stolu, po jeho boku, když jezdil na koni, aneb večer se procházeli po terase.
"Pamatujete se ještě, co jsem vám řekl prvého večera?" řekl Cedrik, vzhlédna od knihy, kterou četl na kůži před krbem. A pokračoval:
"Myslím si, že my dva jsme nejlepšími přáteli na světě!"
"Ano, jsme dobrými přáteli," odpovědělo jeho lordstvo. "Pojď ke mně!"
Fauntleroy vyskočil a šel k dědečkovi.
"Přeješ si něco?" ptal se hrabě, "nedostává se ti ještě něčeho, po čem toužíš?"
Chlapcovy hnědé oči se přemýšlivě upřely na dědečka.
"Ano, jedno mi chybí," odpověděl.
"A co je to?" vyzvídal hrabě.
Fauntleroy chvíli mlčel. Nepřemýšlel dosud o ničem tak dlouho.
"Nuže, co je to?" opakoval hrabě.
"Drahoušek," řekl Fauntleroy.
Hrabě sebou trhl.
"Vidíš ji přece denně," řekl. "Není to dosti?"
"Dříve jsem ji viděl stále," pravil Fauntleroy. "Líbala mne, když jsem šel večer spat a když jsem se ráno probudil, byla u mne. Také jsme si stále povídali a nemuseli jsme čekat, až se opět spatříme."
Mladé a staré oči se do sebe zadívaly. Pak svraštil hrabě brvy.
"Nezapomeneš na matku nikdy?"
"Nikdy," odpověděl Fauntleroy, "a ona mne také nikdy nezapomene. Na vás bych také nikdy nezapomněl, kdybych již s vámi nežil. Vzpomínal bych na vás stále."
"Opravdu," řekl hrabě, když chvíli Cedrika pozoroval, "věřím ti, že bys na mne nezapomněl!"