08 Fauntleroy se učí jezdit na koni
6. listopad 2011 | 18.08 |
08. Fauntleroy se učí jezdit na koni
Upřímně řečeno, byl ubohý Higgins hraběti velmi lhostejný, ale líbilo se mu, že lidé o jeho vnuku hovořili a že již od mládí je nájemci oblíben. A líbil se mu též zájem a rozčilení, které vzbuzovali, když s Cedrikem přijeli do kostela. Věděl, jak lidé budou hovořit o chlapcově kráse, o jeho jemné, štíhlé postavě, jeho hezké tváři a plavých vlasech a že řeknou (hrabě již slyšel, jak si to dvě ženy povídaly), že hoch je "každým coulem lord." Dorincourt byl pyšný, starý muž, hrdý na své jméno, hrdý na své postavení a proto byl také pyšný, že mohl světu ukázati dědice, který je hoden svého příštího postavení.
Toho jitra, když byl předveden pony, byl hrabě tak zaměstnán, že skoro úplně zapomněl na svou pakostnici. Když štolba přivedl nádherné zvíře, seděl hrabě u otevřeného okna knihovny, aby se díval na prvou hodinu jízdy. Byl žádostiv, bude-li se chlapec bát. Kůň nebyl tak zcela malý a starý pán již častokráte viděl, že děti ztratily odvahu při prvých pokusech v jízdě.
Fauntleroy vyskočil na koně s velkým nadšením. Wilkins, štolba, prováděl koně na uzdě před okny knihovny.
Později ve stájích, poznamenal Wilkins ke svým společníkům:
"Je to statečný, malý chlapík, byl hned v sedle a ani starý jezdec by neseděl rovněji."
Po chvíli řekl Fauntleroy dědečkovi, pozorujícímu ho stále oknem:
"Smím to nyní zkusiti sám a smím jeti rychleji? Malý chlapec z páté avenue v New-Yorku klusal a cválal."
"Myslíš, že bys již dovedl klusat a cválat?" ptal se hrabě.
"Chtěl bych se o to pokusit," zněla odpověď.
Hrabě dal Wilkinsovi znamení, načež tento vyskočil na svého koně a vzal Fauntleroyova poníka za otěže.
"Nuže," řekl hrabě, "klusejte!"
První minuty byly pro malého jezdce značně rozčilující. Cítil, že klus není tak snadný, jako jízda krokem, a čím pony rychleji klusal, tím to bylo nesnadnější.
"Vyhazuje to strašně – strašně – viďte – Wilkins?" řekl štolbovi. "Vy-ha-zu-je vás to také?"
"Nikoli, mylorde," odpověděl Wilkins. "Časem si také zvyknete. Jen se držte pevně ve třmenech."
Zcela bez dechu, v tváři červený, seděl tak rovně, jak jen dokázal. Hrabě viděl vše oknem knihovny. Když jezdci opět přijeli na doslech, byl Fauntleroy bez klobouku, tváře mu plály, rty měl pevně sevřené, ale klusal klidně dále.
"Zastav na chvíli!" zvolal děd. "Kde máš klobouk?"
Wilkins se dotkl svého. "spadl, mylorde," řekl s patrnou radostí, "ale nesměl jsem ho zvednouti."
"Nebojí se?" zeptal se hrabě suše.
"Ten, mylorde?" zvolal Wilkins. "Lord Fauntleroy neví, co je strach. Učil jsem již mnoho mladých pánů jezdit na koni, ale tak statečného ještě nikdy."
"Unaven?" řekl hrabě Fauntleroyi. "Chceš sestoupit?"
"Hází to člověkem víc, než by si myslel," přiznalo se malé lordstvo otevřeně, "a trochu to také unavuje, ale nechci ještě sestoupit. Chci se naučit jezdit. Jak jen chytnu dech, vrátím se pro klobouk."
Zatím co poník klusal pozvolna alejí, zčervenala lehce přísná stará tvář hraběte a oči pod huňatým obočím svítily tak spokojeně, že by tomu ani jeho lordstvo nevěřilo. A hrabě seděl a horlivě naslouchal, až zaslechl opět zvonění podkov.
Jezdci se po chvíli vraceli ostrým klusem. Fauntleroy neměl klobouku na hlavě, držel ho v ruce Wilkins; chlapcovy tváře byly ještě červenější, vlasy mu poletovaly kolem hlavy, skoro cválal.
"Již jsme tu!" vyrážel namáhavě, když stanuli před oknem.
"Cválal jsem. Neumím to ještě tak, jako ten chlapec v New-Yorku, ale zkusil jsem to a nespadl jsem."
Hoch, Wilkins a pony byli již nejlepšími přáteli. Nebylo dne, aby necválali vesele zelenými loukami. Děti z chaloupek chvátaly ke vrátkům, aby viděly pyšného, malého poníka a roztomilého jezdce. A mladý lord mával kloboukem a volal srdečným hláskem:
"Haló! Dobré jitro!"
Často zastavil a hovořil s dětmi. Jednou vyprávěl Wilkins v zámku, že Fauntleroy trval na tom, aby zastavili u vesnické školy. Naložil chromého chlapce, který byl unavený a dovezl ho na koni domů.
Když pak dorazili k jeho chaloupce a přiběhla chlapcova matka, aby se podívala, co se děje, smekl uctivě čepičku a řekl:
"Paní, přivezl jsem vašeho syna domů, protože ho bolí nohy; poprosím dědečka, aby mu dal zhotovit berly."
Když to zaslechl hrabě, nehněval se, jak se obával Wilkins; naopak, hlasitě se zasmál a zavolal si Fauntleroye, aby mu příhodu vyprávěl od začátku do konce. Pak se smál opět. A skutečně, po několika dnech zastavil hraběcí kočár před chaloupkou, v níž bydlel chromý hoch. Fauntleroy vyskočil, šel ke dveřím, nesa přes rameno jako pušku nové berly. Podal je paní Hartlové se slovy:
"Dědeček vás pozdravuje. Máte je dát svému malému chlapci; doufáme, že mu brzy bude lépe."
"Pozdravoval jsem také za vás," vysvětloval hraběti, když se vrátil k vozu. "Sice jste mi toho nenařídil, ale asi jste jen zapomněl. Učinil jsem správně, viďte?"
A hrabě se opět usmál a neříkal, že by to snad nebylo správné.
Přátelství lorda a Cedrika bylo den ode dne vroucnější a každým dnem rostla chlapcova důvěra v dědovu dobročinnost a jiné ctnosti. Věřil, že jeho dědeček je nejhodnějším ze všech šlechticů.
Ale přec něco velmi Cedrika udivovalo. Byl velmi chápavý a pozoroval rychle a proto mu bylo nápadné, že se jeho matka s dědečkem nikdy nesetkali. Když se dorincourtský kočár zastavil před Court Lodge, nikdy hrabě nevystoupil. A když chodili do kostela, zůstal Fauntleroy u vchodu vždy sám. Pak s matkou hovořil, nebo ji doprovázel domů. A přece denně byly posílány květiny a ovoce z hraběcích skleníků do Court Lodge. Hned po prvé neděli stalo se něco, čímž dobrota a dokonalost hraběte vzrostla v Cedrikových očích do nekonečna.
Ani ne za týden, když chtěl Cedrik navštívit matku, nalezl před vchodem místo velikého kočáru, rozkošný, malý vozík.
"To je tvůj dar matce," řekl krátce hrabě, "nemůže chodit pěšky, musí mít vůz. Muž, který to řídí, bude obstarávat kočár i koně. Je to dar od tebe."
Fauntleroy nemohl nadšením ani mluvit, radostí se ani necítil a rychle jel do Cour Lodge.
Matka trhala právě v zahradě růže Cedrik seskočil z vozíku a letěl k ní a volal:
"Drahoušku, věříš? To je tvé! Dědeček říkal, že je to dar ode mne. Je to tvůj vůz, v němž můžeš jezdit, kam jen se ti zachce."
Cedrik byl tak šťastný, že jeho matka nevěděla, co by řekla. Nemohla mu zkazit radost odmítnutím daru, protože pochází od muže, o němž předpokládá, že je jejím nepřítelem.
Musela vstoupit do vozu, s růžemi v náručí a pak jeli a Fauntleroy vyprávěl nejpodivuhodnější příběhy o dědečkově dobrotě. Byly to tak náročné příhody, že se při některé nezdržela smíchu. Pak přitáhla svého malého chlapce blíže k sobě, líbala ho a radovala se, že na starém muži, majícím tak málo přátel, vidí jen vše dobré.
Příštího dne psal Fauntleroy panu Hobbsovi. Dopis byl velmi dlouhý a když ho pěkně opsal, zanesl ho dědovi k opravě. Řekl:
"Pravopis je tak nejistý. Řekněte mně, prosím, co je nesprávné a já dopis ještě jednou opíši."
Dopis zněl:
Milý pane Hobbsi!
Napíši Vám o dědečkovi, který je ten nejhodnější hrabě na světě. Rozhodně Jste se mýlil, když Jste povídal, že hrabata jsou tyrani. Dědeček je velmi příjemný, a jsem přesvědčen, že byste byli dobrými přáteli, kdybyste se poznali. Má v noze pakostnici a trpí velmi bolestmi, ale je tak trpělivý a já ho mám denně více rád, protože člověk musí milovat hraběte, který je ke všem na světě tak hodný. Přál bych si, abyste se s ním mohl bavit; ví všechno, co se děje ve světě a mohl byste se na vše zeptat, ale kopanou hrát nedovede. Dal mně poníka a malý vozík a mamince skvostný vůz a mám tři pokoje a ohromnou spoustu hraček. Zámek a park by se vám líbil. Zámek je tak veliký, že v něm člověk může zabloudit – to říká Wilkins, můj štolba – a pod zámkem je vězení. V parku jsou srnci a králíci a všelijaká jiná zvířata. Dědeček je strašně bohatý, ale není pyšný, jak jste vždy o hrabatech tvrdil Chodím s ním velmi rád, všichni lidé jsou zdvořilí a přívětiví, muži smekají klobouky a ženy se hluboce uklánějí. Umím již jezdit na koni, ale hrozně to se mnou třese. Dědeček ponechal jednoho ubohého muže ve dvoře, i když nemohl platit nájemné a paní Mellonová poslala jeho nemocným dětem víno a jiné věci. Rád bych Vás zase spatřil, milý pane Hobbsi, také bych chtěl, aby drahoušek bydlel v zámku. Ale jsem tolik šťasten a příliš ji nepostrádám, protože ji mohu denně navštěvovat a protože mám dědečka velmi rád. Prosím, pište brzy
Vašemu Vás srdečně milujícímu, starému
příteli
Cedriku Errolovi.
P.S. Ve vězení není zavřen nikdo. Dědeček tam nedá nikomu trpět.
P.S. On je tak hodný hrabě a vždy mně připomíná Vás, všichni ho
mají rádi.
"Postrádáš tolik svoji matku?" ptal se hrabě, když dočetl dopis.
"Ano," odpověděl Fauntleroy, "postrádám ji vždy."
Cedrik přistoupil k hraběti, položil ruku na jeho koleno a tázavě naň pohlédl a ptal se:
"Vy ji nepostrádáte, viďte?"
"Vždyť ji neznám," odpovědělo jeho lordstvo skoro tvrdě.
"To vím," řekl Fauntleroy, "a divím se tomu. Ona mně řekla, že se vás nemám ptát a – já také nebudu, ale někdy přece o tom přemýšlím, ale neříkám ničeho. Když po ní příliš toužím, pak se dívám oknem na světlo, které po celou noc svítí mezi stromy pro mne. Je to velmi daleko, ale ona dává světlo na okno, když se setmí, a já vidím, jak svítí a vím, co mně povídá."
"Nu, co povídá?"
"Znamená: Dobrou noc! Bůh ochraňuj tě po celou noc! Je to totéž, co mi denně povídala, když jsme spolu bydleli. A ráno říkala: "Bůh tě žehnej po celý den! A tak jsem stále pod ochranou Boha."
"V to věřím," odpověděl hrabě suše. Svraštil brvy a pozoroval chlapce tak pronikavě a dlouze, že se hoch až podivil, co tím dědeček myslí.