Cedrik měl o svém otci jen temnou představu. Když zemřel, byl zcela malý chlapec. V jeho vzpomínkách byl otec vysoké postavy, modrých očí a měl dlouhý knír. Jak rád se nosil na otcových ramenou po pokoji! Před matkou nerad mluvil o otci. Když otec stonal, dali Cedrika z domu a když se vrátil, bylo po všem. Maminka byla nemocná a seděla zase po prvé u okna. Byla bledá a hubená, veselost zmizela s tváře a měla černé šaty.
"Drahoušku," řekl Cedrik – tatínek jí tak vždy říkal, a maličký ho napodobil – "drahoušku, je tatínkovi lépe?ů Cítil jak se jí rámě zachvělo. Obrátil kadeřavou hlavu a pohlédl jí do tváře. Spatřil něco, co mu vehnalo slzy do očí. "Drahoušku," řekl, "je mu dobře?"
Pak se ale neudržel, chytil ji drobnýma ručkama kolem krku, přitiskl jemnou tvářičku k její a líbal ji. A ona položila hlavu na jeho rameno a hořce plakala a tiskla ho tak k sobě, jako by ho nikdy již nechtěla pustiti.
"Ano, daří se mu dobře," vzlykala, "velmi dobře, ale my nemáme již nikoho na světě, kromě nás dvou."
Tu porozuměl, ačkoli byl tak maličký, že jeho hezký, mladý otec se již nikdy nevrátí, že umřel, jak již slyšel povídat lidi. Nyní věděl, proč jeho maminka tolik plakala, když o otci mluvil a umínil si, nikdy o něm nehovořit. Raději tiše seděl a díval se z okna nebo do ohně.
Chlapec věděl, že maminka byla sirotek, když si ji otec vzal a že neměla nikoho na světě. Byla velmi hezká a byla společnicí staré paní, která se k ní nechovala příliš laskavě.
Jednoho dne, když byl kapitán Cedrik Errol na návštěvě v onom domě, spatřil jeho maminku plakat. Nezapomněl nikdy na její sladkou, zarmoucenou a nevinnou tvář. Sňatek rozčílil neobyčejně jeho otce, bohatého a vznešeného šlechtice. Byl velice hrdý a nenáviděl Ameriku a Američany. Měl ještě dva syny, starší nežli Cedrik. Podle zákona dědil druhý syn, zemřel-li nejstarší. A tak měl kapitán málo naděje, býti jednou bohatým. Ale příroda nedala starším bratrům tolik síly a zdraví, jako nejmladšímu, což hraběte často trápilo. Někdy nejmladšího syna skoro proto nenáviděl. Poslal ho na cesty do Ameriky, aby stále neviděl jeho předností a porovnání se staršími bratry.
Jednoho dne obdržel dopis, v němž mu syn sděloval, že se ožení s mladou Američankou. Následoval záchvat zlosti. Sluha, který byl právě v pokoji, se obával, že starého, dráždivého muže ranní mrtvice. Hodinu zuřil jako chycený dravec, pak usedl a napsal dopis. Zakázal synu návrat domů. Řekl, že je mu lhostejno, kde bude žít a kde zemře, je vyvržen z rodiny a nesmí se již nikdy spoléhati na otcovu pomoc.
Kapitán byl velmi zarmoucen, když četl dopis. Miloval Anglii a svůj krásný domov, kde se narodil. I svého zlostného otce měl rád, ale dobře věděl, že od otce v budoucnu nemůže ničeho požadovati. Prodal svůj důstojnický patent v anglické armádě, nalezl si místo v New-Yorku a oženil se. Obýval domek v klidné ulici a zde také spatřil malý Cedrik světlo světa. Byl roztomilý hošík, silný a zdravý; hlavičku měl již od mládí plnou plavých prstýnků. Měl veliké, hnědé oči s dlouhými řasami a milý obličejíček.
Když vycházel se svou chůvou, oblečen v bílé šatečky, s velikým bílým kloboukem na kučeravé hlavě, budil všeobecnou pozornost. Tu chůva vyprávěla jeho mamince, jak lidé se zastavovali, hovořili s Cedrikem a jak jim roztomile odpovídal. Snad byl tak milý, že jeho rodiče se dobře snášeli. Neslyšel nikdy hrubého slova, tatínek volal maminku něžnými jmény a vždy byl k ní pozorný a pečlivý a tak se Cedrik naučil také se o maminku starati.
Když nyní věděl, že se tatínek již nevrátí a viděl, jak je maminka smutná, umínil si, že musí vykonati vše, aby zase byla šťastná. Tento pocit měl vždy, když se vyšplhal na její klín a ji líbal, když k ní tiskl hlavičku a přinášel jí své obrázkové knihy, aneb když vedle ní tiše usedl na pohovku.
Když byl starší, měl zvláštní způsob získati přízeň lidí. Byl výtečným společníkem své matky, takže netoužila po jiných lidech. Chodili spolu, povídali si a hráli si. Brzy naučil se číst a silné pohádkové knížky byly jeho miláčky. Tu a tam odvážil se podívat i do novin a namáhal se, aby porozuměl jejich obsahu.
"Musím se opravdu smát," řekla Mary, stará služebná, kupci, "jaké má chlapec názory a rozumy. Onehdy večer, když byl zvolen nový president, přišel ke mně do kuchyně, postavil se ke krbu, ruce v kapsách a povídá se smrtelně vážnou tváří: "Mary, jsem zvědav, jak dopadnou volby. Jsem republikán a drahoušek také. Jsi také republikánem, Mary?" – "Ne," povídám, "jsem demokratkou." Tu se na mě vyčítavě podíval a řekl: "Mary, země bude zničena." A od té doby nevynechal dne, aby změnil mé politické přesvědčení." Mary byla hrdá na chlapce, na jeho líbezné vzezření a milou povahu.
"Je šlechtic," říkávala, "každý to na něm pozná, když se tak prochází ve svých černých, sametových kalhotkách, s pozdviženou hlavou s vlajícími kadeřemi. Vyhlíží jako malý lord."
Cedrik nevěděl, jak lord vyhlíží a nevěděl ani, co vlastně lord je. Jeho největší přítel byl kupec na rohu ulice, nevlídný muž, který ale k němu nikdy nevlídným nebyl. Jmenoval se Hobbs a Cedrik ho obdivoval. Domníval se, že je velmi bohatou a důležitou osobností, protože měl tolik věcí ve svém obchodě – švestky a fíky, hrozinky a koláče – a měl koně a vozík. Cedrik měl také rád mlékaře, pekaře a ovocnářku, ale nejvíce si vážil přece pana Hobbse a byl s ním tak důvěrný, že u něho hodiny seděl a hovořil o denních událostech. Pan Hobbs četl pilně noviny, a tak se Cedrik dověděl vše, co se ve Washingtonu přiběhlo. A pan Hobbs mu vždy řekl, koná-li president svou povinnost dobře. Jedenkráte, při nové volbě, vzal ho pan Hobbs na pochodňový průvod. A mnoho mužů, nesoucích pochodně, si později vzpomnělo na silného muže, stojícího u pouliční lampy, nesoucího na ramenou chlapce, který horlivě mával čepicí.
Pan Hobbs nemiloval hrabat a baronů. Jedenkráte ho přistihl Cedrik, jak prohlížel londýnský obrázkový časopis, v němž byly obrazy ze dvorních slavností. "Tady opět vidíme, jak rozhazují a dobře si žijí!" zvolal. "Ale jednoho dne povstanou utlačovaní a pak bude po nádheře všech těch hrabat a baronů."
"Znáte, pane Hobbsi, barony a hrabata?" zeptal se Cedrik, posunul klobouk do týla a strčil malé ručky do kapes.
"Ne," odpověděl zaraženě pan Hobbs. "Také netoužím po tom, aby takoví tyrani seděli v mém krámě na bednách se zbožím."
"Kdyby věděli o něčem lepším, snad by ani nechtěli být hrabaty," pravil Cedrik se soucitem k nešťastnému stavu.
"A to by asi nechtěli," odpověděl pan Hobbs. "Na to jsou právě hrdí, bídníci." Tu přišla Mary a přerušila rozhovor. Byla bledá a rozčilená. "Pojď domů, miláčku," pravila, "maminka si to přeje."
Cedrik sklouzl s židle.
"Půjdu s drahouškem na procházku?" ptal se. "Žijte blaze, pane Hobbsi. Na shledanou!"
"Co se stalo, Mary?" vyzvídal po cestě. "Je snad dnes příliš horko?"
"Ne," odpověděla Mary, "ale doma se dějí podivné věci."
"Bolí drahouška hlava?" ptal se starostlivě.
Ale ani to to nebylo. Když došli k domu, stál před ním vůz a v pokoji někdo hovořil s maminkou. Mary spěchala s Cedrikem po schodech nahoru, oblékla mu bílé šaty a učesala vlasy.
"Lordi, ovšem!" slyšel ji mumlati, "šlechtici a vznešení. Ach, lord – takové neštěstí!" Seběhl se schodů a vstoupil do obývacího pokoje. Tam seděl vysoký, hubený starý pán s ostrými rysy v tváři, v maminčině křesle. Maminka, celá bledá stála u něho a Cedrik viděl, že má slzy v očích.
"Cedriku," zvolala, běžela mu vstříc, políbila a sevřela ho v náručí.
Veliký starý pán vstal a ostře se na chlapce podíval. Třel si ostrou bradu kostrbatou rukou a zdál se velmi spokojen.
"Tak, tak," pravil pak zvolna, "tak to je tedy malý lord Fauntleroy."