O tulipánu

      Kdysi žila v holandské zemi jedna velmi chudá rodina. Starý šedivý muž a jeho drobná vrásčitá žena. Bydleli v doškovém  domku, u kterého byla malá zahrádka, ne větší jak dlaň. Peněz nazbyt neměli, a tak jediným štěstím byl jejich synek Jansen. Však ho také chovali jako v bavlnce. Staří chodili každý den pracovat na pole k bohatému sedlákovi. Vstávali brzy ráno a vraceli se až k večeru, když už se slunko naklánělo k obzoru.

      Jansen býval celý den sám. Jednoho slunečného dne seděl jako obvykle venku na lavici a vyřezával si z vrbové větvičky píšťalku. Byl tak zabrán do práce, že ani nezpozoroval přicházet bělovlasou stařenku.

      "Dobrý den, Jansene," oslovila ho.

      Jansen sebou trhl. Trochu se polekal. Nikdy předtím tu ženu neviděl.

      "Dobrý den, babičko," odpověděl, "odkudpak mě znáš?"

      "Inu, znám i neznám," usmála se neznámá, "květiny a stromy mi o tobě vyprávěly. Také sluníčko, které dneska tak pěkně hřeje."

     Chlapec si ženu pozorně prohlížel.

     "A copak, že jsi tu tak sám?"

     "Rodiče odešli za prací na pole."

      "Chlapče, po cestě jsem dostala žízeň. Nemáš trochu vody?"

      Jansen se zarmoutil.

      "Nemám, babičko, ale přinesu ti ji z nedaleké studny."

      "Dobrá. Počkám tu zatím na tebe."

      Jansen popadl džber a rozběhl se po prašné cestě.

Zakrátko dorazil ke studni. Uvázal nádobu za provaz, spustil ji do prohlubně. Netrvalo dlouho a ve džberu měl perlivou svěží vodu. Rychle pospíchal domů. Cestou ještě natrhal na mezi hrst malin.

      Stařena ho už netrpělivě vyhlížela. Chlapec nabral vodu do hrnku. Žena se s chutí napila.

      "Dobrou vodičku jsi mi donesl. Opravdu dobrou. Je svěží a chladivá."

      "Nasbíral jsem pro tebe, babičko, i trochu malin."

      "Vidím, že jsi hodný chlapec a máš šlechetné srdce. Neodmítl jsi pomoc starému člověku. Za to se ti náležitě odměním."

      Stařena sáhla do kapsy a vytáhla malý plátěný sáček. Ten podala Jansenovi. Hoch do něho opatrně nahlédl.

      "Vždyť je to obyčejná cibule," řekl zklamaně.

      "Máš pravdu. Jsou to cibulky, ale ne jen tak ledajaké. Zatím v nich spí zakletá síla," pravila stařena tajemně.

      Opsala nad pytlíčkem kruh a zamumlala:

      "Tuli-tuli-tulipa, ať jim kouzlo život dá!"

      Hoch z ženy nespouštěl oči.

      "Až zasadíš ty cibulky, uvidíš sám, co se stane."

      Jansen se znovu podíval do pytlíku. Cibule se nezměnily. Chtěl se ještě na něco stařenky  zeptat, ale ta mezitím zmizela.

      "Divné věci se to dějí," pomyslel si.

      Pomalu se začalo smrákat. Rodiče se vrátili zmožení z pole. Jansen jim hned vyprávěl, co se mu přihodilo.

      "To byla asi čarodějka," řekl otec.

      Žena se začala křižovat.

      "Nic se nestrachuj, ženo, dobrým lidem neublíží. Chodí po světě a trestá jen zlé a nepoctivé lidi," uklidňoval ji sedlák.

      "Co by si vzala od chudáků jako jsme my?"

      "Máš pravdu, muži, žádné bohatství nemáme,"souhlasila.

      Druhý den Jansen zasadil cibule na zahrádku. Přesně podle rady, kterou mu dala ona záhadná žena. Uplynulo několik dní a nic se nedělo. Teprve po týdnu vyrostly ze země nádherné květiny. Takové, které v okolí nikdy neznal.

      Jansenův otec několik utrhl a odjel s nimi na trh do města. Než odjel zeptal se synka: "Jakpak se ta kvítka jmenují?"

     Hoch mlčel. Pak se mu oči rozzářily.

     "Tuli-tuli..Tulipány," vyhrkl.

      "Když tulipány, tak tulipány," pravil otec.

      Zboží vystavil na rynku. Jakmile lidé spatřily neznámé květiny, shlukli se kolem něho. Každý chtěl vidět tu nádheru. Novina se rychle roznesla po celém městě. Dozvěděl se o ní i bohatý vévoda. Hned poslal pro chalupníka.

      "Slyšel jsem o tvých květinách. Jak jsi k nim vlastně přišel?" zeptal se.

      "Vzácný pane, jedna stará žena je dala mému synkovi za hrnek čerstvé vody," řekl sedlák popravdě.

      "Za obyčejný hrnek vody?" nevěřil boháč.

      Sedlák přikývl.

      "Koupím od tebe všechny ty květiny," řekl vévoda, "každou za rovný tolar. Souhlasíš?"

      Muž si pomyslil: "Zlatý tolar to už je pěkný peníz.Za všechny ty květiny to bude velké bohatství. Už se nebudeme muset lopotit se ženou na kamenitém poli."

      Souhlasil. Vévoda mu vysázel peníze. Sedlák šel domů s veselou písničkou na rtech. Ve městě stačil nakoupit chléb, slaninu, nějaký ten pamlsek. Už z dálky volal na ženu: "Radostnou novinu nesu, ženo."

      U rodinného stolu jí všechno, co se mu přihodilo,  vypověděl.

      "Ty jsi mluvil se samotným vévodou?" divila se.

      "Mluvil jako rovný s rovným," pravil hrdě muž.

      "Odedneška nebudeme muset jíst jenom brambory. Koupíme si za peníze kravičku. Mléka, smetany a másla bude dostatek. K tomu pořídíme slepičky a prasátko. Ještě na opravu chalupy zbude."

      Radovali se ze svého štěstí. Třetí den před jejich chalupou zastavil honosný kočár. Vystoupil z něho sám vévoda. Hned spustil:

      "Když jsem tvoje květiny přinesl domů, ihned mi ve vázách zvadly. Podvedl jsi mě! Okamžitě mi vrať peníze!"

      "Urozený pane. To máte tak. Ty rostliny potřebují volnost a svobodu. Byly darovány chudým lidem, aby je potěšily. Jak se z nich někdo může těšit, když jsou ukryté ve vašem skleníku?"

      Vévoda se při jeho slovech zamyslel. Pak řekl: "Asi máš pravdu. Co tedy radíš?"

      "Rozdej své květiny prostým lidem. Uděláš nejen dobrý skutek, ale i radost chudákům. Z prodeje květin alespoň získají trochu peněz na živobytí."

      A tak se i stalo. Ač nerad obdaroval vévoda všechny vesničany. Ty je ochraňovaly na svých zahrádkách jako oko v hlavě. Za krátkou dobu bylo vidět v každé vesničce pole plná různobarevných rozkvetlých tulipánů. Lidé z dalekých zemích se jezdili dívat na tu čarovnou krásu. A tak je tomu dodnes.