05 V zámku
5. listopad 2011 | 15.51 |
05. V zámku
Bylo k večeru, když vůz, v němž seděl malý lord Fauntleroy a pan Hawisham, jel dlouhou alejí, vedoucí do zámku. Hrabě poručil, aby vnuk přijel brzy, protože s ním chtěl pojísti. Z důvodu, pouze jemu známého, rovněž nařídil, aby Cedrik přišel sám do pokoje, kde ho chtěl přijmouti.
Lord Fauntleroy měl radost z povozu a krásných, statných koní v lesknoucích se postrojích. Líbil se mu veliký kočí a sluha, oba oblečeni ve vkusných livrejích. Bránu otevřela paní červených tváří, která vyšla z domku obrostlého břečťanem. Za ní vyběhly dvě děti a dívaly se široce otevřenýma očima na malého hocha na voze, který také na ně pohlížel. Jejich matka se s úsměvem uklonila.
"Zná mne?" ptal se lord Fauntleroy. "Asi se domnívá, že mne zná." A smekl svůj bílý slaměný klobouk a pozdravil.
"Jak se vám daří?" zeptal se s úsměvem. "Dobrý den!" Tvář paní zářila spokojeností:
"Bůh žehnej vašemu lordstvu!" pravila. "Bůh vám žehnej. Štěstí a radost nechť vás zde provázejí! Vítejte!"
Lord Fauntleroy zamával kloboukem a kynul paní a dětem zatím co vůz jel dále.
"Ta paní se mně líbí," řekl. "Má jistě ráda chlapce. Rád bych ji navštívil a pohrál si s jejími dětmi. Jestli pak jich má tolik, abychom sestavili šik?"
Vůz jel dále pod velikými, nádhernými stromy, stojícími podél cesty a tvořícími loubí nad ní. Cedrikova se líbily silné, rozvětvené stromy, na jejichž listech pohrávaly si paprsky zapadajícího slunce.
Několikráte zavýskal, když náhle z keře vyskočil králík. Pak zase vylétlo hejno koroptví – a Cedrik nadšeně tleskal.
"Je zde nádherně, viď?ů pravil pan Hawisham. "Tento park líbí se mně daleko více než největší park v New-Yorku." Cedrik obdivoval dálku cesty. Konečně se zeptal:
"Jak daleko je od brány k domu?"
"Asi tři nebo čtyři míle," odpověděl advokát.
"Zámek je daleko pro toho, kdo bydlí mimo park," mínil malý lord.
Každým okamžikem se něčemu obdivoval. Byl nadšen, když spatřil jeleny.
"Byl zde cirkus?" zvolal. Nebo zde stále žijí? Komu patří?"
"Žijí zde stále," vysvětloval pan Hawisham. "Patří hraběti, tvému dědečkovi."
Brzy spatřili zámek. Mohutná stavba, jejíž nesčíslná okna zrcadlila slunce, působila velkolepě. Měla věže a cimbuří; břečťan obrůstal zdi. Před zámkem byl veliký trávník s terasami a květinovými záhony.
"Ó, je to nejkrásnější místo, jaké jsem kdy spatřil!" řekl Cedrik. Jeho kulatý obličejíček radostí zčervenal. "Zámek je jako královský hrad. Viděl jsem ho jednou na obrázku v pohádkové knížce."
Před vchodem stáli ve dvou řadách sloužící. Divil se proč tu stojí a měl velikou radost z jejich lesknoucích se livrejí. Nevěděl, že tu stojí k jeho poctě, pro něho, jenž bude jednou pánem krásného zámku, vyhlížejícího jako královský palác, nádherného parku, starých, velikých stromů, zajíců, králíků a jelenů. Před několika týdny seděl u pana Hobbse mezi bramborami červenolícími meruňkami na vysoké židli a kýval nožkama; nechápal, co má co činit s tímto bohatstvím. V čele služebnictva stála starší paní, v šatech z režného, černého hedvábí. Měla prošedivělé vlasy a čepeček zdobený stuhami. Když vstoupil lord Fauntleroy do hally, přistoupila, a on z jejích očí vyčetl, že chce s ním mluviti. Pan Hawisham, vedoucí chlapce za ruku, se zastavil.
"To je lord Fauntleroy, paní Mellonová," pravil. "Lorde Fauntleroyi, to je paní Mellonová, správcová zámku."
Cedrik ji podal ruku a jeho oči zazářily. "To vy jste mně poslala kočku?" ptal se. "Jsem vám za to velmi vděčný."
Paní Mellonová byla tak šťastna, jako žena vrátného.
"Poznala bych lordstvo všude," pravila panu Hawishamovi. "Podobá se kapitánovi tváří i chováním. Dnes je slavný den, pane."
Cedrik se divil, proč by měl být právě dnes slavný den. V jedné chvíli mu připadalo, že v očích paní Mellonové se třpytí slzy, a přece nebyla smutná, usmívala se.
"Kočka má dvě roztomilá koťátka," povídala. "Pošlu vám je do pokoje."
Pan Hawisham řekl jí několik tichých slov.
"Knihovně, sire," odpověděla paní Mellonová. "Lord Fauntleroy má být přijat sám."
Několik minut poté otevřel veliký sluha v livreji, který doprovázel Cedrika do knihovny, dveře, a hlásil majestátním tónem: "Lord Fauntleroy, mylorde." Byl to pouhý sluha, ale cítil, že je to významný den, v němž se vrací dědic do vlasti svého otce a jeho majetku, do okolí starého hraběte, jehož postavení a tituly jednoho dne zdědí.
Cedrik překročil práh pokoje. Byla to ohromná, nádherná komnata, s těžkým, řezaným nábytkem. Na zdech byly příhrady s knihami. Nábytek byl tak tmavý a záclony tak těžké, veliké okenní tabule v tak hlubokých výklencích, že místnost byla zcela temná. V prvé chvíli se Cedrik domníval, že je v pokoji sám, záhy ale spatřil v křesle u krbu pána, který byl od něho odvrácen. Na zemi u lenošky ležel pes, veliká žlutá dogga, tak silná jako lev. Mohutné zvíře se pomalu zvedlo a zvolnými kroky šlo k chlapci. Tu se ozvalo z lenošky: "Dougale, sem!" Ale v srdci malého lorda nebylo bázně – byl vždy statečný, malý chlapík. Důvěřivě položil ručku na psův obojek. Pak šli společně kupředu. Hrabě vzhlédl. Cedrik spatřil před sebou velikého, starého muže, s hustými, bílými vlasy a silným obočím, pod nímž byl orličí nos a blýskající oči. Hrabě opět viděl něžnou dětskou postavu v černých sametových šatečkách se širokým krajkovým límcem, se zlatými kučerami, padajícími do tváře a očima, dívajícíma se na něho dětsky a důvěřivě. Srdce starého hraběte naplnilo se pocitem vítězství a radosti, když viděl rozkošnou postavu svého vnuka a když zpozoroval, že na něho pohlíží bez bázně. Zlému, starému šlechtici se líbilo, že dítě není nesmělé a nebojí se ani psa, ani jeho.
"Vy jste hrabě?" ptal se Cedrik. "Jsem váš vnuk, pan Hawisham mne sem přivedl. Jsem lord Fauntleroy."
Maličký podával starému pánovi ručku, protože se domníval, že je to všeobecný, zdvořilý pozdrav i hraběti.
"Doufám, že se vám daří dobře," pokračoval svým roztomilým způsobem. "Jsem rád, že vás vidím."
Hrabě potřásl jeho rukou, maje zvláštní lesk v očích; byl tak překvapen, že nevěděl, co by řekl. Zpod zamračeného obočí měřil malebnou postavičku od hlavy až k patám.
"Jsi rád, že mě vidíš?" ptal se.
"Ano," odpověděl lord Fauntleroy, "velmi."
Blízko hraběte bylo křeslo s vysokým lenochem. Cedrik na něj usedl. Jeho nožky nedosahovaly země, ale když tu tak seděl a díval se pozorně na svého vysokého příbuzného, vyhlížel zcela spokojeně.
"Byl jsem velmi zvědav na to, jak vyhlížíte," pravil. "Když jsem na lodi ležel v síti, často jsem přemýšlel, jestli se podobáte mému otci."
"A podobám se?" ptal se hrabě.
"Ach, byl jsem zcela malý, když tatínek zemřel," odpověděl Cedrik, "a proto se na něho přesně nepamatuji, ale nemyslím, že byste se mu podobal."
"Tak jsi asi zklamán?" ptal se hrabě.
"Ó ne!" odpověděl Cedrik zdvořile. "Ovšem, měl byste také radost, kdyby se někdo podobal vašemu otci, ale jistě byste se těšil také ze vzezření svého dědečka, i kdyby nebyl vašemu otci podoben. Příbuzné máme přece vždy rádi. Nemíníte?"
Hrabě se opřel do židle a zíral strnule před sebe. O něm se nemohlo říci, že by miloval své příbuzné. Největší díl svého života ztrávil tím, že se s nimi prudce přel a vyháněl je z domu. Proto ho také všichni důkladně nenáviděli.
"Všichni chlapci milují svého dědečka," pokračoval lord Fauntleroy, "zvláště, je-li tak dobrotivý, jako jste vy ke mně."
Opět se oči šlechtice zvláštně zaleskly.
"Ach," pravil, "byl jsem k tobě dobrý?"
"Ano," odpověděl vesele Cedrik, "děkuji vám za Brigitu, ovocnářku a Dicka."
"Brigitu?" zvolal hrabě. "Dicka! Ovocnářku?"
"Ano," vysvětloval Cedrik. "To jsou lidé, pro něž jste mně dal tolik peněz – peníze, které jste mně poslal po panu Hawishamovi."
"Ha,ha!" zvolal hrabě. "Tedy, to je to? Peníze, které jsi směl utratit. Co sis za ně koupil? Rád bych o tom něco slyšel."
"Ó," řekl lord Fauntleroy, "snad jste nevěděl o Dickovi, o ovocnářce a Brigitě. Nevzpomněl jsem si, že bydlíte tak daleko. Byli to moji dobří přátelé. A hleďte, Michal měl horečku - ."
"Kdo je Michal?" ptal se hrabě.
"Michal je muž Brigity a měli velkou nouzi. Pomyslete si, jaké to je, když je muž nemocen, nemůže pracovat a má dvanáct dětí. Tak jsem jim dal peníze a oni již neměli starostí. Brigita nevěřila svým očím. Proto jsem vám vděčný."
"Ó!" řekl hrabě svým hlubokým hlasem, "tedy to bylo prvé, cos učinil pro své potěšení. A co jsi počal dále s penězi?"
Dougal upřel nyní své chytré oči na chlapce, jako by se zajímal také o rozmluvu. Starý hrabě, který svého psa znal, pozorně se na něho díval. Dougal nepřátelil se snadno a hrabě se divil, že snášel chlapcovo laskání. Právě v tom okamžiku pohlédlo zvíře hrdě na chlapce a pak mu položilo lví hlavu na kolena.
Cedrikova ručka hladila stále svého nového přítele. Pak hovořil malý lord dále:
"Tak a pak byl ještě Dick. Dick by se vám také velmi líbil, je tak poctivý. A čistí boty tak skvěle, že svítí, jako zrcadlo. Je totiž čističem bot."
"A je také tvým přítelem?"
"Ano, je mým starým přítelem," odpověděl lord Fauntleroy. "Ne, tak starým, jako je pan Hobbs, ale přece je dost starým přítele. Ještě krátce před odjezdem mně něco daroval."
Vytáhl z kapsy pečlivě složený, červený předmět, který s láskyplnou péčí rozprostřel. Byl to červený, hedvábný kapesník s koňskými hlavami a podkovami.
"Tento kapesník mně dal na památku," řekl mladý lord. "Budu ho vždy nosit. Může se vázati kolem krku nebo nositi v kapse. Koupil jej z prvých peněz, které vydělal, když jsem mu koupil nové kartáče a vyplatil Jacka. Do hodinek pro pana Hobbse dal jsem vepsati malý veršík: "Když se do mne podíváš, vzpomeň na Cedrika!" A když vidím tenhle kapesník, myslím vždy na Dicka."
Není možno popsati pocity vznešeného hraběte z Dorincourtu. Viděl veliký kus světa; zde ale potkal něco tak nového, že mu to až dech vzalo a vzbuzovalo zvláštní vzrušení. Nestaral se nikdy o děti, protože ho zaměstnávaly vždy jeho vlastní záležitost. Když byli jeho synové malí, zřídka kdy se jimi zabýval – ačkoliv si někdy vzpomínal, že Cedrikův otec byl hezký, silný chlapec.
Malý hoch mu vždy připomínal malé, vzdorovité zvíře, sobecké, chtivé a divoké, ovšem, nebyl-li pod nejpřísnější kázní. Jeho oba starší synové své učitele stále zlobili a roztrpčovali a protože na mladšího nebylo tolik žalob, domníval se hrabě, že nemá vloh. Nikdy nepomyslel, že by mohl mít rád vnuka; poslal pro malého Cedrika, protože tak kázala jeho hrdost. Měl-li chlapec zaujmouti jednou jeho vysoké místo, přál si hrabě, aby jeho jméno nebylo zesměšněno nevzdělaným člověkem. Byl přesvědčen, že hoch vychovaný v Americe je polovičním bláznem.
Když sluha ohlásil lorda Fauntleroye, skoro se obával na chlapce podívat, protože si myslel, že jeho domněnky budou potvrzeny. Proto také poručil, aby dítě přišlo k němu samotné. Jeho hrdost nepřipouštěla, aby jeho zklamání mělo svědky. Proto také jedno staré, hrdé a ztuhlé srdce bilo, když k němu přicházel chlapec drobnými krůčky, ruku bez bázně na mohutné psí šíji. Jeho vážnost byla tímto překvapením otřesena.
Jak rozmluva pokračovala, byl hrabě stále rozrušenější. Byl zvyklý, že všichni se ho báli a byli rozpačití. To očekával také u svého vnuka. Cedrik nebyl drzý, byl přívětivý a nebyl si vědom, že by byl důvod, aby se dědečka bál. Tomuto bylo příjemné, že nalezl někoho, kdo by mu důvěřoval a před ním necouval a nepozoroval jeho zlých vlastností, někoho, kdo k němu vzhlížel čistým, důvěřivým zrakem – byť to byl jen malý hoch v černých, sametových šatičkách.
Starý pán se opřel do židle a prosil malého společníka, aby o sobě dále povídal. Při tom se na něho díval zvláštním pohledem.
Lord Fauntleroy vyprávěl vše o Dickovi a Jackovi, ovocnářce a panu Hobbsovi; popisoval velikou republikánskou slavnost s veškerou nádherou, vlajkami a lampiony, pochodněmi a ohňostrojem. Při řeči došel také ke čtvrtému červnu a k revoluci. Rozohnil se a tu si náhle na něco vzpomněl a rychle se odmlčel.
"Co je?" ptal se děd. "Proč nevyprávíš dále?"
Lord Fauntleroy poposedl neklidně v křesle. Hraběti bylo jasné, že chlapec byl zneklidněn nějakou myšlenkou.
"Myslel jsem, že o těchto věcech nerad slyšíte," odpověděl . "Snad někdo váš blízký byl při tom; zapomněl jsem, že jste Angličanem."
"Vyprávěj klidně dále," řekl hrabě. "Z naší rodiny se neúčastnil nikdo revoluce. Ale zapomněl jsi, že jsi též Angličanem."
"Ó, ne!" zvolal rychle Cedrik. "Jsem Američanem."
"Jsi Angličanem," řekl hrabě přísně. "Tvůj otec byl Angličanem."
Řekl to ze žertu, ale Cedrik to jako žert nechápal. Chlapec netušil, že řeč dojde k těmto koncům; cítil, jak mu tváře planou a rudnou.
"Narodil jsem se přece v Americe," bránil se, "a kdo se narodí v Americe, je tedy Američanem. Prosím, odpusťte," dodal s důležitou zdvořilostí, "že vám odporuji. Ale pan Hobbs mně říkal, kdyby vypukla válka, musel bych bojovati v Americe."
Hrabě se smál – byl to krátký, zavilý smích, ale přece to byl smích. "To bys tedy učinil?" pravil.
Nenáviděl Ameriku a Američany, ale obveselovalo ho nadšení malého, vážného vlastence.
Když sluha hlásil, že je prostřeno, opustil Cedrik křeslo a přistoupil těsně k svému vzrušenému příbuznému. Díval se na jeho chorou nohu.
"Mohu vám pomoci?" ptal se zdvořile. "Opřete se o mne. Pan Hobbs se také o mne opíral, když si poranil nohu o bednu s bramborami."
Postavení velikého sluhy bylo v nebezpečí. Byl šlechtickým sluhou, žijícím v nejlepších rodinách a šlechtických domech a nikdy se nesmál; opravdu, sám by se byl cítil bezectným a bez vznešenosti, kdyby si byl dovolil usmát se. Zachránil se pouze tím, že hleděl přes hlavu hraběte na velmi ošklivý obraz.
Hrabě měřil svého statečného mladého příbuzného od hlavy až k patám.
"Myslíš, že to dokážeš?" ptal se drsně.
"Domnívám se, že ano," řekl Cedrik. "Jsem velmi silný. Víte, je mi sedm roků. Můžete se jednou rukou opřít o hůl a druhou o mne. Dick říkal, že mám na sedmiletého hocha veliké svaly."
Zaťal pěst a vypjal ruku, aby hrabě viděl svaly, které Dick tak chválil. Při tom měl tak vážený a důležitý obličej, že sluha uznal vhodným hleděti velmi pozorně na ošklivý obraz.
"Nuže, dobře," řekl hrabě, "pokus se o to."
Cedrik podal hraběti hůl a pomohl mu vstáti. Dnes večer hrabě neproklínal, ačkoli ho pakostnice tuze týrala bolestmi. Chtěl učinit pokus. Pomalu položil ruku na malé rámě, které mu bylo nabídnuto s tak velkou odvahou; malý lord Fauntleroy kráčel opatrně a díval se starostlivě na chorou nohu.
"Jen se pevně opřete," řekl povzbudivě, "půjdu velmi pomalu."
Kdyby byl hrabě vedl sluha, byl by se opíral více o jeho rámě, než o hůl. Při zkoušce svého vnuka považoval za nutné neulehčiti mu příliš svou váhu. Byl skutečně těžký a po několika krocích tvářičky malého lorda se rozehřály, srdce prudčeji tlouklo, ale držel se statečně a stále vzpomínal, jak Dick chválil jeho svaly.
"Jen se neobávejte a opřete se o mne," vzdychal. "Vydržím to, není-li to daleko."
Jídelna nebyla příliš vzdálena, ačkoli Cedrikova připadalo nekonečným, nežli došli ke křeslu na konci tabule. Ruka, spočívající na jeho rameni připadala mu každým krokem těžší, tváře mu hořely a rudly, dech se krátil, ale nezastavoval se. Napínal drobné svaly, hlavičku držel vzpříma a zatím co hrabě podle něho kulhal, domlouval mu, aby byl statečný.
"Bolí vás hodně noha, když se na ni postavíte?" ptal se. "Koupal jste si ji už v horkém odvaru sena? Slýchal jsem, že arnika také pomáhá."
Veliký pes kráčel zvolna podle nich a veliký sluha je následoval, jeho tváří mihl se podivný výraz, když se díval na malou postavičku, namáhající se ze všech sil a nesoucí dobrovolně těžké břímě.
Když vstoupili do jídelny, pozoroval Cedrik, že je to veliká komnata a že služebník, stojící na protějším konci tabule za křeslem je velmi vážný. Konečně přišli ke křeslu. S Cedrikova ramene zvedla se ruka a hrabě pohodlně usedl.
Cedrik vzal Dickův kapesník a setřel si pot s čela.
"Je dnes velmi teplo, viďte?" ptal se "Snad potřebujete oheň v krbu, protože vaše noha – ale mně připadá, že je velmi horko." A třel si horlivě mokré kučery drahocenným šátkem.
Jeho židle byla na opačné straně stolu, proti dědovi. Bylo to také vysoké křeslo, takže si malý chlapec připadal velmi nepatrný. To ho ale znepokojovalo; připadal si přes to velmi důležitý a byl připraven přizpůsobiti se poměrům, byť ho i tyto přemáhaly.
Dnes připadalo, že má hrabě trochu lepší chuť k jídlu, než jiné dny, protože musil mezi jednotlivými chody přemýšleti. Pozoroval přes stůl chlapce a ačkoliv sám málo mluvil, nechal hocha povídat. Nikdy si hrabě nepomyslil, že by mohl naslouchati dítěti, ale lord Fauntleroy bavil ho i obveseloval.
"Nenosíte stále svojí koruny," poznamenal Cedrik uctivě.
"Ne," odpověděl hrabě se zavilým smíchem, "nesluší mně."
"Pan Hobbs pravil, že ji nosíte stále," pokračoval Cedrik; po chvíli přemýšlení dodal: "Někdy byste ji ale musel sejmouti, abyste si nasadil klobouk."
"Ano," odpověděl hrabě, "příležitostně ji snímám."
Jeden ze sluhů se náhle obrátil a podivně zakašlal.
Cedrik nejprve dojedl, pak se opřel do židle a pozoroval pokoj.
"Jste jistě velmi hrdý na svůj dům," pravil, "je nádherný." Pak se zamlčel a hleděl zamyšleně přes stůl.
"Viďte, je to velmi ohromný dům pro dva lidi?" pravil.
"Ó, ano, pro dvě osoby je dost veliký," odpověděl hrabě. "Připadá ti příliš veliký?"
Malý lord chvíli váhal.
"Myslil jsem si," řekl konečně, "že kdyby ho obývali dva lidé, kteří by se spolu dobře nesnášeli, tak by si časem připadali velmi osamělí."
"Doufáš, že se budeme spolu dobře snášet?" ptal se hrabě.
"Ano, doufám," odpověděl Cedrik. "Byli jsme s panem Hobbsem dobří přátelé. Byl mým nejlepším přítelem, mimo drahouška."
Hrabě vyzvedl mohutné obočí.
"Kdo je drahoušek?"
"To je moje maminka," řekl lord Fauntleroy tichým hlasem.
Snad byl unaven, protože se blížila hodina spánku. Ale seděl statečně a zpříma, a když se vraceli do knihovny, opírala se ruka hraběte, ačkoliv jej po druhé straně vedl sluha, o rámě vnuka, ovšem ne tak těžce, jako před tím.
Sotvaže se sluha vrátil, usedl Cedrik na koberec před krbem podle Dougala. Chvíli hladil mlčky psa a hleděl do ohně.
Hrabě ho pozoroval. Chlapcovi oči se dívaly smutně a zamyšleně a několikrát hluboce vzdychl.
"Fauntleroyi," řekl starý pán náhle, "o čem přemýšlíš?"
"Vzpomínám na drahouška," odpověděl hoch, "a myslím, že by bylo lépe, kdybych vstal a přecházel po pokoji."
Zvedl se; přecházel sem a tam, ruce v kapsách. Jeho oči byly jasné a rty pevně semknuté, hlavu měl vzpřímenou a chodil pevným krokem. Dougal se líně pohnul, vzhlédl k němu a pak také vstal. Fauntleroy vytáhl ruku a položil ji psovi na hlavu.
"Je to hezký pes," pravil. "Je to můj přítel a chápe, jak mně je."
"A jak ti je?" ptal se hrabě.
Znepokojovalo ho pozorovati boj malého chlapíka se steskem po domově, ale měl radost z toho, že hoch se namáhal ho překonati.
"Pojď sem, mé dítě," pravil.
Fauntleroy šel k němu.
"Nebyl jsem nikdy z domova," řekl chlapec s bojácným výrazem v hnědých očích. "Je to zvláštní pocit být po celou noc v cizím zámku, místo v domově. Ale drahoušek není daleko ode mne. Řekla mně, abych na to stále myslil – a – a že je mi sedm roků – a pak se mohu dívat na obrázek, který mně dala."
Sáhl do kapsy a vyňal malou krabičku z tmavomodrého sametu.
"Tady je," řekl. "Smačkne se pero a ona se otevře."
Přistoupil těsně ke křeslu hraběte, opřel se o opěradlo a přitiskl se při tom k rameni starého pána tak důvěrně, jako kdyby byl tak činil vždy.
"To jest ona," řekl, otvíraje krabičku a vzhlédna s úsměvem.
Hrabě svraštil obočí; nechtěl spatřit obraz a přec se díval. Co spatřil, byla tak hezká, mladá tvář, podobná dítěti po jeho boku, že se skoro ulekl.
"Más ji asi velmi rád?" ptal se hrabě.
"Ano," odpověděl lord Fauntleroy přívětivě, ale určitě. "Mám ji velmi rád. Hleďte, pan Hobbs byl mým přítelem a Brigita, Dick a Marie a Michal, všichni byli mými přáteli, ale drahoušek – ta je mým nejlepším přítelem a povíme si vždy vše. Tatínek mně ji zanechal, abych o ni pečoval a až budu mužem, budu pracovat a vydělávat peníze."
"Čím chceš být?" ptal se dědeček.
Malý lord sklouzl opět na koberec před krbem a pozoroval obrázek, který měl v ruce. Zdálo se, že vážně přemýšlí o odpovědi.
"Snad půjdu do obchodu k panu Hobbsovi," řekl konečně, "ale raději bych byl presidentem."
"Půjdeš místo toho do horní sněmovny," pravil dědeček.
"Nuže," zněla odpověď, "nebudu-li moci býti presidentem, což je velmi dobrým obchodem, půjdu tam rád. Hokynářství také vždy mnoho nevynáší."
Asi za půl hodiny přišel pan Hawisham. Ve velké komnatě bylo ticho, když vstoupil a hrabě seděl, opřen o židli. Když se pak pan Hawisham přiblížil, opatrně se pohnul a zvedl varovně ruku, zdánlivě bezděčně, varuje ho, aby nehlučel. Dougal spal a podle velikého psa, kučeravou hlavu na ruce, ležel taktéž spící malý lord Fauntleroy.