09 Zchátralé chaloupky
7. listopad 2011 | 18.15 |
09. Zchátralé chaloupky
Nyní kul hrabě stále plány do budoucnosti. V hloubi duše si dokonce přál, aby byl býval jeho minulý život lepší, aby neměl tolik stinných míst, před nimiž by čisté srdce chlapce bázlivě couvalo. Po dlouhá léta byl nazýván "divokým hrabětem z Dorincourtu". Vzpomínky zneklidňovaly často starého muže. Ze srdce si přál, aby se toho hoch nikdy nedozvěděl. Při těchto myšlenkách zapomínal své pakostnice a po čase byl lékař překvapen, že se zdraví nemocného zlepšilo natolik, jak nikdy nedoufal. Snad to bylo tím, že jeho život nebyl již tak jednotvárný a zdlouhavý a že mimo své pakostnice měl dosti jiných věcí, o nichž přemýšlel.
Jednoho jitra byli lidé velmi překvapeni, když viděli po boku Fauntleroye jeti někoho jiného, než Wilkinse. Nový průvodce jel na silném, velikém bělouši a byl to hrabě Dorincourt.
Ve skutečnosti byl to Fauntleroy, který toho navrhl. Když vyskakoval na poníka, pravil smutně dědečkovi:
"Přál bych si, abyste jel se mnou. Když jsem z domova, jsem tak opuštěný, protože vy jste pak samoten ve velkém zámku. Opravdu bych chtěl, abyste také jezdil na koni."
Chvíli na to vládlo ve stájích veliké vzrušení, protože byl dán rozkaz, aby pro hraběte osedlali "Selima". Od té doby sedlali Selima skoro denně a lidé si již zvykli, vídati velikého, šedovlasého, starého pána na mohutném bělouši po boku malého hnědého poníka lorda Fauntleroye. Při jízdě zelenými loukami a po krásné silnici spřátelili se jezdci ještě více. A pak ponenáhlu dozvěděl se starý pán mnohé o drahouškovi a jejich životě. Fauntleroy klusal podle velikého koně a spokojeně povídal. Nebylo šťastnějších přátel. Hrabě jel zpravidla mlčky a pozoroval jen spokojený, veselý obličejíček. Chvílemi pobídl malého průvodce, aby cválal, a když viděl hošíka, jak rovně a bez bázně sedí v sedle, tu jeho oči měly zvláštní výraz radosti. Když se pak Fauntleroy vracel, vesele se směje a mávaje čepicí, cítili oba, že jsou velmi dobří přátelé.
Ještě něco objevil hrabě na ženě svého syna: nežila nákladně. Slyšel, že chudáci ji velmi dobře znají. Byla-li v některém domku nemoc, starost, nebo bída, tak stával často malý vozík před jeho dveřmi.
"Hleďte," řekl jednou Fauntleroy, "není člověka, který by neřekl, Pán Bůh vám požehnej, když vidí maminku; také děti ji mají rády. Mnohé z nich k ní chodí a ona je učí šít. Maminka říká, že se cítí velmi bohatou, protože může pomáhat chudým."
Toho jitra hnal hrabě svého koně na vyvýšené místo rašeliniště a bičíkem ukázal na překrásnou krajinu kolem nich.
"Víš, že toto vše mně patří?" ptal se Fauntleroye.
"To vše je vaše?" odpověděl hoch udiveně. "Jak je to krásné – a jak mnoho je to pro jednoho člověka!"
"Víš také, že jednoho dne bude vše a ještě daleko více, tvé?"
"Mé?" zvolal Fauntleroy překvapeně. "A kdy?"
"Až zemru," odpověděl hrabě.
"Pak nechci ničeho," řekl maličký; "chci, abyste stále žil."
"To je hezké od tebe," odpověděl hrabě svým suchým způsobem; "ale přes to, bude vše to jednou tvé – jednoho dne budeš hrabětem z Dorincourtu."
Malý lord seděl chvíli tiše v sedle. Díval se přes široká, zelená pole, chalupy a domky ve vesnici a pak přes stromy k velikému zámku, mohutně čnícímu svými věžemi. Pak tiše vzdychl.
"O čem přemýšlíš?" ptal se hrabě.
"Myslím na to," odpověděl Fauntleroy, "jaký jsem malý chlapec a co mi drahoušek řekl."
"Nu, co ti povídala?" vyzvídal hrabě.
"Říkala, že není asi tak snadné, být příliš bohatým; kdo má stále tolik věcí, snad zapomíná, že všichni nejsou tak šťastni a že bohatý člověk má na to stále myslit. Vyprávěl jsem jí, jaký jste hodný a ona řekla, že je to velmi krásné, neboť hrabě má tolik moci. A kdyby myslel jen na své potěšení a ne na lidi, bydlící na jeho panství a půdě, pak by mu klnuli, protože by jim přece mohl pomoci – a čím více lidí by to bylo, tím by to bylo horší. Právě jsem si prohlédl domky a myslel jsem si, jak bych tam asi bydlel, kdybych byl hrabětem. Jak to činíte, abyste znal všecky lidi, a abyste věděl, čeho se jim nedostává?"
"Newick to za mne obstarává," řekl hrabě a při tom se skoro rozpačitě podíval na tázajícího se a pohladil si šedý knír. "Pojedeme domů," dodal, "a až budeš hrabětem, hleď, abys byl lepší, než jsem byl já."
Když jeli domů, hrabě nemluvil. Připadalo mu velmi podivné, že on, který v celém svém životě nikoho upřímně nemiloval, měl nyní tolik rád toho maličkého.
"To je proto, že jsem velmi osamělým mužem, ve svém velikém zámku," namlouval si, ale věděl přec, že to nebylo vše. Kdyby si byl sám chtěl přiznat pravdu, byl by snad nucen přiznati, že to byly vlastnosti, kterých sám nikdy neměl, které ho tak mocně k dítěti přitahovaly – otevřená, důvěřivá povaha, milá upřímnost, v níž nevznikalo špatných myšlenek. –
Asi týden po této vyjíždce vrátil se Fauntleroy z návštěvy u matky a vstoupil s ustaranou tváří do knihovny. Usedl do křesla s vysokým lenochem, v němž seděl večer po příjezdu a chvíli mlčky pozoroval postavy na krbu. Hrabě se na něho díval a byl zvědav, co má Cedrik na srdci. Konečně se zeptal:
"Ví Newick vše o lidech?"
"Jeho zaměstnáním je, se o vše starat," řeklo jeho lordstvo. "Zanedbal snad něco?"
"Je tu místo," řekl Fauntleroy s živým pohledem, "drahoušek je viděl, je na druhém konci vesnice. Domky jsou nalepeny jeden na druhém a jsou na spadnutí, nedá se v nich skoro ani dýchat a lidé v nich jsou chudí a je to hrozné! Mají často horečku a děti umírají; a protože jsou tak chudí, jsou potom zlí. Je to horší, než u Michala a Brigity. Střechami prší. Drahoušek navštívil jednu chudou ženu, která tam bydlí. Nesměl jsem k ní, dokud se nepřevlékla a když mně vše vyprávěla, plakala."
Také do jeho očí vstoupily slzy, ale usmíval se, když pokračoval:
"Řekl jsem drahouškovi, že o tom jistě ničeho nevíte, ale že vám to hned povím."
Cedrik vyskočil ze židle a přitulil se k hraběti.
"Mohl byste vše zlepšit, jako jste pomohl Higginsovi," řekl. "Povídal jsem drahouškovi, že Newick asi vám to zapomněl říci, neboť vy jste příliš dobrý, než byste to trpěl."
Hrabě se díval na malou ručku, spočívající na jeho koleně. Newick nezapomněl, naopak, Newick mluvil víc než jedenkrát o tom, že ona část na konci vesnice – jmenoval ji hraběcím dvorem – je v zoufalém stavu. Hrabě věděl vše o nízkých zdech, rozbitých oknech a děravých střechách; věděl o bídě, horečce a chudobě. Také pan Mordaunt odvážil se vylíčit vše hraběti důtklivými slovy, ale jeho lordstvo na to jen prudce odpovědělo. Jednou dokonce, když ha pakostnice příliš týrala, řekl, že čím rychleji ti lidé zajdou, tím bude lépe a tím byla věc odbyta. Ale když se nyní díval na malou ručku na svém koleně a na poctivou, vážnou a otevřenou chlapcovu tvář, tu se styděl za hraběcí dvůr a za sebe.
"Jak," řekl, "snad ze mne nechceš učinit dokonce stavitele vzorných domků?" a položil ruku na Cedrikova rameno. "Projdeme se na terase," řekl a krátce se zasmál, "při tom si promluvíme o té záležitosti."