Příští neděle měl pan Mordaunt v kostele mnoho posluchačů. Přijeli i z přilehlé farnosti Hazeltonu. V minulém týdnu vyprávěli si lidé nejpodivuhodnější příběhy o lordu Fauntleroyovi. U paní Dibblové se netrhly dveře. Lidé kupovali za několik haléřů nitě nebo špendlíky, jen aby ji slyšeli vyprávět zprávy ze zámku. Zvonek u dveří se nezastavil. Paní Dibblová věděla přesně, jak jsou vypraveny pokoje malého lorda a kolik cenných hraček je tam nashromážděno. Také vyprávěla, co který ze sloužících řekl, když viděl po prvé chlapce; jak všichni hraběcí sloužící jednohlasně tvrdí, že je velkou nespravedlností odlučovati malého hocha od matky a jak všem bila srdce, když šel sám k dědovi do knihovny, protože věděli, že jeho lordstvo je častou velmi špatné náladě.
"Ale věřte, paní Jenniferová," řekla paní Dibblová, "maličký se nebojí – říká to pan Tomáš; bavil se s hrabětem a smál se na něho, jako by odjakživa byli těmi nejlepšími přáteli. A jeho lordstvo, vypravoval pan Tomáš, se jen díval na drobečka pod svým huňatým obočím. A pan Tomáš míní, že ať je hrabě jak chce špatný, přece se v hloubi srdce radoval a více, byl hrdý, velmi hrdý. Pan Tomáš říká, že neviděl hezčího a způsobnějšího chlapce."
Pak byl příběh o Higginsovi. Pan farář Mordaunt ho sám vyprávěl při obědě a sluha to zas pověděl v kuchyni a odtud se novinka rozletěla jako na křídlech. A když se Higgins všedního dne objevil v městě, všichni se ho vyptávali; ovšem, že se ptali také Newicka, který pak ukázal tázajícím se dopis, podepsaný "Fauntleroy".
V neděli přišly, nebo po boku svých mužů přijely do kostela zvědavé ženy nájemců.
Tohoto jitra stálo množství povídajících lidí na hřbitově a na přilehlých cestách. Konečně jedna paní překvapeně zvolala: "Ach, to je asi jeho matka, hezké, mladé stvoření."
Všichni, kdož to slyšeli, se otočili a spatřili štíhlou, černě oděnou postavu, kráčející cestou vzhůru. Nebyla zastřena závojem, takže byl vidět její sličný obličej a krásné vlasy, vlnící se pod vdovským čepečkem.
Nedbala okolostojících lidí; myslela na Cedrika, na jeho návštěvy a na jeho radost z poníka. Brzy ale poznala, že je pozorována a že je příčinou rozrušení. Tu se jí uklonila stará paní v červeném plášti; a jiná zvolala: "Bůh vám žehnej, mylady!" Muži smekali, jeden po druhém, když je míjela. V prvé chvíli tomu nerozuměla, pak ji ale napadlo, že je to proto, že je matkou malého Fauntleroye a rozpačitě se začervenala, naklonila se řekla staré paní, přející jí požehnání: "Děkuji vám!"
Nyní se zjevil na ohybu cesty zámecký kočár, s krásnými koňmi a velkým, lemovaným sluhou. "Přicházejí!" letělo od úst k ústům.
Pak vůz předjel, Tomáš sestoupil a otevřel a tu vyskočil zlatovlasý hošík v černých sametových šatečkách.
"Jak by kapitánovi z oka vypadl," říkali lidé, vzpomínajíce jeho otce. "Je to živý obraz kapitána." Všichni muži, ženy a děti ho zvědavě pozorovali.
Stál tu v sluneční záři a vzhlížel k hraběti, jemuž Tomáš pomáhal z vozu. S mile starostlivou tváří čekal na chvíli, až bude moci nabídnout svou ručku a rameno k podpoře, jako by byl sedm stop vysoký.
"Jen se o mě důkladně opřete," slyšeli lidé, když hrabě vystoupil. "Podívejte se, jakou mají všichni lidé z vás radost a zdá se, že vás všichni dobře znají."
"Mne?" zvolal chlapec, mávaje chvíli čepicí, dívaje se kolem sebe a snaže se každému uklonit.
"Bůh žehnej vašemu lordstvu!" zvolala uklánějíc se, paní v červeném plášti, která také jeho matce pravila: "Popřej vám Bůh dlouhého života!"
"D2kuji vám, paní," odpověděl Fauntleroy. Pak vstoupili do kostela, kde si je také lidé prohlíželi, až usedli na křesla, vyzdobená červenými poduškami a závěsy. Sotvaže Fauntleroy usedl, učinil dva objevy, které mu způsobily velikou radost: za prvé, právě proti němu, takže ji velmi dobře viděl, seděla jeho matka a usmívala se na něho; za druhé, podle jeho křesla byly dvě z kamene vytesané postavy, klečící před kamenným oltářem a modlící se. Měly starodávný oblek a nápis pod obrazem obsahoval podivuhodná slova:
Zde odpoczywa v Panu zesnuly
RZEHORZ ARTHUR
prvnij hrabie z Doryncourtu s manzielkau swau
ALLYSONAU HYLDEGARDAU.
"Rád bych vám něco pošeptal," řekl tiše Fauntleroy, nemoha se zvědavostí udržet.
"Co je?" ptal se dědeček.
"Kdo jsou tito dva?"
"Tvoji předci," odpověděl hrabě, "kteří žili před několika stoletími."
Lord Fauntleroy si je uctivě prohlížel a pak řekl: "Zdědil jsem asi po nich pravopis." Když zazněly varhany, vstal a s úsměvem pohlédl na matku. Měl rád hudbu a vždy s matkou zpívávali. Nyní tu stál, drže v rukou veliký zpěvník a zpíval svým dětským hláskem, hlavičku maje pozdviženou; a když tak zpíval, zazářil okenními tabulemi sluneční paprsek a padl na jeho zlaté vlasy. Když se matka podívala na Cedrika, naplnilo se jí srdce vroucnou radostí a modlila se k Bohu, aby ponechal pro vždy jeho duši čisté, prosté štěstí a aby mu veliké bohatství neublížilo. Včera večer, když odcházel a ona ho líbala na dobrou noc, řekla mu:
"Cedriku, miláčku, jen pro tebe si přeji, abych byla hodně moudrá, abych ti mohla vždy dobře poradit. Říkám ti jen: Hochu, buď vždy dobrý, hodný a věrný a pak nikdy, dokud budeš živ, nikomu neublížíš, ale mnohým přineseš požehnání. Cedriku, nejkrásnější pocit je, zakládat blaho a být pravdivým a věrným, pokud síly stačí."
Když se Fauntleroy vrátil do zámku, opakoval tato slova dědečkovi.
"Myslil jsem na vás, když to maminka říkala. Řekl jsem jí, že svět je jistě lepší, protože v něm žijete a že se pokusím, abych se vám podobal."
"A co na to řekla?" ptalo se jeho lordstvo poněkud neklidně.
"Pravila, že mám pravdu a že se vždy musíme snažit, abychom byli hodnými lidmi."
Snad si vzpomněl starý pán těchto slov, když se díval závěsy svého křesla na líbeznou tvář paní Errolové a jejího syna. Hleděl stále přes hlavy lidí tam, kde seděla.
Když šli z kostela, stálo mnoho lidí, kteří byli na službách Božích u dveří, aby je viděli. Tu váhavě vykročil z řady muž, drže klobouk v ruce. Byl to nájemce středních let, s ustaranou tváří.
"Nuže, Higginsi," řekl hrabě.
Fauntleroy se rychle obrátil.
"Ach, to je pan Higgins?" zvolal.
"Ano," odpověděl hrabě suše, "a myslím, že přišel, aby se podíval na svého nového pána."
"Ano," odpověděl muž, "pan Newick mně sdělil, že vaše mladé lordstvo bylo tak laskavo a přimluvilo se za mne a tak jsem si umínil, že vám poděkuji."
Snad se Higgins podivil, když viděl, jak malý je hoch, který ve své nevinnosti tolik pro něj učinil. Pravil:
"Děkuji mnohokráte vašemu lordstvu. Já – ."
"Oh," zvolal Fauntleroy, "já jsem jen napsal dopis. Vše ostatní učinil můj dědeček. Stále někomu prokazuje dobro. Uzdravila se již paní Higginsová?"
Higgins byl zaražen. Divil se, vida svého pána, jako dobrodince.
"Ano – ovšem, vaše lordstvo," koktal. "Nyní, když již nemáme starostí, je jí lépe. Onemocněla z žalu."
"To mám radost," odpověděl Fauntleroy. "Dědeček byl velmi zarmoucen, když slyšel, že vaše děti měly spálu, a já též jsem je litoval. Dědeček měl také děti – a já jsem chlapec jeho syna."
Higgins byl stále nejistějším. Cítil, že by nebylo radno podívati se nyní na hraběte, protože věděl, že jeho otcovská láska jevila se pouze v tom, že své synky vídal jen dvakrát v roce. Když onemocněli, odjel ihned do Londýna, protože nechtěl být obtěžován lékaři a ošetřovatelkami. Byl to tedy velmi těžký útok na nervy hraběte, když mu byla přisuzována vřelá účast na spále Higginsových dětí.
"Nuže, Higginsi, nyní vidíte, že jste se velmi často ve mně mýlil," řekl hrabě s jasným úsměvem. "Lord Fauntleroy mně rozumí. Chcete-li se přesvědčiti o mé povaze, zeptejte se jeho. Vstup do vozu, Fauntleroyi!"
Fauntleroy skočil do vozu, jenž se rozjel zelenou cestou k silnici; hrabě se stále ještě usmíval.