03 Odjezd z vlasti
9. říjen 2011 | 18.07 |
03. Odjezd z vlasti
Cedrikův názor, že být hrabětem, je velmi příjemné, se v příštích dnech ještě upevnil. Nemohl pochopit, že může dostati vše, co mu dříve bylo nedosažitelné. V týdnu, předcházejícím jejich odjezdu do Anglie, vykonal ještě mnoho podivuhodných věcí a advokát ještě dlouho vzpomínal, jak navštívili Dicka a překvapili ovocnářku "ze starého rodu" sdělením, že dostane darem stánek, kamna, veliký šátek a mnoho peněz.
"Musím se stát lordem a odjet do Anglie," vysvětloval Cedrik přívětivě. "A s lítostí bych vzpomínal, že při deštivém počasí máte bolesti v kloubech. Litoval jsem vás často a doufám, že vám bude lépe."
"Je to velmi hodná ovocnářka," řekl panu Hawishamovi, když spolu odcházeli, a stařena nechápala svého štěstí. "Když jsem si jednou rozbil koleno, dala mně jablko. To jsem nikdy nezapomněl. Dobrodiní člověk nezapomíná."
Rozmluva s Dickem byla rozčilující. Tento měl právě veliké trápení s Jackem, a když k němu přicházeli, byl sklíčený. Oněměl překvapením, když mu Cedrik klidně sdělil, že přišli, aby skončili jeho starosti. Způsob, kterým lord Fauntleroy oznámil příčinu návštěvy, byl jednoduchý. Když Dick zvěděl, že jeho starý přítel je lordem a hrozí mu nebezpečí, že bude hrabětem, otevřel ústa a leknutím mu spadla čepice s hlavy. Zdvihaje ji, vyrazil podivnou poznámku. Pan Hawisham se podivil, ačkoliv ji již častěji slyšel.
"A to mám věřit?" zvolal.
Malého lorda to trochu udivilo, ale statečně poznámku snesl. Pravil:
"Všichni s počátku myslí, že to není pravda.
Pan Hobbs se domníval, že mám úpal. Mně to zprvu nešlo do hlavy, ale již jsem si zvykl. Tím hrabětem je nyní můj dědeček a ten si přeje, abych činil vše, co mně působí radost. Poslal mně po panu Hawishamovi peníze a já jsem ti nějaké přinesl, abys vyplatil Jacka."
A konec písničky byl, že Dick skutečně Jacka vyplatil, byl tak majitelem obchůdku a koupil si mnoho kartáčů a štít, který lidé viděli již z dálky. Nemohl právě tak pochopit své štěstí, jako ovocnářka "ze starého rodu" a civěl na svého dobrodince jako náměsíčník. Teprve když mu odcházející Cedrik podal ruku, pochopil, že se nyní jeho sny uskuteční.
"Nuže, žij blaze!" řekl Cedrik chvějícím se hlasem. "Doufám, že se tvému obchodu dobře povede. Lituji, že musím pryč, ale snad přijedu zase jednou, až budu hrabětem. Byli jsme dobrými přáteli a proto mně musíš psát. Zde je moje adresa." Dal mu kus papíru. "Nejmenuji se již Cedrik Errol, ale lord Fauntleroy a nyní – s bohem, Dicku!"
Na Dickových řasách byly vlhké kapky. "Byl bych rád, kdybys neodjížděl," pravil zastřeným hlasem. Pak si otřel oči, hmátl po čepici a řekl panu Hawishamovi: "Děkuji vám, pane, že jste ho ke mně přivedl a za vše, co jste mně prokázal. Je malý, dobrý chlapík a já ho mám tolik rád."
Až do svého odjezdu ztrávil malý lord všechen volný čas u pana Hobbse. Pan Hobbs byl velmi sklíčený. Když mu malý přítel přinesl vítězoslavně na rozloučenou zlaté hodinky s řetězem, nemohl mluvit. Položil krabičku na kolena a několikrát si vyčistil velmi hlasitě nos.
"Uvnitř ve skřínce je něco napsáno," řekl Cedrik. "Sám jsem muži řekl, co tam má napsat: "Panu Hobbsovi – nejstarší přítel lord Fauntleroy." Když se na to podíváte, tak si na mne vzpomenete; doufám, že na mne nezapomenete."
Pan Hobbs si ještě jednou prudce vyčistil nos.
"Nezapomenu na tebe," řekl právě tak zastřeným hlasem jako Dick, "a také ty na mne nezapomeň, až budeš mezi britskými šlechtici."
"Kdybych byl nevím kde, nezapomněl bych na vás," odpověděl malý lord. "Prožil jsem u vás nejšťastnější hodiny. Doufám, že mne někdy navštívíte. Dědeček bude mít jistě velikou radost. Snad vám sám napíše a pozve vás, až mu o vás budu povídat. Nehněváte se přec na něho, že je hrabětem? Neodmítnete, když vás pozve?"
"Navštívím vás," slíbil určitě pan Hobbs.
Konečně byly všechny přípravy k odjezdu skončeny; přišel den, kdy zavazadla byla odnesena na parník a před domem stál povoz. Když paní Errolová sestupovala se schodů, přiběhl k ní Cedrik. Sklonila se k němu a on ji vzal okolo krku a políbil. Věděl, že je smutná a lehký vzdech jí vyklouzl ze rtů.
"Měli jsme tenhle domeček rádi, viď, drahoušku? A budeme ho mít vždy rádi."
"Ano, ano, miláčku," odpověděla matka tiše.
Pak usedli do vozu a Cedrik se k ní přitulil. A když se dívala oknem, pohladil jí Cedrik ruku a pevně ji uchopil.
Za chvíli byli na lodi, uprostřed hluku a shonu. Námořníci zvedali kotvu, důstojníci rozkazovali; páni, dámy, děti a chůvy byli na palubě – někteří se smáli a hleděli vesele, jiní seděli mlčky a smutně. Cedrika vše zajímalo; obdivoval veliké kotvy, stočené plachty, vysoké stožáry trčící k modrému nebi, a kul plány, jak by se seznámil s námořníky, aby od nich zvěděl něco o mořských loupežnících. Stál u zábradlí na palubě a pozoroval dělníky a námořníky, když tu se někdo prodíral skupinami lidí, drže něco červeného v ruce – Dick! Bez dechu běžel k Cedrikova.
"Celou cestu jsem běžel," supěl. "Chtěl jsem ti ještě jednou dát sbohem a dívat se, jak odjedeš.. A vezmi zde, koupil jsem ti to včera na památku. Můžeš to nosit, až půjdeš do vznešené společnosti. Papír jsem ztratil, když jsem se prodíral tolika lidmi. Nechtěli mně dovolit nahoru. Je to kapesník."
Slova vyrážel v největším chvatu. Zazněl zvon a Dick učinil veliký skok dříve mu mohl Cedrik odpovědět.
"S bohem," volal Dick. "Nos ho v upomínku na mě."
Odbíhal a brzy zmizel.
Několik vteřin po té skočil Dick na břeh, právě když odstraňovali spojovací můstek. Stál na břehu a mával čepicí.
Cedrik držel kapesník v ruce. Byl z jasně červeného hedvábí a v rozích byly vytištěné rudé koňské hlavy a podkovy.
Nyní nastal veliký zmatek. Lidé na břehu volali na odjíždějící přátele a ti s lodi odpovídali: "Žijte blaze! S bohem, starý příteli!" Každý z nich jako by říkal: "Nezapomeňte na nás! Napište, jakmile přijedete do Liverpoolu! Žijte blaze! S bohem!"
Malý lord Fauntleroy se vyklonil jak mohl nejvíce, a mával hedvábným kapesníkem: "Děkuji ti, Dicku!" volal. "Žij blaze!"
Pak se mohutná loď počala hýbati. Cestující opět mávali a volali, Cedrikova matka stáhla závoj přes tvář. Na břehu se zástupy vlnily. Dick ale viděl jen rozčilením zářící dětský obličej a zlaté kučery a slyšel srdečný hlas volající: "Žij blaze, Dicku!" A tak zvolna odjížděl malý lord Fauntleroy z vlasti do neznámé země svých předků.