Firesnake | 17. O kováři Petrovi

     V kterési vesničce žil před mnoha lety stařičký kovář Petr. Když byl ještě mlád, měl velice přísného otce. Ten ho vyučil kovářskému řemeslu tak důkladně, že syn byl daleko široko nejdovednějším a také nejbohatším kovářem, neboť vynalezl zvláštní vodičku, která, když se jí potřelo rytířské brnění, je činila neproniknutelným. Poněvadž byl velmi dobrosrdečný a každému důvěřoval, záhy pozbyl svého jmění. Prožíval pak časy dobré i zlé a dosáhl věku sto let.

    Jednoho dne Petr seděl ve své zahradě pod hruškou. Tu přijel k němu na oslu stařeček. Přál si, aby mu okoval osla. Petr se dal s radostí hned do práce. Vykonal ji znamenitě a zadarmo. Stařečka ještě pohostil a také oslíčka nakrmil. Nato dědeček vyzval kováře, aby žádal splnění tří přání, ale aby nezapomněl toho nejlepšího. Zloději chodili na hrušky, přál si tedy kovář, aby nikdo nemohl sestoupiti z hrušně bez jeho vůle. Protože ho často zlí lidé okradli, vyžádal si, aby také nikdo nemohl do světnice vejíti bez jeho dovolení, než klíčovou dírkou. Dobrý stařeček úzkostlivě napomínal: "Nezapomeň toho nejlepšího!" A tu kovář vyslovil třetí přání, řka: "Nejlepší je zázračná voda, která prodlužuje život a proto nechť je tato láhev vždy plná!"

     "Tvým přáním bude vyhověno," slíbil stařeček, přetřel ještě rukou několik železných tyčí, v kovárně rozložených, sedl na osla a odjel. Železo se proměnilo v ryzí stříbro a tím zchudlý Petr nabyl opět velkého bohatství a živá voda z láhve, vždy plné, mu stále výborně chutnala a prodlužovala ustavičně jeho žití.

    Konečně smrt si přece jednou na něho vzpomněla a zaklepala na dveře. Kovář se zdánlivě ochotně chystal jíti s ní a jen prosil, aby mu ještě dopřála malého občerstvení a utrhla mu ze stromu několik hrušek, poněvadž on sám již sešlostí věkem naň vylézti nemůže. Smrt svolila a vyšplhala se na hrušku, avšak tu Petr pravil: "Zůstaneš nahoře!" neboť se mu ještě nechtělo ze světa. Smrt musila zůstati na stromě. Snědla všechny hrušky a když pak již neměla co jísti, dala se do sebe samé a strávila se úplně, takže z ní zbyla jen živá kostra. Na zemi nikdo neumíral.

     To mělo neblahé následky. Lidé se množili, utiskovali jeden druhého, nastaly různice. Proto kovář přistoupil konečně k chřestícímu kostlivci a přiměl ho k slibu, že ho nechá na pokoji a po druhé pro něho již nepřijde. Potom ho pustil. Smrt zuřivě seskočila ze stromu a uprchla. Začala doháněti, co svým dlouhým zajetím zameškala. Lidé její zlobou, válkami a morem houfně umírali. Ale protože smrt se chtěla kováři pomstíti, spolčila se s čertem a poštvala ho, aby si Petra odnesl. Čert se hned vydal na cestu. Chytrý kovář včas ucítil sirný zápach, zavřel dveře a nastavil se svými tovaryši kožený pytel ke klíčové dírce. Když čert jí proklouzl, nemoha se jinudy dostati dovnitř, zavázali vak, položili jej na kovadlinu a jali se do něho nemilosrdně bušiti nejtěžšími kladivy. Čertu přecházel zrak i sluch i zapřísahal se, že se již nikdy nevrátí.

     Kovář žil spokojeně ještě velmi dlouho. Konečně se sám nabažil pozemské pouti i usmyslil si, když již všichni jeho přátelé a známí zemřeli, že si půjde odpočinout do nebe. Vydal se na cestu a pokorně zaklepal na nebeskou bránu. Svatý Petr vyhlédl z okénka, a tu kovář Petr v něm poznal onoho stařečka, kterému okoval osla.

     Sv. Petr ho poznal, ale nevítal ho radostně, nýbrž vyhrkl: "Pryč odtud! Nebesa jsou pro tebe zavřena; zapomněl sis vyprositi to nejlepší: blaženost!"

     Kovář se smuten vrátil, chtěje zkusiti své štěstí v pekle. Brzy našel správnou cestu; byla široká a pohodlná. Když však čert viděl kováře se blížiti, bouchl mu pekelnou branou před nosem a celé peklo vyzval k obraně.

     Kovář Petr nepochodil ani v nebi, ani v pekle. Bloudil krajem a nikde se mu nelíbilo. Chtěl zemříti a nemohl. Tu ho napadlo nabídnouti své služby blanickým rytířům. Sestoupil do hory Blaníku, ve které spí čeští rytíři, čekajíce, až bude vlasti opět třeba jejich pomoci. Také tu zaklepal na vrata. Zbrojnoš za branou spící se probudil a tázal se: "Kdo je?" – "Kovář!" odpověděl Petr. "Potřebujete okovati koně, vyleštiti brnění? Mám také vodičku, která vás ochrání každého zranění!" – "Počkej, půjdu se zeptat vévody!" ozval se opět zbrojnoš. Za chvíli zaskřípal klíč a vrata se otevřela.

     "Jsi přijat!" oznamoval zbrojnoš, "ale ven již nikdy nesmíš!"

     "To jsem rád!" zajásal Petr. "Konečně dojdu žádoucího klidu a budu sloužiti věrně!"

     Podnes ještě ošetřuje s velikou pečlivostí brnění slavných blanických rytířů a ková jejich koně. Až zazní hlas stříbrné trubky, bude zásluhou Petra kováře vše připraveno. Spáči se probudí, odějí se třpytnou zbrojí a vyhrnou se z hory na svých ořích na pomoc Čechům.

     napsal V. Diepold

     text též na http:///...