O princezně Květomile
V jedné daleké zemi žili spolu na zámku král s královnou. Nic by jim nechybělo ke štěstí, jenom kdyby měli děťátko. Tolik po něm oba toužili. Co by za to dali. Trápili se nad svým osudem.
Jednou, když byl král s družinou na lovu, zaklepala na zámecká vrata stará žena. Byla celá scvrklá od staroby. Při chůzi si pomáhala holí. Bílé vlasy jí proměnil plynoucí čas. Ozbrojenci ji nechtěli pustit dovnitř, protože si mysleli, že se jedná o nějakou žebračku. Ona se nedala odbýt.
"Vážím dalekou cestu k vaší královně, abych jí pomohla."
"Jak jí chceš pomoci?"
"To řeknu jenom jí," pravila stařena rozhodně.
Biřic ohlásil tu podivnou návštěvu královně. Ta se zprvu váhala, ale nakonec onu neznámou přijala.
"Co tě ke mně přivádí, stařenko? Potřebuješ nějakou pomoc?"
0pt">
Stařena se usmála.
"Pověst o tvé šlechetnosti, královno, nelhala. Máš opravdu dobré srdce. Přišla jsem za tebou ne s prosbou, ale abych ti pomohla."
"Ty? Jak bys mi mohla pomoci? Já mám vše na co si vzpomenu. Zlato a stříbro přetéká v truhlicích. Drahokamy a perly jsou uloženy ve šperkovnicích. Všude samé bohatství!"
"Doopravdy máš všechno? Skutečně po ničem netouží tvé srdce?" zeptala se žena.
"Ach, stařenko, " povzdechla si královna, "Máš pravdu. Něco mi přece jen chybí. K čemu je všechno to bohatství? Největším štěstím by pro mě bylo děťátko.Vystřídali se tu všelijací slovutní lékaři. Každý z nich dával různé rady. Všechno bylo marné. Dočista nic nesvedli."
"Právě proto jsem tě navštívila."
"Zde už je každá pomoc zbytečná," posteskla si královna.
"Ba ne holenku! Mýlíš se. Nebuď smutná a pozorně mě poslouchej," řekla tajemně stařena.
"V širém světě roste mnoho čarovných bylin, které tělu i duši pomáhají. Jejich sílu znám jenom já. Přinesla jsem ti z nich výtažek. Obsahuje trochu jeleního a hadího kořene, špetku mořího listu, květu medvědího paznechtu, něco zaječí nohy."
Z kapsy vytáhla malou lahvičku a podala ji královně.
"Za tři dny po prvním úplňku můj lék vypij. Sama uvidíš, co se bude dít."
"Kéž by to pomohlo," povzdechla si královna, "je to poslední moje naděje."
Poděkovala a rozloučila se stařenkou.
Když se vrátil vladař z lovu, královna mu vyprávěla o podivuhodné návštěvě. Král ji pozorně vyslechl, pak pokýval hlavou:
"Kdo ví, třeba nám ta žena skutečně pomůže."
Královna udělala vše přesně podle její rady. Stala se zvláštní věc. Zakrátko porodila boubelaté děťátko. Byla to dceruška krásná jako obrázek. Rodiče se dlouho rozmýšleli jaké by jí dali jméno. Nakonec dostala jméno Květomila, to díky těm kouzelným rostlinkám.
Když se tu zvěst dozvěděli dvořané, radovali se z té zprávy. Všude kolem bylo samé štěstí. Po celém zámku zněl veselý smích.
Léta plynula a Květomila rozkvetla do krásy. Rodiče se však o ní strachovali. Opatrovali jí jako oko v hlavě. Celé dny trávila jenom ve své komnatě. Takový život se jí nelíbil. Není divu že, z toho všeho byla smutná. Den ode dne chřadla a chřadla. Král proto povolal k princezně tři dvorní lékaře. Bradatého, nosatého a pidlookého.
"Učení mudrci, předvolal jsem vás, abyste zjistili, co naší princezně chybí."
Učenci přistoupili blíže a pozorně si prohlíželi princeznu. Krčili čela, potřásli hlavami a pak se dlouho o něčem radili.
"Princezna vypadá nezdravě. Je nemocná," řekl pidlooký.
"Nemocná?" vyděsil se král. "Přikazuji vám ji okamžitě vyléčit!"
"Choroba je vskutku vážná," řekl pochmurně bradatý muž, "má původ v unylých paprscích Měsíce. Jejich chladnomilnost odnímá barvu princezniným líčkám. Doporučuji proto zakrýt okna navečer černým suknem."
"S tím zásadně nesouhlasím," ozval se nosatý medikus, "nemoc naší nejjasnější princezny vězí v úplně něčem jiném. Na základě složitých výpočtů jsem zjistil, že všechnu škodlivost způsobila ranní rosa. Měla by se hned za svítání pochytat do jemných pavučinových sítí, aby neškodila. Její mlhovatost dopadá na jemné princezniny tváře a pokrývá je bělostí."
"Vážení a ctihodní kolegové," řekl pidlooký muž, "oba se mýlíte. Jen já znám lék, který princeznu vyléčí."
"Tak tedy mluv," vybídl ho král.
"Princeznu uzdraví moje mastička vyrobená z večerních červánků. Každé ráno si potře tvářičky a bude je mít jako míšeňská jablíčka."
"Co věta, to jiná rada," řekl rozmrzele král.
"Jedině moje léčba je účinná," trval na svém bradatý.
"Ne, ne, ne! Moje je nejlepší," tvrdil nosatý.
"Ale kdepak! Jen a jen ta moje, je ta nejspolehlivější!" křičel pidlooký.
To už se král neudržel.
"Tak už dost! Přece se tady nebudete hádat jako nějaké selky na trhu. Běžte mi z očí!" řekl přísně král.
Muži se uklonili a rychle zmizeli.
Když odešli, princezna pravila:
"Pěkné rádce máš, tatínku, jen co je pravda!"
"Já vím, děvenko," řekl ustaraně král, "ale co budeme dělat s tvojí nešťastnou chorobou?"
"Nejsem nemocná! Ke štěstí potřebuji jenom čerstvý vzduch a sluneční svit. V tmavých zámeckých komnatách se cítím jako pták v kleci. Proto mi dovol, tatínku, abych se mohla již zítra projít po naší nádherné zahradě."
"To není špatný nápad," připustil král.
Princezna zajásala. Samou radostí objala krále.
"Tak tedy zítra. Ale jenom na hodinku," pravil přísně král.
Druhý den princezna vyšla nesměle ze zámku. Před ní se rozprostřel rozlehlý, upravený park. Byl krásný den. Sluníčko pěkně hřálo. Modrá obloha byla bez jediného mráčku. Ptáci vůkol vesele zpívali. Všude bylo co k vidění. Spatřila kvetoucí keře, pestrobarevné motýly, ladné vážky, v jezírku bílé lekníny, kvákající žáby a drobné rybky.
Květomila prošla zahradu křížem krážem až se dostala ke kamenným hradbám. Na jednom místě uviděla úzkou škvíru.
"Co asi vězí tam za hradbami?" přemítala.
Opatrně se protáhla skulinou. Rázem spatřila úplně jiný svět. Nádhernou kvetoucí voňavou louku. Až se jí z té nádhery zatočila hlava.
"Tak takhle vypadá ten neznámý svět! O takovou nevšední krásu jsem měla být ochuzena?"
Všude kolem kvetly zlatavé pampelišky, modré zvonky, drobné sedmikrásky. Příroda jí úplně okouzlila. Jak tak kráčela, nevšimla si, že se vzdaluje od zámku. Nohy jí zavedly až k polní cestě.
Dostala se k úvozu, kde na velkém kameni seděl jakýsi člověk. Přistoupila k němu blíže. Před ní stál švarný mládenec.
"Co tady děláš?" zeptala se ho.
Když jí mladík spatřil, ztratil řeč. Jakpak by ne. Vždyť princezna ve sněhobílých šatech vypadala skutečně nádherně.
"Co bych dělal? Pasu ovce. A odkudpak jsi ty? Jistě nejsi zdejší. Jinak bych tě musel znát."
"Já jsem princezna Květomila."
"Princezna?" podivil se pasáček.
Dívka si ho zkoumavě prohlížela.
"A jak říkají tobě?"
"Já jsem Kuba," odvětil dobrácky mládeneček.
"Vždycky jsem si myslel, že princezny žijí na zámku. Co děláš tady na louce?"
Princezna mu vyprávěla o svém předchozím trápení. Pasáček pozorně poslouchal a přitom se jí díval do kaštanových očí. Když skončila s vyprávěním, řekl:
"Po cestě máš určitě hlad."
"Jémináčku! A jaký!"
Kuba vytáhl z ranečku voňavý koláč a nabídl ho princezně. Ta se do něj s chutí pustila.
"Je moc dobrý."
"Však ho pekla moje máma," pyšně řekl Kuba.
"Takové modré korálky jsem ještě neviděla, ty musí být určitě vzácné."
"Jaképak korálky? To jsou přece borůvky, co rostou v lese," usmíval se Kuba.
"Nikdy jsem o nich neslyšela.".
"Jestli chceš, ukážu ti, kde rostou," nabídl se mládenec.
"A co tvoje ovce?"
"O ty neměj strach. Ty nezabloudí. Cestu domů dobře znají."
Oba se vydali k lesu. Brzy došli ke prvním vzrostlým stromům.
"Musíme jít trochu dál. Tam rostou ty největší."
A opravdu. Kolem dokola se modraly drobné keříčky. Princezna si jednu borůvku utrhla a vložila do úst.
"Ta je slaďoučká jako med."
To už trhala druhou, třetí.. Za chvíli jich měla plnou hrst. Zmožena sbíráním, si sedla na zem. Její bělostné šaty pokryly drobné fialové skvrny.
Zvolna se slunko začalo naklánět k západu.
"Budu už muset jít," řekla princezna, "určitě mě budou na zámku hledat. Slíbila jsem, že se brzy vrátím a pomalu už je večer."
Kuba jí doprovodil až k hradbám a na rozloučenou jí řekl:
"Až zase dostaneš chuť na borůvky, víš, kde mě máš hledat."
Už se pomalu smrákalo, když princezna dorazila na zámek. Tam bylo hotové pozdvižení. Všichni se už po ní sháněli. A nejvíce král s královnou.
To vám bylo překvapení, když jí uviděli. Především král se poděsil.
"Dceruško, co se ti tak strašného přihodilo? Vždyť jsem ti říkal: Jenom procházka na hodinku!?"
Než stačila princezna něco říci, král poslal pro své tři doktory.
Přizvaní učenci na princeznu vytřeštili oči.
"Neuvěřitelné! Prapodivné! Prazvláštní! Takové skvrny ve tváři! Učiněná pohroma!" lamentoval pidlooký.
"Něco takové jsem jaktěživ nespatřil!" pravil bradatý.
"Já také ne," přitakal nosatý.
Kroutili nad tím hlavami.
"To bude určitě nějaká nová, neznámá nemoc," řekl rozpačitě pidlooký.
"Když takovou chorobu neznáme! Nemůžeme ji přece léčit!" pravil bradatý.
"Vy jste mi ale pěkní chytráci! smála se stará chůva, která už jejich mudrování nemohla poslouchat.
"Princezna se přece umazala od borůvek!"
"Tak je to tedy," zaradoval se král.
Princezna mu podrobně vyprávěla, co se jí přihodilo. A král se nestačil divit.
"Chtěl bych poznat toho jinocha," pravil vladař, "musí to být to jistě veselá kopa."
A tak na druhý den pozvala Kubu na oplátku na zámek a provedla ho všemi komnatami a sály. Pak ho představila králi a královně. Ti se spokojeně usmívali, jak
Svatba na sebe nedala dlouho čekat. Sjeli se na ní hosté ze všech koutů. Jídla a pití bylo tolik, až se stoly prohýbaly. Samozřejmě, že nesměly chybět borůvkové koláče. Zrovna takové, které tenkrát princezně nabídl Kuba.