Zkouška

      Na chodbě postávala menší skupinka studentů. Někteří nahlíželi do skript, aby využili poslední chvilky před zkouškou. Jeden mladík stál u okna a nepřítomně se díval ven. Dívka vedle něho si cosi pro sebe předříkávala, přitom hltavě kouřila cigaretu. Najednou se prudce otevřely dveře. V nich se objevil pobledlý student. Zraky všech se na něj upřely.

      "Tak co, máš to?" zeptal se kdosi. Mladík zavrtěl nešťastně hlavou.

      "To se nedá udělat! To se nedá udělat!" opakoval zdrceně.

      "Co jsi měl za otázky?" zeptala se plavovláska s cigaretou.

     On však na otázku nereagoval. Nepřítomně, jakoby v tranzu,  prošel kolem. Znovu se otevřely dveře a v nich stál šedovlasý profesor. Rozhlédl se pozorně kolem sebe. Jeho přísné oči mě probodly.

      "Pojďte třeba vy!" vyštěkl.

      Znělo to jako vynesení rozsudku smrti. V ten okamžik jsem málem omdlela. Cítila jsem jak se mi podlamují kolena.

      "Jááá?" zeptala jsem se, abych se ubezpečila, že si vybral  skutečně mě.

      "Ano vy!" řekl důrazně. - Profesor zmizel za dveřmi.

      "Už je to tady," pomyslela jsem si. Připadala jsem si jako nastávající matka, která má jít právě rodit. Přišlo to tak náhle a nečekaně. Ze zvyku jsem si upravila šaty.

      "Tak já tedy jdu," řekla jsem přítomným, abych si dodala odvahy.

Ti se na mě útrpně dívali. Odhodlaně jsem vešla do místnosti. Zavřené dveře mě nyní dělily od dvou různých světů.

      "Prosím, slečno, posaďte se," vybídl mě galantně.

     Zabořila jsem se do pohodlného polstrovaného křesla.

      "Nedáte si kávu?" zeptal se.

      "Děkuji já kávu nepiji." řekla jsem jakoby na omluvu.

      "To je zvláštní. Jak bez toho božského nápoje můžete existovat?" podivil se.  Labužnicky přitom usrkl ze svého porcelánového šálku.

      "Málem bych zapomněl. Musím ještě něco telefonicky vyřídit. Omluvte mě na chvilku," řekl a odešel do vedlejší místnosti. Pozorně jsem si prohlížela pracovnu. Nalevo od dveří, kterými jsem vešla, visel na zdi obraz. Jednalo se o originál. Ve váze byl umístěn puget rozkvetlých bílých růží. Pozadí dokreslovalo zátiší s banánem a po-merančem.

      "Podivná kombinace. Květy a ovoce dohromady. Doufám, že se nezeptá na chemické složení barvy toho banánu," říkala jsem si pro sebe. O profesorovi kolovaly různé téměř neuvěřitelné historky, takže by mě to ani nepřekvapilo. Za mými zády se tyčila knihovna zaplněná spoustou pečlivě srovnaných svazků. Samá chemická literatura. Jak jinak.

      "Tohle všechno tak mít v hlavě," pomyslela jsem si, "tak mám Nobelovu cenu zajištěnou."

      Z mého rozjímání mě vyrušil profesorův hlas.

      "Nyní se vám už budu moci plně věnovat." Spokojeně usedl naproti mě.

      "Tak tedy začneme," řekl a vložil ruku do kapsy. Jako kouzelník vytáhl malou bílou obálku. Vyňal z ní úzké proužky papíru a téměř posvátně je kladl na stůl.

      "Vyberte si, prosím, tři otázky," vybídl mě uctivě.

      "Je to jak v pohádce. Tři nelehké úkoly pro prince," pomyslela jsem si.

      "Doufám, že budu mít šťastnou ruku," chlácholila jsem sama sebe. S tlukoucím srdcem jsem uchopila jeden lístek z prostředku, druhý a třetí z levého okraje.

      "Tak na co se mám těšit," řekl familiérně pedagog. A pak dodal téměř otcovsky:   

     "O čem bude naše učená disputace?"

      Obrátila jsem první lístek a četla: "Vysvětlete pojem energie chemické vazby."

Profesor si otázku zapsal do svého notýsku.

      "Dál!"

      Otočila jsem druhý papírek. Mé srdce zajásalo. Radostně jsem reprodukovala: "Cannizarova reakce. Vysvětlete mechanismus a uveďte konkrétní příklady."

      "A poslední?"

      "Co jsou to umělé hmoty, rozdělení, příklady," nadiktovala jsem zadání examinátorovi.

      "Rozumíte otázkám? Je vám vše jasné?" Přikývla jsem. Poté mi podal několik archů čistého papíru. Byla jsem tak šťastná! Lepší otázky jsem si nemohla vytáhnout.

    "To musím udělat i kdybych nechtěla! Taková nádhera," radovala jsem se.

      "Máte dvacet minut na přípravu," pravil stroze profesor. Vytáhl jakýsi zahraniční chemický časopis a se zájmem se do něho začetl.

      Uchopila jsem tužku. Papír se začal rychle zaplňovat. Jako před samotným Stvořitelem se výchozí chemické sloučeniny měnily nejprve v poloprodukty a pak v konečné produkty. Chemické reakce jedna báseň. Neuplynulo ani deset minut a byla jsem s prací hotová. Stránky jsem měla hustě popsané. Nenápadně jsem zakašlala.

      Profesor sebou škubl. Podíval se na mě skrze obroučky brýlí. Odložil magazín.

           "To už máte napsané?" podivil se.

           "Ano," pravila jsem sebevědomě. Pedagog se zavrtěl v křesle. Slyšení mohlo začít.

     "Začněte, prosím."

      "Energie vazby..." nadechla jsem se. "Energii chemické vazby můžeme definovat dvěma způsoby," recitovala jsem přesně podle skript. "V prvém případě jde o takzva-nou disociační energii vazby..."

      Profesor během mého výkladu zavřel oči a souhlasně pokyvoval hlavou. Když jsem skončila, bylo chvíli ticho. Myslela jsem si, že usnul. Náhle otevřel oči.

      "Pokud nechcete nic dodat, přejděte ke druhé otázce," zabručel spokojeně.

      "Cannizarova reakce," spustila jsem již volněji, "patří mezi oxidačně redukční reakci, při níž se jedna molekula aldehydu oxiduje na kyselinu, zatímco druhá se současně redukuje na alkohol. Průběh obecné reakce vypadá takto."

     Nastavila jsem před něj arch papíru.

      Profesor se mírně naklonil z křesla. Očima přelétl můj výtvor.

     "Správně," řekl, "přesně jak to uvádí definice. Co máte dál?"

      "Umělá hmoty," řekla jsem způsobně jako malá školačka.

      "Prosím, pokračujte," pravil lakonicky.

      "Umělé hmoty jsou syntetické polymery v širším slova smyslu," uvedla jsem výklad učebnicovou poučkou. "Jsou to vysokomolekulární látky vzniklé z malých strukturních jednotek takzvaných monomerů."

     Pozorovala jsem, že mluvím jako když másla ukrajuje. Vše vycházelo ze mně jakoby samovolně. Chrlila jsem jednu odbornou větu za druhou. Tuto látku jsem měla perfektně naučenou. Když jsem skončila, pocítila jsem sucho v ústech. Tak mě zmohl můj slovní projev. Byla jsem sama se sebou spokojená.

      "Výborné! Excelentní! Jsem z vás nadšen! Takový výkon už dlouho nikdo nepo-dal," šveholil profesor.

      Byla jsem jeho uznáním potěšena.

      "Všechny otázky jste samozřejmě odpověděla výtečně. Bez jediné chybičky. Nic se tomu nedá vytknout," řekl profesor.

      "Tak konečně máš tu hrůzu za sebou," pomyslela jsem si. Dny strávené nad skripty přinesly své ovoce. Byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Už zbývá jen ten milý závěr. Předložit index. Určitě mi napíše výbornou!

      "A nyní přikročíme k druhé části zkoušky," řekl náhle profesor. Překvapením jsem zalapala po dechu.

      "K druhé části zkoušky?" opakovala jsem zmateně.

      "Ovšem. Cožpak to nevíte? Součástí celé zkoušky je též praktická část. Ta ověří vaše teoretické znalosti. Prokáže vaše chemické myšlení," řekl na vysvětlenou.

      Zůstala jsem sedět jako opařená. Něco takového jsem vskutku nečekala. Cítila jsem jak mi opět začíná bušit srdce.

      "V otázkách ale nebyla žádná zmínka o nějaké praktické zkoušce," snažila jsem se odporovat.

      "Milá slečno," řekl nasládle, "to se přece považuje za samozřejmost. Uvědomte si, že jste na vysoké škole věhlasného jména. Tady vás nikdo nebude vodit stále za ručičku a všechno říkat po lopatě. Od každého studenta se žádá samostatný tvůrčí přístup."

      Rázem změnil přátelský tón. Už to nebyl ten laskavý a usměvavý muž. Přede mnou čněl chladný ledovec.

      "Pojďte za mnou," řekl velitelsky.

      Následovala jsem ho. Vstoupili jsme do vedlejší místnosti. Byla to perfektně vybavená chemická laboratoř. V místnosti byly sestaveny rozličné skleněné aparatury navzájem všemožně spletené.

      "Tohle všechno je vám k nyní dispozici. Celé vaše království, " řekl velkoryse a máchl kolem rukou.

      "Veškeré chemikálie jsou zde ve skříních," ukázal na několik prosklených skříní, za nimiž stály vyrovnané v řadách různé lahvičky.

     "Abychom se zbytečně nezdržovali. Váš úkol zní: Nasyntetizovat sloučeninu, která zvoní."

      Pak se podíval na digitální hodinky. "Je právě deset hodin. Přesně za tři hodiny se přijdu na vás podívat. Na práci máte dostatek času. Doufám, že za tu dobu budete hotová. Předpokládám, že budete úspěšnější než váš předchozí kolega," řekl.

      V ten okamžik jsem si vybavila obličej toho na smrt vyděšeného mladíka, co mumlal ta podivná slova. Rázem mi bylo vše jasné. Dostal stejný úkol jako já a nepodařilo se mu ho splnit.

     Profesor zmizel. Nyní jsem byla odkázána jen a jen na sebe. Srdeční tep se mi zase zrychlil.

      "Musím se zkoncentrovat. Hlavně zachovat klid a jasnou hlavu," říkala jsem si. Můj mozek pracoval na plné obrátky. V hlavě se mi honily různé chemické rovnice. Usilovně jsem vzpomínala na všechny profesorovy přednášky. Především jsem se snažila vybavit ty, které se týkaly vztahu chemické struktury a vlastností.

      "Z tohoto předpokladu musím vycházet," utěšovala jsem se.

      Bohužel nic mě nenapadalo. Svraštila jsem čelo. Najednou vysvitl záblesk naděje. 

     "Co je to vlastně zvonění?" kladla jsem si otázku. Vzápětí jsem si na ni sama odpověděla: "Zvonění je určitý děj, který tak jako ostatní procesy musí být něčím vyvolán. To znamená na popud nějakého podnětu. Z platných pouček vyplývá, že

dodáním energie z vnějšku do soustavy vede k určitým kvalitativním a kvantitativním změnám. Ty se projeví například uvolněním tepla, záření a podobně... Musím obecná fakta zkonkretizovat. Hlavně neztrácet drahocenný čas."

      Otevřela jsem první skříň. V regálech se tísnily desítky různých nádobek ze skla a z umělé hmoty. Mé oči zběžně přelétly jednotlivé štítky. Nic zajímavého. Otevřela jsem druhou skříň a učinila totéž. Nevím proč, ale napoprvé mě zaujala šedivá hranatá nádobka s černým víčkem. Na bílé nálepce bylo napsáno velkými černými písmeny L.E.O.N.A. Pod tím drobným písmem stálo levoethoxnitran adipát.

      "Le-vo-et-ox-nit-ran-adi-pát,"slabikovala jsem nahlas. "Kde jenom jsem takový název slyšela?" usilovně jsem přemýšlela.

      "To je přece sloučenina, kterou poprvé syntetizoval sám profesor!" zajásala jsem. Vzpomněla jsem si, že se o ní zmiňoval v souvislosti s jejími pozoruhodnými vlastnostmi. Tenkrát jsem přednášce nevěnovala patřičnou pozornost. Místo výkladu jsem si luštila nějakou křížovku. Poslouchala jsem jenom na půl ucha.

     Vyjmula jsem prachovnici a opatrně odšroubovala víčko. Okamžitě mě ovanula vůně čerstvě natrhaných karafiátů. Vzala jsem větší asi dvoulitrovou baňku a odsypala do ní trochu nažloutlých krystalů. Po přidání lihu se látka zbarvila do červena. K baň-ce jsem připojila zpětný chladič a směs jsem zahřívala na vodní lázni. Napjatě jsem sledovala, co se bude dít.

      "Málem bych zapomněla to nejdůležitější! Varné kaménky!"

      Uvědomila jsem si nebezpečí utajeného varu.

      "Bez nich bych také mohla produkt seškrabávat ze stropu." Při té představě mě zamrazilo. Rychle jsem napravila chybu. Do otvoru chladiče jsem nasypala pár keramických střepů. Při dopadu na dno jemně zacinkaly.

      "Teď je již vše v pořádku," utěšovala jsem se. Teplota začala pozvolna stoupat.

U dna se objevily první nesmělé bublinky. Ty záhy v řetízkách stoupaly k hladině. Střepy neposedně poskakovaly v nádobě.

      "Aby došlo k reakci, musím něco provést s výchozí surovinou. Co třeba ji zoxidovat?" napadlo mě.

      Přidala jsem postupně malou lžičku dvojchromanu draselného. Barva tekutiny se zvolna změnila na sytě modrou. Reakce byla patrně skončena. Požadovaný zvuk však nikde.

      "Možná by pomohl difenylamin?" napadlo mě.

      Po přidání ingredience jsem netrpělivě očekávala, co se bude dít. Následovalo zklamání. Modrý roztok zůstal beze změny. Pouze jeho páry kondenzovaly na stěnách chladiče a drobnými čůrky ztékaly  zpět do reakční nádoby. Podívala jsem se na hodinky. Chod rychle se pohybující vteřinové ručičky mě znervóznil. Zbývala pouhá

půl hodina. Kdesi uvnitř se objevil tísnivý pocit. Pozorovala  jsem změnu ve svém chování. Bezmyšlenkovitě jsem začala přidávat různé chemikálie. Chinolin. Nic. Tribromfenol. Nic. Benzoin. Nic. Čas neúprosně letěl. Letmý pohled na ciferník. Ještě deset minut!

      "Proboha, to nemůžu stihnout! To je nemožné! To je konec! Vidina úspěchu se rázem rozplynula jako pára. Cítila jsem jak mi vyhrkly slzy. Tekly mi v proudech po tváři. Neklamné příznaky rezignace.

     "Jak je to možně?! Vždyť jsem pro to udělala vše. Někde jsem musela udělat chybu! Třeba jsem zvolila špatný postup. Chytrému napověz, hloupého trkni," vybavilo se mi lidové přísloví.

     Kdosi učený řekl, že vynikajícím chemikem se stává jedině ten, kdo má fantazii. Myslela jsem si, že to je právě můj případ. Fantazii přece mám! Chemie mě vždy bavila. Už na střední škole jsem v ní vynikala. Především mě fascinovaly rozličné pokusy. Byla jsem pevně rozhodnuta, že celý svůj život zasvětím tomuto vznešenému oboru.  Musí to být úžasné syntetizovat nové látky, které by pomáhaly lidem. Léky se zázračným působením. To je sice všechno hezké, ale jak teď vyřešit tuto zoufalou situaci? Co jsi mi to moje milovaná chemie provedla?

     Nyní tu stojím jak hromádka neštěstí.

      "Co když se na studium nehodím? Co když zabírám místo někomu mnohem schopnějšímu a nadanějšímu? Raději včas ze školy sama odejdu."

     Pesimistické myšlenky se vyrojily jako hejno černých vran.

     "Moje teoretické znalosti ale hodnotil profesor výtečně! Teorie a praxe. Šedivá teorie, zelený strom života. Vždyť přece jedna s druhou jsou v katalytickém působení. 

V katalytickém působení....v katalytickém působení," znělo mi v uších jako ozvěna.

     Náhlé osvícení mysli! Pro průběh reakce je potřebný nějaký katalyzátor. Ten by  ji mohl iniciovat. Zmobilizovala jsem veškeré své síly.

     "Co třeba použít univerzální platinu?"

     Z lahvičky jsem odsypala trochu platinového prachu. Roztřesenou rukou jsem vhodila špetku do roztoku. Zavřela jsem oči a čekala, co se bude dít. Náhle jsem jakoby z dálky uslyšela zesilující se zvuk zvonku.

     "Ono to zvoní!!! Skutečně zvoní!!! Dílo se podařilo!!!"

      Radostně jsem otevřela oči. Na nočním stolku zběsile zvonil budík. Právě ukazoval půl sedmé. Rychle jsem ho zaklapla. Do pokoje vstoupily první sluneční paprsky.

      "Tak dneska mám jít na tu zkoušku z chemie. Jak asi dopadnu? Třeba možná jako v tom snu."